Petus

Za Ondřeje Sokola dám aspoň tu jednu, ale jinak...škoda slov. Nad českým seriálem už se zjevně zbývá jen pomodlit za to, aby se brzy objevil nějaký nový Dietl.

Ten film je tak neuvěřitelně stupidní, až je skvělý. Těhle praštěných komedií je tak strašně málo, nicméně na Dereka a Jeníčka bych nezapomněla, ani kdyby se jich točilo padesát denně.

Brečela jsem jak želva a ... a vůbec někdy je zkrátka fajn nechat se jen tak dojmout tou neskutečnou romantikou, která všude kolem číhá. A když už, Love story je na tohle jako dělaná.

Proč všichni v Hollywoodu neustále trpí utkvělou představou, že výjimečná věc se dá zopakovat, stačí dát do kupy stejné ingredience a ono se to povede zase. Anebo taky ne. Jediné, co mě na tomhle filmu štvalo snad ještě víc než zcela zjevný záměr vytvořit novou Pretty Woman, byla naprosto nesnesitelná postava J. Roberts, kterou jsem upřímně nesnášela od začátku až do konce a kdyby na konci filmu (nebo na začátku, nebo prostě kdekoli) zesnula, snad bych jí poslala i děkovný dopis. No nic, budu se muset spokojit s duem Elizondo, Wilson a ten zbytek tak nějak taktně přejít.

Asi každý si někdy představoval, co by se stalo, kdyby se mohl vrátit na střední s tím, co ví teďˇ. Každý si to taky nepochybně představuje jinak. Ale stoprocentně by se nenašel nikdo, kdo by svůj potencionální návrat do minulosti zrežíroval tak blbě, jako Drew Barrymore. Udělat ze sebe intelektuálsky laděného andílka a čekat, že mě pubertálními hormony mlácení puberťáci přijmou s otevřenou náručí, to už je téměř na ránu. Každopádně se tenhle výlet do školní let mimořádně nevydařil a body navíc tomuhle stupidnímu nesmyslu dodává jen super praštěný brácha pojatý ve stylu "někdo ze své puberty nikdy nevyroste".

Tolik skvělých hereček a taková marnost. Jenom klišé, spousta nudných keců, další klišé a tak pořád dokola. Jediné body navíc získává tahle skrz naskrz podprůměrná dámská vztahová terapie za skvělou Annete Bening.

Al Pacino je pro mě starý, je malý a vůbec není můj typ. ALE jakmile se převtělí do slepého plukovníka a nechá naplno rozehrát svůj talent a šarm, nejraději bych si ho hned vzala domů a tančila s ním tango až do smrti. Fakt.

Hrabě Monte Cristo byla vždycky moje srdcová záležitost. Možná právě proto mě žádná z existujících verzí nijak zvlášť neuchvátila, v některých případech spíše znechutila. Nicméně verze s Richardem Chamberlainem je čestnou výjimkou a jestli pro mě některý z představitelů hlavní role kdy představovali skutečného Edmonda aka hraběte, pak právě on.

Začátek dobrý standard. Úvodní song fantastický (tuhle melodii marně vyháním z hlavy už několikátý den). Bondův návrat do služby a představení R. Fiennese – skvělé, vtipné a nádherně navazující na klasiku v podání prvních bondovek. Od scén v Šanghaji a Macau (příjezd do kasina a scéna v něm se mi obzvlášť líbily) a objevení hlavního záporáka bych vůbec neměla problém představit si namísto Craiga Seana Connoryho a ve finále ve Skotsku by se vyjímal přímo báječně. Odmítám názor, že nejde o Bonda, resp. že jde o odklon od tradice. Právě naopak. Bond se k ní vrací. Stylově a v plné síle. Tenhle Bond se mi prostě hrozně líbil a to čestně prohlašuji přes fakt, že nejsem právě Craigovým fanouškem.

Není to špatné, ale proti anglickému originálu celkem nuda.