Stanley

Kdo jiný než David Attenborough by dokázal takto přehledně, atraktivně a osobitě vyložit Darwinovu teorii o vývoji druhů a laicky vysvětlit základy evoluční teorie. Mohl sice zajít ještě o kousek dál a seznámit nás i s úskalími, která teorie vysvětlit nedokáže, aby divák nepodlehl iluzi, že 150 let stará Darwinova teorie představuje jakýsi finální milník v poznávání vývoje života na Zemi, ale na to už by 50 minut nestačilo. Takže v rámci možností tento dokument představuje perfektní "hodinu biologie".

Strhující námět a obsah, jenž nenechá v klidu snad žádného diváka, který má v sobě byť jen zlomek dobrodružné duše. Přesto mi v dokumentu něco chybělo. Například širší informace o tajemstvích stolových hor, která je po staletí obestírají, i o současném stavu některých území kolem hor (vojenský zájem o tamější území, bohatá naleziště diamantů apod.). O tom, co všechno o horách vědí domorodci a jaké pověsti se k nim vážou. Mluvilo se o A. C. Doylovi, kterého stolové hory inspirovaly k napsání Ztraceného světa, ale jaká konkrétní hora byla jeho skutečnou předlohou k tomuto románu a proč? Ve snímku padla zmínka o pterodaktylech, ale chybí jakékoli vysvětlení, proč zrovna o nich? - Protože dodnes existují svědectví, která popisují spatření těchto tvorů, a nejedná se jen o báchorky poblouzněných domorodců či jejich zdrogovaných šamanů. I když chápu, že tento dokument pochází z pera speleologů a geologů a ne záhadologů ži kryptozoologů, s tímto nesmírně vzrušujícím a přitažlivým tématem se dalo ještě více pohrát. Více o tom všem se tedy dozvíte třeba v knize o stolové hoře zvaná Kurupira od ing. Jaroslava Mareše, který jednu z hor taktéž osobně navštívil.

Na tento film jsem se těšil, jenže přišlo nečekané zklamání. Celý film ve formě jednoduché dialogovky ještě nemusí znamenat nudu, avšak zde se většina situací a rozhovorů mezi postavami jeví vyumělkovaně a vše spěje k předem očekávaným a odhadnutelným závěrům, které nevzbuzují žádný velký divácký zájem ani empatii vůči postavám.

Pod náporem kvantity, ztrácí se mu kvalita. Čím více Woody točí, tím více jeho díla ztrácí náboj.

Z určitého hlediska se jedná o nostalgický retro klenot. Je dobře, že se takové filmy stále točí. Díky nim si ti, kteří tyto časy pamatují, oživují důležité vzpomínky, a ti, kteří nepamatují, rozšiřují povědomí o životě v časech nedávno minulých. Sice tvůrcům uniklo pár detailů, které do filmu nepatřily (plastová okna v jednom z domů, novější typ pivních lahví - dříve byly znatelně buclatější), ale přesto ze snímku vyzařuje přirozená důvěryhodnost.

Tento sympatický a přitom vlastně obyčejný snímek nečekaně disponuje jakousi odlehčenou přitažlivostí. Přináší i určité užitečné poselství varující nás do života před vytvářením unáhlených závěrů a před zaslepeností k vlastním citům. Poměrně překvapivé závěrečné rozuzlení umí i ospalého diváka vytrhnout z případné letargie, i když to tvůrci vzali příliš hopem a vyhrocená situace vyznívá poněkud nedůvěryhodně. Jenže právě i takové věci se někdy na světě dějí - láska nezná pravidla.

Pokud je něco, co tomuto snímku jednoznačně vévodí, pak je to především fantastická hudba (recenze soundtracku). Horské záběry uchvátí, nicméně obsahově se jedná o dokument, jakých podobných jsme měli možnost vidět už mnoho. Přesto se rozhodně vyplatí zajít na to do kina, je-li ta možnost - vidět Himaláje na velikém plátně stojí vážně za to. Výroba filmu musela být nesmírně obtížná. Veškeré vybavení potřebné k natáčení v horách se muselo nanosit až na nejvyšší vrcholy včetně samotného Everestu ručně. Jelikož běžná IMAX kamera váží asi 40 kg a takovou by nikdo nedokázal vynést, musela být pro tento film zkonstruována speciální kamera se zhruba poloviční hmotností.

Notebook je v zásadě tuctový příběh, jakých podobných jsme všichni viděli už mnoho. Povedlo se mu však vyvarovat se nepříjemného patosu, kterého tento žánr bývá často plný. Umí místy skutečně dojmout a hlavně nás i přivede k zamyšlení - jak by asi podobné situace řešil každý z nás, resp. jaké jsou naše priority, za čím si umíme jít a proč. Tento film v sobě obsahuje snad maximum sentimentu, co se dá do jednoho filmu nacpat, aniž by to přitom překročilo hranici snesitelnosti a nespadlo do růžové tuctovosti typických romantických klišé.

Citlivě natočený příběh popisující poslední léta života spisovatelky Jane Austen. Nabízí sentimentálně pojatý vhled do jejího osudu a do její duše, prostřednictvím kterého se s ní dostatečně vnímavý, pozorný a empatický divák může dočista ztotožnit. I když její život zůstal v jistém ohledu nenaplněn, právě díky všemu, co prožila (a neprožila) mohla vytvořit takové dílo, jaké se dodnes hluboce dotýká srdcí mnoha lidí a o jehož hodnotě nikdo nepochybuje. A proč se taková významná autorka romantických děl vlastně nikdy neprovdala? Jane se snad ani nemohla nikdy vdát, jinak by hrozilo, že by popřela ideály, které tak nezapomenutelným způsobem zakomponovala do svých knih. Filmu kromě vyzrálého scénáře, nesmírně květnatých a vytříbených dialogů, autentických hereckých výkonů, skromných ale věrných dobových kulis a kostýmů vévodí také úžasná emotivní hudba skladatelky Jennie Muskett (recenze soundtracku).

David Attenborough, tentokrát výjimečně nikoli v roli přírodovědce, pátrá po původu staré dřevěné sošky, kterou před lety zakoupil na jedné aukci. Soška se ukázala jako velmi vzácný artefakt vyrobený kdysi na Velikonočním ostrově a pátrání Davida dovedlo až k odhalení mnohých tajemství ostrova a jeho původních obyvatel. O tom, co vše zjistil a na co přišel, se rozhodl podělit prostřednictvím tohoto velmi zajímavého dokumentu.