Stanley

Asi jediné, co mě (byť sebestředně pokrytecky) aspoň trochu uklidňuje při sledování těchto otřesných záběrů, je fakt, že jsem vegetarián a že se ke všem zvířatům, se kterými se osobně střetnu, chovám hezky.

Sáhl jsem po "Crying Out Love" na popud zdejšího vysokého hodnocení a aj, dostal jsem přes prsty. Asi mám jiné představy o romantice (zdravím mou milou Jane Austen) nebo jsem možná na takový doják už moc starý (či snad zralý?), ale nedokázal jsem se zbavit dojmu, že v tomto filmu je vše plytce vyumělkované. Obávám se, že kdo je životem skutečně protřelý a kdo skutečně prožil něco podobně hluboce trýznivého, natočil by podobný příběh prostě úplně jinak. Jediná uvěřitelná postava v tomto filmu se mi jevil strýček Shige.

Film, který mi přinesl jedny z nejsilnějších emočních zážitků, co jsem kdy před monitorem zažil, což mluví samo za sebe...

Ach jo, další marný pokus o vzkříšení nevzkřísitelého. V kostce řečeno - zcela zbytečný film, k němuž kdybych se chtěl rozepisovat, jen bych opakoval to, co brilantně a vtipně shrnul v komentáři už zdejší Enšpígl.

Řád sám o sobě není vyloženě převratný a k dokonalosti mu chybí mnohé, ale rozhodně se jedná o neprávem zapomenutý filmový klenot, který svou kvalitou mezi českými historickými filmy ční velmi vysoko. To nejpodstatnější, o co ve filmu jde a co film nabízí (téma řešení morálních a lidských dilemat), je zde zpracováno skvěle. Vzpomněl jsem při sledování filmu na tento citát, který zápletku dokonale vystihuje: "Tam, kde je láska, nemůže být řád. Dokonalý řád by změnil svět v pohřebiště." (Anthony de Mello)

Při vší úctě k umělecké hodnotě tohoto těžko hodnotitelného snímku nemůžu nenapsat, že se jedná v podstatě jen o nesourodou koláž prapodivných záběrů a obrazů podbarvených šílenou "hudbou" a disharmonickými pazvuky. Nevím sice, co režiséra v jeho životě nakonec dohnalo k sebevraždě, ale po zhlédnutí tohoto jeho dílka k ní nebude mít daleko ani nejeden divák.

Brilantní minimalistické konverzační drama, ve kterém se zdánlivě nic významného neděje, ale všímavého a vnímavého diváka nemilosrdně postaví před mnohé reflexe a sebereflexe vlastního života, postojů k němu a vztahů mezi ním a ostatními lidmi. Diváka, který neumí číst mezi řádky a který by tedy nedokázal vypozorovat, co se mezi postavami skutečně děje, by tento film naopak musel po 10 minutách unudit k smrti. Pro postavy typu Mary nebo Kena se ve filmu nenabízí takřka žádné východisko, z čehož poněkud mrazí v zádech, neboť každý máme v sobě kousek z nich - každý jsme přinejmenším občas stěžovatali nad svým osudem, každý někdy lamentujeme nad tím, co jsme si v zárodku sami zařídili, přestože mnohdy ostatním nedáváme nic znát a ani sami sobě si tuto skutečnost nepřipouštíme. Připomnělo mi to podobný, avšak ještě přímočarejší film Den cvoka.

Roztomilé, něžné a půvabné filmové zpracování známého románu s roztomilou, něžnou a půvabnou Gwyneth. Myslím, že kdyby Jane Austenová měla možnost tento film vidět, byla by spokojená a měla by z něj radost.

Snímek se nese v určitém vážnějším duchu než jiné adaptace J. Austenové (Emma, Pýcha a předsudek), díky čemuž se příběh jeví poněkud realističtěji. Divák, který nezná předlohu, tedy dopředu tak snadno neodhadne, co se zde může dít a nemá záruku žádného happy endu či zromantizovaných klišé. To je na jednu stranu výhodou, na stranu druhou to tak dočista nesplnilo má očekávání. Těšil jsem se totiž právě raději na odpočinkovou romantiku než na vážné drama. Rozum a cit je tak trochu obojí a tak trochu ani jedno. K tomuto filmu se i přes jeho nesporné kvality zřejmě nebudu v blízké době znovu vracet. Zůstane v závěsu za zmíněnou roztomilou filmovou adaptací Emmy či brilantním ztvárněním Pýchy a předsudku.

Podivuhodná, netradiční, pozoruhodná a velmi poutavá pohádka, která rozhodně není určena pro malé děti. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vlastně přišel na chuť, a pokaždé, když mám příležitost ji znovu vidět, z ní načerpám něco nového. Nedokážu popsat proč, ale konečná scéna, kdy je zlomeno prokletí skal, působí natolik silně, dojemně, doslova archetypálně, že se z toho vždy vyloženě neubráním slzám. Všimněte si, že princové tu narozdíl od jiných "dětských" pohádek nečelí žádným ztělesněným protivníkům. Nemáme tu žádné čerty, žádné zlé čaroděje, ježibaby, draky či obludy, vlastně nikdo tu není vyloženě zlý. Všecho, čím musel princ Jaroslav projít a nad čím musel zvítězit (a kde Jindřich s Jaromírem pohořeli), je to, co není vidět a s čím si musel poradit jeho vlastními (vnitřními) schopnostmi. Vyhrál tam, kde jiní se zasekli. Vyhrál boj nad silami, které máme v sobě všichni.