Stanley

Na svou dobu unikátní dokument, jehož úvodní znělku jsem si pamatoval i po více než 15 letech od posledního vysílání... http://www.youtube.com/watch?v=JGnQBykxT00

Velké téma, které by mohlo být zpracováno mnoha různými způsoby. Cronenberg zvolil ten nejvíce historicko-životopisný, což v tomto případě bohužel znamená i poněkud nudně-suchopárný, ale také pragmaticko-autentický. O divákově spokojenosti pak vlastně rozhodují především jeho vlastní případná očekávání a připravenost či ochota přistoupit na to, co je. V každém případě to nic nemění na tom, že jde o (pragmaticko-suchopárně řečeno) kvalitně zpracovaný film, který stojí za pozornost.

Ukojit tisíc vášní, nebo zdolat jedinou?

Kvalitní filmová "vztahovka", kde zejména trefně se zde vyskytující komentář vypravěče dodává filmu "knižní" hloubku a prožitkovou autentičnost. Zajímavé je, že stejný komentář naopak některé diváky frustroval (dle některých jiných komentářů).

Rozumím ti, Jardo, a děkuji.

Kdybych byl režisér a chtěl natočit film poodhalující něco z mého vlastního niterného světa, měl bych už teď smůlu, jelikož Malick už to všechno (opět) udělal za mne...

Velmi autenticky se jevící a až hmatatelně působící polozapomenuté filmové dílo, které se vmžiku stalo mou srdcovkou! Brilantně vykreslené dobové náboženské smýšlení v porovnání s mentalitou indiánů, která je mi i přes mnohou krutost bližší než naše zápaďácké manýry neohleduplné k naší vlastní duši.

Pro člověka, který už někdy aspoň zakopnul o práh teologického vědění, tento dokument nepředstavuje prakticky žádný informační přínos. Vizuální zpracování, kdy sledujeme zacyklený sled stále týchž obrazů, začne po čtvrt hodině otravovat a unavovat. Bulvárně zbarvený tón zdejšího komentáře vyvolává dojem falešného vzbouzení pozornosti. Typický příklad mizerného dokumentu, který by se dal bez problémů scvrknout do minutáže jednoho večerníčku, aniž by musel být o něco podstatného ochuzen. Ale když jsem se po tomto filmu odebíral pozdě v noci na kutě, z temných zákoutí mého bytu jakoby vykukovaly stínové výjevy černého rohatce, takže aspoň něčím dokument očividně zapůsobil.

Sledováno uprostřed noci... V naprosté tichosti a se zatajeným dechem... Noc v hotelovém pokoji s dvěma ženami... Osudové, emoční, dotykové, povznášející i uzemňující obrazy a scény. Snímání detailů, tóny hudby a písní, světlo a stíny, slova a gesta... to všechno způsobovalo, že bych chvilkami klidně přísahal, že tento film působí i na víc smyslů než jen na dva. Cítil jsem totiž vůni hotelového prostěradla, vlhkost pokojové koupelny, svěžest ranního vánku nad italskou metropolí, slanost ženských slz a zvonivou rezonanci ve vlastní hrudi.

Kdopak si dnes ještě pamatuje Albyho Cesty za dobrodružstvím? Je to už tak dávno, kdy jsem u telky hltal Albyho cestopisné příběhy, ale už tehdy jsem jasně cítil, jak hluboko v srdci a v paměti se mi ukládají. To nejpodstatnější sdělení však zní - Vezměme krosnu a vyražme na vlastní cesty za dobrodružstvím!