Stanley

Nemůžu si pomoct, ale mám pro tyhle sympatický holky a jejich příběhy jakousi nepřekonatelnou slabost. Slabost a pochopení pro všechno, co prožívají, co cítí, co vyjadřují, jak jednají, čím procházejí... Neznám původní předlohu, ovšem autorka se očividně dobře vyznala ve vnitřních stavech dospívající duše a jejích typických i netypických pocitech, kterými je člověk v konfrontaci s různými situacemi zaplaven. Film zručně servíruje jednu přívětivou scénku za druhou, z níž postupně skládá celkovou atraktivní mozaiku směřující ke zdárnému konci společného příběhu, a i když místy lehce sklouzne k poněkud okaté sentimentalitě a situační narafičenosti, dá se mu to s klidným svědomím romanticky oblažené duše odpustit. Poslední scéna filmu, v níž holky zahučely do vody, se spontánním výbuchem smíchu Americy Ferrery, který zaručeně neměla ve scénáři, prozrazovala, jak si samy museli natáčení srdečně užít.

Znamenitý snímek, obsahově velmi poučný a přínosný příběh (u Smithe spíše výjimka), který by měli vidět nejen všichni "zoufalci"! A nevím, co mají někteří proti skřehotavému hlasu Joey Lauren Adams - vždyť zní velmi přitažlivě a sexy! :-)

Jedno pondělní ráno mě cestou do práce (tehdy v pražské ul. Politických vězňů) překvapily a na chvilku poněkud vystrašily z oken budov vyvěšené říšské vlajky a hákové kříže. Jak jsem zjistil, šlo o pozůstatky z natáčení právě tohoto filmu. K jeho shlédnutí jsem se dostal až mnohem později, a to bohužel hned záhy po fenomenálním Der Untergang. Hitler: Vzestup zla je velmi zručně natočený film přibližující nám Hitlerovu cestu k moci, jenže jako rekonstrukce není příliš věrohodný a jako film postrádá jakousi živost a poutavost. Navíc Robert Carlyle se může snažit, seč může, ale Hitler z něj prostě není a nebude, je mi líto. Vůbec charakter jeho postavy je příliš "ujetý", než abyste mu to věřili. Hitler v jeho mladších a středních letech nebyl žádný vypatlaný pošuk, který se nedokázal kontrolovat, ani kterému jeho fanatismus mermomocí vyzařoval z každého jeho gesta. Tahle jednostrannost je příliš plochá, než aby dávala věrný obraz jeho osoby, a na rozdíl od tohoto povrchního pohledu třeba Bruno Ganz v Pádu Třetí říše předvedl něco naprosto neporovnatelného. Důvěryhodnosti filmu nepřidává ani angličtina, která tu svou nepřirozeností vyloženě překáží. Přesto všechno je tento film významný a důležitý tím, o čem pojednává, abychom na tuhle historii nikdy nezapomínali a tím se měli jednou provždy na pozoru před jakýmikoli dalšími novodobými hitlery.

Je zvláštní, jak film, jako je tento, s čím dál větším odstupem aktuálnosti nejen že neztrácí náboj a sílu svého odkazu, ale naopak jej ještě nabývá. Nebo se možná jen ze mě stává čím dál větší nostalgik... Hudba: Yann Tiersen (recenze soundtracku).

Chvilku předtím, než jsem se přichomýtl k tomuto neobyčejnému filmu, viděl jsem inscenaci Racka v divadle Lávka (později přesunuto do divadla Čertovka), která sršela ohromným nábojem a dynamikou. Oproti divadelnímu představení byl film poněkud slabšího podání, přesto je dobře, že film existuje a že se někdo pokusil tento klenot natočit.

Podívaná, která to se svou otřesnou naivností chvilkami natolik přehání, až překračuje meze tolerance a koukatelnosti. Pomohlo by jí, kdyby směřovala do parodie, ale ona nesměřuje, pořád se totiž tváří, že to vlastně myslí vážně, i když je každému jasné, že nemůže. Nicméně obsahuje pár momentů, pár postav, pár elementů, které jsou zábavné, srdečné, vtipné a které přináší aspoň drobky hodnotných odkazů, a za ně díky.

Přiznám se, že příběh Giorgia Perlasca mi byl až do zhlédnutí tohoto filmu neznámý, takže teprve zpětně jsem si zjistil, do jaké míry je zfilmovaný námět věrohodný; těžko šlo totiž zprvu věřit, že by se v tehdejších podmínkách mohlo vše odehrát opravdu tak, jak nám film předkládá. Jenže ono tomu tak skutečně bylo a Perlasca bych po jeho neskutečně odvážném husarském kousku právem označil za takřka bájného hrdinu, kterému se navzdory obrovskému riskantnímu nebezpečí podařilo zachránit stovky Židů před jistou smrtí. Film má výrazná pozitiva v tom, že nehýří přehnanou sentimentalitou a příliš jednoznačně černobílým rozvrstvením postav jako Schindlerův seznam, na druhou stranu z něj místy čiší slabší televizní výprava, která mu mírně ubírá na působivosti ale ne na výpovědní hodnotě, o kterou jde především.

Seriál je ideální prostředek nejen pro nezaujaté seznámení se s kulturami, zvyky, tradicemi a učeními pěti největších a nejrozšířenějších náboženství. Tomáš Halík zde objasňuje a názorně přednáší i to, jak náboženství se netýká jen těch, kteří se považují za "věřící" nebo přívržence určitých konkrétních duchovních směrů či církví. Že náboženství není jen zavřeno pod střechami kostelů a za zdmi klášterů, ale hlavně jak celé lidstvo je nevyléčitelně náboženské - ve smyslu životních stylů, tradic, víry a filozofií - aniž by si to většina lidí, zejména těch, kteří si říkají "nevěřící", uvědomovala. Nejhodnotnější poselství na závěr - Pravda je kniha, kterou ještě nikdo nedočetl do konce.

Další z mnoha dokumentů, který se snaží o shrnutí historických faktů a poznatků o Ježíši Nazaretském, jeho životě, době, kdy žil, a pochopitelně dopadu jeho učení na svět po jeho smrti. Jako poměrně unikátní se jeví zdejší pokus o rekonstrukci odhadované Ježíšovy podoby, kterou vědci vytvořili na základě znalostí antropologických prvků. Podoba vyšla dosti odlišně od jinak "standardní" podobizny dlouhovlasého vousatého Ježíše odvíjící se především od Turínského plátna či tzv. Veroničiny roušky, které zde byly záměrně ignorovány.

Dokument v zásadě nic převratného nepřináší, laicky přijatelně však vysvětluje, o čem vlastně pojednávají Einsteinovy nejznámější teorie a co světu přinesly. Hrané scény z posledních dní Einsteinova života jsou taky poměrně vydařené, škoda jen, že se víc nezaměřovaly na jeho filosofické úvahy, což lze od vědeckého dokumentu očekávat více než unavené krátké rozhovory s jeho zdravotní pečovatelkou.