Stanley

V rámci cyklu "Pražské Brány 2009" v pražském kině Světozor film uveden pod názvem "Naladit se". Dokument bohužel vůbec nenabízí to, co slibuje, o žádném zkoumání fenoménu channeling nepojednává, zhola celý se skládá jen z výpovědí médií poskládaných do tematických částí. Samotné výpovědi jsou zpravidla zajímavé a přínosné, jenže jelikož dokument nepřináší prakticky žádné bližší podrobnosti o channelingu jako takovém, o schopnostech účinkujících lidí, jejich příčinách a případném dosavadním dopadu toho, co říkají, na ostatní, jejich místy horlivé vyprávění v transu se zavřenýma očima bohužel nepůsobí zrovna přesvědčivě.

V rámci přehlídky japonských filmů r. 2009 v kině Lucerna byl tento film uveden pod názvem "Na svátek milenců". Jde o velice příjemnou podívanou, laskavý příběh, který zvedne náladu i vyvolá nějakou tu slzu.

Tento film, který ve Světozoru jednou běžel pod názvem "Nehybné kameny" je skutečně maximálně nehybný a o žánru "drama" by se též dalo pochybovat. Film postrádající jakoukoli dynamičnost a vlastně i zápletku, svým způsobem však slouží jako věrná sonda do života běžných Tibeťanů, o což mu asi šlo především.

Jde v podstatě rozšířenou verzi filmu What the Bleep Do We Know! i jeho pokračování zároveň. Otevírá současně další nová témata a i když jsou zde nabídnuté náhledy různých vysvětlení značně kontroverzní, k některým otázkám se prostě nelze ignorantsky stavět zády jen proto, že můžou být vzhledem k dosavadnímu naučenému stavu chápání a poznání "nepohodlné".

Tohle byla svého času bomba, chtělo by to však vidět znovu pro osvěžení dávno zapadlých vzpomínek.

Nezdá se mi tolik podstatné, jak se to má s kvantovou mechanikou nebo čí představy o "realitě" či o Bohu jsou snad tzv. "správnější" (což je otázka neslučitelných individuálních představ každého z nás, o nichž nemá smysl se přít), ovšem stavět se ze zásady odmítavě ke všem myšlenkám, které zde byly předneseny, by nebylo nic jiného než ignorantské sebeochuzování. Třeba dejme tomu popis, jak pracují naše emoce, snad popírat nebudeme, a to, že se dají ovlivňovat, může být pro mnoho lidí novinkou, kterou nelze považovat za nesmyslnou a za nedůležitou a kterou si mnoho lidí neuvědomuje, jelikož nad tím nikdy nepřemýšleli a nikdy to nevyzkoušeli. Nebo znáte snad něco podstatnějšího a pro prospěch vlastní i ostatních lidí přínosnějšho, než učit se jak a proč se cítit dobře a jak harmonicky rozvíjet svůj život? Já ne. A je mi jedno, jestli to bude díky Bohu, díky oprostění se od dogmatických představ, díky kreslení srdíček na vlastní tělo, díky korigování způsobu myšlení, usměrnění a odbourání zažitých podvědomých negativ nebo čemukoli jinému přirozenému, co přináší svobodu srdci a duši.

Nic víc než pár propagačních záběrů z vojenského prostředí a bojových cvičení. Zajímalo by mě, kolik z těch mladíků, kteří se ve filmu mihli, se dožilo května 1945.

Depresárna "ze života" nepřinášející žádné povzbuzení, žádné náznaky řešení, žádnou naději ani žádné filosofování kolem, jenže nevzbuzující ani takřka žádnou ematii, žádný zájem o postavy, žádné emoce, prostě nic. Interiéry pouze skoro dokumentárním způsobem ukazují, jak se někdy věci mezi lidmi mají, kam směřují jejich myšlenkové pochody a jak se chovají. Jindy i s těmito vlastnostmi některý film funguje (a někdy velice dobře), ovšem v případě Interiérů jsem nenašel žádný závažný důvod a hodnotu, proč se na film dívat, co vlastně má divákovi přinést.

Tenhle seriál jsem zbožňoval. Na rozdíl od mnoha jiných seriálů nepopisuje jen dění běžných životních událostí, ale hlavně vnitřního Kevinova světa, což dělá s takovou autentickou citlivostí, že se se slzami v očích nelze ubránit vzpomínkám z vlastního života, mládí a dětství. Nádherná ukázka toho, jak to, co je vidět, je sotva procento toho, co někteří prožívají společně s tím, co vidět není.

Výborná parodie na naši bulvárem prolezlou společnost natočená s tak brilantním zesměšňujícím nadhledem a nadsázkou, že se nad ní nelze nebavit!