džanik

Den před natáčením scény, ve které se schovává v kupé v zavřeném horním lůžku, přišel Cary Grant (Roger Thornhill) za Hitchcockem s tím, že je vše postaveno nedbale. Hitchcock dal zcela na jeho úsudek a nařídil vše přestavět bez toho, aniž by si situaci sám ověřil.

Alfred Hitchcock nastínil Jamesi Stewartovi tento projekt už během natáčení Vertiga (1958). Stewart, zavedený “hitchcockovský“ herec a “jeho“ hvězda, pokládal za samozřejmé, že bude obsazen do role Rogera Thornhilla. Hitchcock však už tehdy uvažoval o Cary Grantovi a aby předešel velkému zklamání, počkal, až bude Stewart “bezpečně“ upsaný Premingerově dramatu Anatomie vraždy (1959) a nabídku na roli Thornhilla bude muset odmítnout.

Píseň "As Time Goes By" obsadila 2. místo ze sta v žebříčku ke stému výročí Amerického filmového institutu.

Cary Grant (Roger Thornhill) za roli obdržel na tehdejší poměry značnou sumu, 450 tisíc amerických dolarů + procenta ze zisku. Dalších 315 tisíc dostal jako “odškodné“ za 9 týdnů natáčení navíc nad rámec smlouvy.

Většinu filmu vidíme Rogera Thornhilla (Cary Grant) na levé straně plátna (obrazovky).

“Rick's Cafe” byla jednou z mála původních staveb k filmu, pro zbytek se z důvodů válečných omezení použily stavby z jiných produkcí studia Warner Bros. Pařížské nádraží například z filmu A teď, cestovateli (1942).

Scéna příletu majora Strassera (Conrad Veidt) se točila na Metropolitním letišti, dnes známém jako Van Nuysovo letiště u Los Angeles.

Píseň, kterou můžeme slyšet v hale hotelu předtím, než Roger Thornhill (Cary Grant) vstoupí do Oak baru, je "It's a Most Unusual Day". Tuto píseň zpívá Jane Powell v muzikálu A Date with Judy (1948).

Bogartova (Rick Blaine) hláška "Here's lookin' at you, kid" obsadila v hlasování Amerického filmového institutu 5. místo a dokonce první v žebříčku časopisu Premiere pro 100 největších filmových hlášek (2007).

Humphrey Bogart (Rick Blaine), Ingrid Bergman (Ilsa Lund) a Paul Henreid (Victor Laszlo) si později své role zopakovali v rozhlasovém pořadu stanice CBS "The Screen Guild Players" v rámci dobročinné akce.

Na nápad s mužem, který je zaměněn za neexistujícího tajného agenta, přivedl Hitchcocka novinář Otis L. Guernsey Jr. Inspirací mu byla válečná operace “Mincemeat“, během které chtěli Britové přesvědčit Italy a Němce, že se plánovaná sicilská invaze odehraje na Sardinii a v Řecku (podstrčili mrtvolu s falešnými papíry).

Natáčelo se na newyorském nádraží Grand Central Terminal. Mezi přihlížejícími byli i pozdější režiséři George A. Romero a Larry Cohen.

Denní světlo nahrazovalo tisíc obloukových lamp. Štáb byl tak schopen měnit noc za den v průběhu necelých 45 minut. Velké množství světel však několikrát spustilo požární sprinklery.

Německá píseň, "Die Wacht Am Rhein", kterou opilí nacisté zpívají u klavíru, pochází z 1. světové války. Původně se uvažovalo o hymně NSDAP, "Horst-Wessel-Lied".

Všechny písně na soundtracku pocházejí z předchozích “paramountských“ snímků: drama Captain Carey, U.S.A. (1950) a muzikály Mr. Music (1950), Road to Bali (1952) a Red Garters (1954).

Scéna, kde se zpívá "Marseillaise" proti "Die Wacht Am Rhein" vehnala mnoha komparzistům slzy do očí. Řada z nich totiž byla válečnými uprchlíky.

Celá scéna budovy s dvorkem měla 30 metrů na šířku, přes 56 metrů na délku a byla vysoká zhruba 12 metrů. Ve své době to byl největší interiérový počin studia Paramount.

Všechny byty v domě Larse Thorwalda (Raymond Burr) měly zavedenou elektřinu, tekoucí vodu a byly obyvatelné. To byl také důvod, proč tu Miss Torso (Georgine Darcy) během měsíčního natáčení pobývala a odpočívala, jako kdyby se jednalo o její skutečný byt.

Obsazen byl i Joe Flynn, ale scéna s ním byla nakonec vystřižena.

Píseň „I'm Thru with Love“ byla napsána až v roce 1931 – děj filmu je přitom zasazen do roku 1929.