Lima

Od snímku, který je nejoblíbenějším filmem a největším inspiračním zdrojem Nicolase Windinga Refna, jsem přeci jenom čekal více, než vyšeptalou gangsterku o soupeření tokijských gangů a stavovské cti :o) Prvních cca 40 minut (což je zhruba polovina stopáže) se tady toho opravdu moc nestane, mimo to, že se zde dva gangy přetahují o vliv, všechno podstatné jsme už viděli v mnoha jiných filmech. Dost často pro mě nepochopitelně se ustřihne náhle scéna uprostřed dění a přijde další, jakoby v tom měl střihač zmatek, každopádně zmatek v tom má divák. Co teda musím částečně pochválit, je vizuální stránka. Dokud se děj točí v Tokyu, volí režisér zajímavé strohé kompozice s pře-krá-sný-mi barvami, radost pohledět, ani kulisy nejsou k zahození (ten konec!), ale pasáž ze zasněžených hor není moc zajímavá a suma sumárum, ten film vyjma kamery mnoho zajímavého nepřinese. __ PS: Bluntman tady blábolí cosi o úprku před vlakem coby falickým symbolem. Prosím, tahle scéna trvá asi 4 vteřiny a vlak v ní skoro vůbec není vidět. Ti filmoví teoretici jsou opravdu občas blázni :o)

Nádherná příroda, charismatická holčina, Simon a Garfunkel, smysluplný příběh a emoce. Kdybych měl zavzpomínat na typově a žánrově podobný snímek, tak naposledy jsem si takhle užil před jedenácti lety Pennův ´Útěk do divočiny´. Tam měl sice hlavní hrdina jiné motivace, ale něco měli oba společné – hledali sami sebe v nádherné, očišťující krajině. Ze zečátku jsem se moc nechytal, náhlé střihy působily trochu zmateně, ale s přibývajícím časem mě to neskutečně zaháčkovalo. Hlavní postavě jsem rozuměl, záviděl její odhodlání se sebou něco dělat a jsem strašně rád, že Vallée nesklouzl k laciným berličkám, že některé scény, které mohly sklouznout do fatálního konce, se vyřešily jiným způsobem a klišé obloukem obešly. A to, jak Vallée pracuje s flashbacky, to je přímo mistrovská práce. A hlavně Reese – do role dala všechno, sama si to i zprodukovala, holka já tě obdivuju! Reese je prostě talent od boha, stejně jako Vallée, ještě jsem od něho neviděl špatný, ba i jenom průměrný film.

Jakoby Jodorowsky zplodil dítě s Panosovým tatínkem Georgem. Film rozhodně osobitý, svůj, obrazově působivý, od člověka, který má vizi. Zajímavá barevná paleta, funkčně použité filtry, ale zejméně v první půli (kterou tady mnozí kritizují, ale mě se líbila víc) překypující atmosférou a pozoruhodnými obrazovými nápady, vše podmalováno jedinečným zvukovým doprovodem. Druhá půle je grindhouse řezničina, nekompromisně přímočará, jednoduchá, ale pořád si zachovává vizuální svébytnost. Pološílený Cage je castingový triumf, Riseborough má ve své zajímavé, netuctové tváři cosi magického a Roache je charismatický padouch, zároveň však až žalostně komická figurka a tohle herecky uchopit není snadné. Mandy je pozoruhodný film, není pro každého, pro mainstream už vůbec ne, ale tluče srdcem tvůrce, který není tuctový a miluje vyprávět jednoduché příběhy skrze atmosférické obrazy.__PS: Po 2.shlédnutí jsem si to užil ještě víc. Tenhle film se tak vymyká 99% filmové tvorby, a přitom není hloupý, že smekám klobouk. Celosvětovým nadšeným ohlasům kritiků (aktuálně 8,2 na Metacriticu) se nedivím (a Cosmatosovi je ze srdce přeju).

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede.

Obrazově opravdu krásné, ale příběhově a pointou tak hloupé, až to práská dveřmi. Argento měl cit pro kompozice, ale psal - až na vzácné vyjímky - samé scenáristické zmetky.

Tímhle směrem – tj. postavy z masa a kostí, jež bolí každý úder, jejich konání, které má smysl, duchaplné dialogy, děj, který není primitivní a je oproštěný od klišé – kdyby se ubíraly i filmová zpracování ´marvelovek´, byl bych jedině pro. Zatím se tak neděje (čest vyjímkám, jako ´Guardians of the Galaxy´ a ´Thor Ragnarok´, ti jsou aspoň osobití a vtipní)). Seriáloví ´Daredevil´ a zejména ´Punisher´ jsou tak úplnými protipóly filmovým generickým CGI atrakcím, přestože je zastřešuje společné studio, což je zajímavé. Zejména ´Punisher´ ma tak velký otisk reálnosti a uvěřitelnosti, že si říkám, jestli má vůbec ještě něco společného s komiksem a předvádí fakt skvělou scenaristickou práci.

Ještě tak tři čtvrtiny stopáže se to jeví jako prima čtyřhvězdičkový animák, se spoustou vizuálních vychytávek a nápadů, s trocha odhadnutelnými postupy a jednou slabší scénou, kterou už jsem viděli v jiných filmech (odhalení záporáka veřejnosti). Ale pak to vygraduje do neuvěřitelného dojáku a při stěžejní scéně s písničkou na konci jsem se rozbrečel jak malý dítě. To už se mi dlouho nestalo. Je to tak, nejdůležitější v životě je soudružnost rodiny a vzájemná rodinná láska a úcta ke starým lidem. K tomu to oku lahodící, v hollywoodské produkci neokoukané mexikánské prostředí, jeho šmrnc a pozitivní nálada. Jo, bylo to moc fajn.

Den předtím jsem viděl přeplácanou digitální omalovánku, nový Avengers, a z těch nekonečných soubojů tam na mě nedýchal život a jediný, kdo se při nich zpotil, byly procesory kompjůtrů, když renderovaly CGI. V Cruisově filmu naopak z kontaktních soubojů sálá živočišnost, jelo se na dřeň a každý úder byl sakra cejtit a pro mě to byla veliká úleva, že se ještě točí takovéhle oldschool áčkové akční filmy. Charismatický Cavill je zvíře, představil bych si ho klidně jako nového Bonda, i s tím božím knírem. A Cruise? Nevím, jak to dělá, jestli požírání pupečních šňůr prodlužuje mládí, nebo uzavřel smlouvu s ďáblem, Hubbardem, nebo Aštanem Šeranem, to je fuk, ale v 56-ti takhle vypadat a ještě provádět takovéhle kousky, to smekám klobouček. Já jsem o 11 let mladší a když jdu s nákupem do 6.patra, tak ve třetím si už nasazuju kyslíkovou masku, protože mám pocit, ža asi chcípnu :o)

Neuvěřitelně čistý film. Ve svém prostém sdělení a skromné síle obrazu. Sice se míjí s mým světonázorem a do budoucna dám vždy raději přednost podvratnému a interpretačně mnohem bohatšímu Scorseseho majstrštyku, ale tohle Davisovo nahlížení na „nejslavnější příběh ze všech“ skrze ženské oči byl velmi osvěžující a nedá se ani říct, že byl silně konzervativní (zdánlivě), protože jak vám také osvětlí závěrečné titulky, s postavou Máří Magdaleny se to mělo v očích církevních pohlavárů po celá staletí tak trochu jinak, eufeministicky řečeno. A Mara a Phoenix tady jedou herecký absolutorium.

Pro někoho jsou dítka produkční společnosti ´CANNON Films´ synonymem špatného vkusu, jiní zase na ní nedají dopustit, sám stojím tak na pomezí těch dvou protipólů. Dokument se zaměřuje hlavně na éru dvou hlavních šéfů, izraelských kamarádů Menahema Golana a Yorama Globuse. Nechybí levné počátky (SCHIZOID, X-RAY, HOUSE OF THE LONG SHADOWS, kultovně špatný „nejhorší muzikál všech dob“ THE APPLE), koketování s asijskými prvky (Nerův ENTER THE NINJA, pokračování REVENGE OF THE NINJA, NINJA III: THE DOMINATION), žánrové fúze (HERCULES, AMERICA 3000, Hooperův přebujelý LIFEFORCE), řídké pokusy o nějaké to umění (Zeffirelliho OTELLO, SAHARA, kde byl Golan přesvědčen o Oscsaru pro Brooke Shields :o), Končalovského velmi kriticky úspěšný RUNAWAY TRAIN) i svezení se na popularitě break-dance stylu (pekelně špatné BREAKIN´2: ELECTRIC BOOGALOO, BEAT STREET). Je tu hezky vysvětlena snaha studia o „námluvy“ s hereckými hvězdami, aby si divák identifikoval konkrétní tvář právě s Cannon Films. Takže ukecali Chucka Norrise a produkovali jeho většinu brakových fláků z 80.let, INVASION U.S.A. počínaje, DELTA FORCE a sérii MISSING IN ACTION konče, objevili Dudikoffa (AMERICAN NINJA) a potvrdili popularitu Van Dammea (CYBORG), plácli si s uvadajícím Bronsonem (čtyři pokračování kultovního DEATH WISH) a přinesli světu tehy populární sexsymbol Sylvii Kristel (EMMANUELLE jedna až milión). Snažili se svézt na vlně popularity filmů s Indianou Jonesem, takže vyprdli na svět tři (pod)průměrné dobrodružné fláky s Allanem Quatermainem. Chvályhodné ovšem bylo, že občas podali i pomocnou ruku progresivním, nebo nějak šikovným režisérům, takže mě velmi překvapila jejich produkce BARFLY o Charlesu Bukowskim od Barbeta Schroedera, nebo finacovali tehdejší tvorbu Toba Hoopera (INVADERS FROM MARS, propadák TEXAS CHAINSAW MASSACRE 2). Poslední čtvrtina dokumentu se hlouběji věnuje analýze, proč vlastně CANNON zkrachovali. Zatímco jiná srovnatelně velká studia produkovali 5 až 7 filmů ročně, u Cannonu to bylo rovnou 50 a více. Na tuhle nenasytnost postupně dojeli a posledním hřebíčkem do rakve byly nákladné propadáky OVER THE TOP (Stalloneho tupá pohádka o jednom „páčidle“) a zejména přepálený Lundgrenův MASTERS OF THE UNIVERSE a trikově i produkčně příšerný SUPERMAN IV.: THE QUEST FOR PEACE. Finanční bublina splaskla, dlouholetí kámoši Golan a Globus šli od sebe a Cannon skončil v dluzích. Ne, že bych je nějak litoval, ale nemohu jim upřít významný podíl na utváření estetiky a tvorbě popkultury 80.let, ať si o ní myslíme cokoliv.