Lima

Jeden z prvních hororů (dokonce jsem někde četl, že úplně první), který přinesl téma reinkarnovaných čarodějnic, které vždy o sabbatu obětují nevinnou dívku, aby si prodloužily věčný život. V Itálii přímo na tenhle film zareagoval Mario Bava svojí Černou nedělí a odstartoval tam populární vlnu gotických hororů. Příběh sice není bez chyb. Padouch a oběť jsou od začátku přímo dáni (což nešťastně prozrazuje i dobový plakát k filmu), ale ta atmosféra je k nezaplacení. Krásné kulisy zchátralých domů města posedlého satanismem, hustá mlha se převaluje nízko nad zemí, nechybí zlověstná podzemní kobka a krásný pochmurný hřbitov s obřími kříži. Hudba zajímavě střídá jazzové pasáže s hororovými symfonickými, podepřené sborovým zpěvem. Zajímavé je, jak se zde opakují scény při obou návštěvách prokletého města – ty stejné pohledy občanů, ty stejné rituální prvky a všechno to směřuje k nevyhnutelnému. Konec je fakt paráda, výborně graduje, z kříže šlehají plameny a do toho zlověstný zpěv sboristů. Christopher Lee je bůh (jako obvykle), i když tady hraje spíš druhé housle, jednoznačným trumfem je Patricia Jessel, démoničtější čarodějnici byste těžko hledali.

Criterion blu-ray projekce. Tarantinův inspirační zdroj. Neskutečně strohá, emocionálně chladná podívaná. Yates vždycky dělal takovéhle filmy, i ten slavný Bullitt byl vlastně takový, ale tam skrze McQueena aspoň nějaké emoce protlačil a měl několik nezapomenutelných scén. Tady jsou dvě loupeže banky, z nichž jedna trvá asi minutu, druhá na začátku filmu je mrazivě chladná, provedena se stoickým klidem, opravdu povedená, ale tím pozitiva končí. Všechno zde probíhá s takovým klidným ksichtem, i ti herci deklamují staticky, Mitchum je tu vysloveně jenom do počtu, jeho hra „na obě strany“ je vám vlastně celkem šumafuk, stejně jako strasti mladého překupníka zbraní. 100 minut stopáže se rozplyne jak pára nad hrncem, bez zapojení diváka do děje a to je vzhledem ke kultovnímu statutu, jako ten film má v zámoří, docela zklamání.

Od snímku, který je nejoblíbenějším filmem a největším inspiračním zdrojem Nicolase Windinga Refna, jsem přeci jenom čekal více, než vyšeptalou gangsterku o soupeření tokijských gangů a stavovské cti :o) Prvních cca 40 minut (což je zhruba polovina stopáže) se tady toho opravdu moc nestane, mimo to, že se zde dva gangy přetahují o vliv, všechno podstatné jsme už viděli v mnoha jiných filmech. Dost často pro mě nepochopitelně se ustřihne náhle scéna uprostřed dění a přijde další, jakoby v tom měl střihač zmatek, každopádně zmatek v tom má divák. Co teda musím částečně pochválit, je vizuální stránka. Dokud se děj točí v Tokyu, volí režisér zajímavé strohé kompozice s pře-krá-sný-mi barvami, radost pohledět, ani kulisy nejsou k zahození (ten konec!), ale pasáž ze zasněžených hor není moc zajímavá a suma sumárum, ten film vyjma kamery mnoho zajímavého nepřinese. __ PS: Bluntman tady blábolí cosi o úprku před vlakem coby falickým symbolem. Prosím, tahle scéna trvá asi 4 vteřiny a vlak v ní skoro vůbec není vidět. Ti filmoví teoretici jsou opravdu občas blázni :o)

Nádherná příroda, charismatická holčina, Simon a Garfunkel, smysluplný příběh a emoce. Kdybych měl zavzpomínat na typově a žánrově podobný snímek, tak naposledy jsem si takhle užil před jedenácti lety Pennův ´Útěk do divočiny´. Tam měl sice hlavní hrdina jiné motivace, ale něco měli oba společné – hledali sami sebe v nádherné, očišťující krajině. Ze zečátku jsem se moc nechytal, náhlé střihy působily trochu zmateně, ale s přibývajícím časem mě to neskutečně zaháčkovalo. Hlavní postavě jsem rozuměl, záviděl její odhodlání se sebou něco dělat a jsem strašně rád, že Vallée nesklouzl k laciným berličkám, že některé scény, které mohly sklouznout do fatálního konce, se vyřešily jiným způsobem a klišé obloukem obešly. A to, jak Vallée pracuje s flashbacky, to je přímo mistrovská práce. A hlavně Reese – do role dala všechno, sama si to i zprodukovala, holka já tě obdivuju! Reese je prostě talent od boha, stejně jako Vallée, ještě jsem od něho neviděl špatný, ba i jenom průměrný film.

Jakoby Jodorowsky zplodil dítě s Panosovým tatínkem Georgem. Film rozhodně osobitý, svůj, obrazově působivý, od člověka, který má vizi. Zajímavá barevná paleta, funkčně použité filtry, ale zejméně v první půli (kterou tady mnozí kritizují, ale mě se líbila víc) překypující atmosférou a pozoruhodnými obrazovými nápady, vše podmalováno jedinečným zvukovým doprovodem. Druhá půle je grindhouse řezničina, nekompromisně přímočará, jednoduchá, ale pořád si zachovává vizuální svébytnost. Pološílený Cage je castingový triumf, Riseborough má ve své zajímavé, netuctové tváři cosi magického a Roache je charismatický padouch, zároveň však až žalostně komická figurka a tohle herecky uchopit není snadné. Mandy je pozoruhodný film, není pro každého, pro mainstream už vůbec ne, ale tluče srdcem tvůrce, který není tuctový a miluje vyprávět jednoduché příběhy skrze atmosférické obrazy.__PS: Po 2.shlédnutí jsem si to užil ještě víc. Tenhle film se tak vymyká 99% filmové tvorby, a přitom není hloupý, že smekám klobouk. Celosvětovým nadšeným ohlasům kritiků (aktuálně 8,2 na Metacriticu) se nedivím (a Cosmatosovi je ze srdce přeju).

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede.

Obrazově opravdu krásné, ale příběhově a pointou tak hloupé, až to práská dveřmi. Argento měl cit pro kompozice, ale psal - až na vzácné vyjímky - samé scenáristické zmetky.

Tímhle směrem – tj. postavy z masa a kostí, jež bolí každý úder, jejich konání, které má smysl, duchaplné dialogy, děj, který není primitivní a je oproštěný od klišé – kdyby se ubíraly i filmová zpracování ´marvelovek´, byl bych jedině pro. Zatím se tak neděje (čest vyjímkám, jako ´Guardians of the Galaxy´ a ´Thor Ragnarok´, ti jsou aspoň osobití a vtipní)). Seriáloví ´Daredevil´ a zejména ´Punisher´ jsou tak úplnými protipóly filmovým generickým CGI atrakcím, přestože je zastřešuje společné studio, což je zajímavé. Zejména ´Punisher´ ma tak velký otisk reálnosti a uvěřitelnosti, že si říkám, jestli má vůbec ještě něco společného s komiksem a předvádí fakt skvělou scenaristickou práci.

Ještě tak tři čtvrtiny stopáže se to jeví jako prima čtyřhvězdičkový animák, se spoustou vizuálních vychytávek a nápadů, s trocha odhadnutelnými postupy a jednou slabší scénou, kterou už jsem viděli v jiných filmech (odhalení záporáka veřejnosti). Ale pak to vygraduje do neuvěřitelného dojáku a při stěžejní scéně s písničkou na konci jsem se rozbrečel jak malý dítě. To už se mi dlouho nestalo. Je to tak, nejdůležitější v životě je soudružnost rodiny a vzájemná rodinná láska a úcta ke starým lidem. K tomu to oku lahodící, v hollywoodské produkci neokoukané mexikánské prostředí, jeho šmrnc a pozitivní nálada. Jo, bylo to moc fajn.

Den předtím jsem viděl přeplácanou digitální omalovánku, nový Avengers, a z těch nekonečných soubojů tam na mě nedýchal život a jediný, kdo se při nich zpotil, byly procesory kompjůtrů, když renderovaly CGI. V Cruisově filmu naopak z kontaktních soubojů sálá živočišnost, jelo se na dřeň a každý úder byl sakra cejtit a pro mě to byla veliká úleva, že se ještě točí takovéhle oldschool áčkové akční filmy. Charismatický Cavill je zvíře, představil bych si ho klidně jako nového Bonda, i s tím božím knírem. A Cruise? Nevím, jak to dělá, jestli požírání pupečních šňůr prodlužuje mládí, nebo uzavřel smlouvu s ďáblem, Hubbardem, nebo Aštanem Šeranem, to je fuk, ale v 56-ti takhle vypadat a ještě provádět takovéhle kousky, to smekám klobouček. Já jsem o 11 let mladší a když jdu s nákupem do 6.patra, tak ve třetím si už nasazuju kyslíkovou masku, protože mám pocit, ža asi chcípnu :o)