Bordoshut

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“

9/10 – Velmi příjemné hororové překvapení ještě z minulého roku. Jedná se o prequel k filmu X, který jsme rovněž dostali už v minulém roce. Zajímavostí je, že natáčení probíhalo současně, což se podepsalo na prostředí, kde se děj odehrává. Je to totiž tatáž farmářská usedlost, s tímtéž jezerem a dokonce i s týmž krokodýlem. Rozdíl je však v tom, že zatímco v X je Mia Goth a její sebranka porno-filmařů v roli vetřelců a potenciálních obětí násilí, zde si Mia zahrála roli pana domácího. A sedlo jí to výborně. Celý snímek se opírá v první řadě právě o její herecký výkon, který by si určitě zasloužil nějaké ocenění. Už v předchozím filmu z ní šel pocit, že s ní něco není v pořádku, ale tohle bych do ní teda v životě neřekl. Přesto to pěkně zapadá. Horor Pearl nepotřebuje hektolitry krve ani strašidelné démony, bohatě si vystačí s jedním vyšinutým psychopatem a lidmi, kteří jsou s ním zavření v místnosti. Při spoustě záběrů na tvář Mii Goth až mrazí, stejně je na tom její akustický projev. Bravurně budované napětí. Skvěle vystavěná zápletka a vývoj postavy. Plus zakončení má opravdu grády. Zkrátka velmi milé překvapení, které každému vřele doporučuji. Nebál bych se ho označit za jeden z nejděsivějších hororů minulého roku. Převálcoval v mých očích i svého předchůdce, což se u pokračování často nestává. Může za to hlavně daleko koncentrovanější míra strachu, míra očekávání něco strašného a smysluplnější zápletka. Smekám pomyslný klobouček. Tohle je přesně horor, který mně nažene nejvíc strachu. Když má nějaký psychopat druhého v moci a není žádný způsob, jak by se z toho ten druhý mohl vykroutit, a ani nebylo očividné východisko, jak se do šlamastyky ani nenamočit. Pocit bezmoci a očekávání nejhoršího je tímhle filmem prostoupený skrz naskrz. Verdikt: „Už se těším na trojku!“ Má to být trilogie...

10/10 – Nejlepší česká komedie za hodně dlouhou dobu. Škoda, že takovéhle debaty nevycházejí častěji. Je to bezpochyby úžasný koncept, který by měl potenciál zabodovat i v kinech. Chtělo by to jen nějakého šikovnějšího obchodního zástupce, který by se Nově postaral o propagační materiály. Název Cesta na Hrad: Debata skutečně není dostatečně slibný, člověk by z toho snadno mohl podlehnout nějakému falešnému vjemu – třeba že se jedná o seriózní diskuzi. Debata 2023 přitom ale daleko více připomíná poupravenou verzi seriálu Kdo přežije, akorát bez akčních prvků. Daleko více by se tedy šiklo pojmenování Kdo přežije cestu na Hrad?, případně Kdo přežije debatu? Takový název nejenže je daleko výstižnější a podobnější reálnému formátu, ale zároveň v divákovi probouzí zvědavost – fanoušci generála Pavla se budou těšit na airsoftový šampionát mezi uchazeči, obdivovatelé Nerudové doufat v dotazové inferno a voliči Andreje Babiše se zase budou chtít dovtípit, kdo umřel. Mluvě o tom, napadá mě, jaký mají vůbec demokratické volby smysl? Proč prostě jednotlivé uchazeče nejprve nepodrobit intelektuálnímu testu a následně vítěze nenahnat do arény, ať předvedou, co umí? Kdo přežije na Hrad! Dobrá, nechal jsem se unést. Každopádně včerejší debata byla pro mě splněný sen. Konečně se v nějakém českém počinu podařilo vybalancovat hranici mezi humorem a bizarnostmi do rovnovážného stavu: 100 % : 100 %.  S rodinkou jsme si k debatě uvařili slaný popcorn, nalili do sklenek Kofolu a příjemně se k ní uvelebili na gauči. Přirozeně jsem jsi to nemohl nechat ujít, když se tvůrcům podařilo sehnat do ansámblu mého oblíbeného herce Andreje „mám rád lidi a budu jim pomáhat“ Babiše. Je to showman! Top hlášky AB: „Vy oba jste jen teoretici. Já jsem taky ekonom, ale praktik. Tahle vláda vůbec nechápe, co jsou to příjmy. Moje heslo je pomáhat lidem a to jsem vždycky dělal. Bojovali jsme společně: armáda, generál Procházka, hasiči, policisté. Teď vám řeknu, proč mám pravdu. Inicioval bych jednání o míru, mluvil bych s prezidentem Macronem, německým, rumunským, bulharským, tureckým prezidentem, všechny je znám. Budu se chovat jak zvrchovaný prezident.“ „Mnohomluvnost ještě neznamená, že se říká něco podstatného.“

7/10 – Až na pár nutkání proskočit zavřeným oknem, rozškrábat si obličej, anebo si rovnou raději vystřelit svůj oteklý mozek z hlavy, jsem to zvládl dokoukat bez větších obstrukcí. Příběh mě dokonce tak pohltil, že jsem chvílemi neovladatelně zatínal ruce v pěst jako při prvním sledování Ocelové pěsti a zuřivě jimi třásl, jak jsem fandil hlavním postavám. Ačkoli všudypřítomná srdce drásající hudba a malovaní motýli, kteří se čas od času různě tetelili mezi naším párečkem, na tom mohli docela dobře také mít svůj podíl. Za mě byli Srdcerváči trošku zklamáním, například kvůli děsně nerealistickému pojetí (působí to strašně uměle a šablonovitě, ne živelně, jaká by správná romance měla být). Tohle bych ale klidně odpustil, kdyby se to nebralo tak šíleně vážně a bylo to jak se patří zábavné. Horší je, že příběh je na jednu stranu jako z pohádky O svalnatém princi a princovi Jasněnce, ale na tu druhou stranu mu chybí jakákoliv jiskra, takže diváka docela často nudí. Tohle je důvod, proč jsem si tak zamiloval Sex Education – protože je prostě kouzelná, divák je do ní zabraný až po uši a hlavně je po čertech vtipná, takovým tím správným, říznutým britským způsobem. Zde se naproti tomu humor mihne maximálně v dialozích jako prostředek ke flirtování a to je žalostně málo. Navíc seriál kazí fakt, že zpracovává dlouhodobé události krátkou stopáží, v důsledku čehož úplně nezbyde čas pořádně poznat hlavní hrdiny jako třeba v zmíněné Sexuální výchově. Do toho ještě cpe vedlejší dějové linky různých kamarádů a jejich románky a vzniká tím docela obtěžující množství vaty na 1 epizodu. Jinak se tomuhle námětu asi těžko dá něco vytknout. Vizuálně to bylo také moc povedené. Verdikt: „Ještě jednou mi po obrazovce přeletí nějaký motýl, nebo se přeline jakási spirálovitá liána a já budu muset brzo kupovat nový notebook...“

8/10 – Wow. Na film pomalu starší než můj děda je s ním až překvapivě hodně zábavy. Černobílý formát vůbec nevadí a zamýšlená surovost z něj stříká na všechny strany. Není divu, že je kniha od Emila Zoly Zabiják považována za jeden z nejlepších naturalistických románů vůbec. Bohužel, knihu mám teprve rozečtenou, takže nemůžu poskytnout srovnání – tím se také dostáváme lidově řečeno k jádru pudla, aneb pochybným důvodům, pročpak jsem si tenhle snímek pustil. Ačkoli to tedy nebylo zcela dobrovolné sledování, můžu říct, že má nulová očekávání byla v průběhu sledování podrobena následující číselné operaci: 0 + 100 (přibližně v 15 minutě stopáže končí ženská šarvátka v prádelně a začíná velice dlouhých 50 minut) - 70 (umírám nudou u zdlouhavých scén ze života manželů a také především zmírám z velice pečlivého všestranného nasnímání šťavnaté pečeně, kdy se kameraman na cca 5 minut trochu zapomněl a zkrátka snímal a přibližovat pečínku z každé strany, div, že mu slina neukápla) - 10 + 10 (stala se asi ta nejotravnější věc, kterou mohl Emil Zola vymyslet, ale na druhou stranu jsem měl radost, že se aspoň něco stalo) + 5 (příběh se konečně začal posouvat a vypadalo to slibně) + 5 (za další cca čtvrt hodinu jsme zjistili, kdo je záporákem příběhu – strejček alkohol; škoda jen, že jsme ho ještě na plátně neměli možnost vidět) *2 (věci vzaly šílený spád a řádění opilého Coupeaua strčilo do kapsy i úvodní dámskou pranici) = 80. 80 %. Tak a teď hlavně doufám, že jsem to správně spočítal. V opačném případě však také nebudu věsit hlavu do klína – jak už hlavní poučka toho snímku praví: „Řešení tvých problémů je vždycky jen o jeden lok dál, než si myslíš.“ Nebo to špatně interpretuju? Zkusím s tím konfrontovat češtinářku a uvidíme, co bude. Ale zpět k tématu. Moc pěkná podívaná. Hlavně vynikne herecký výkon Marie Schell, které byla prostě úžasná. Plus taky oceňuji depresivní konec, opravdu to ve člověku něco zanechá. Myslím, že poslední scénu si budu ještě dlouho pamatovat. Pokavaď mi teda manžel naší češtinářky nezatne tipec. Samo sebou. Nemístná poznámka: „Mám pocit, že existuje nějaké nepsané pravidlo, které říká, že na černobílé filmy se neplive. Já mám pravidla rád.“ Ne, žádný ironický komentář už nebude... Opravdu!

10/10 – Instantní láska. Natočeno strašně milým, lidským způsobem. Tenhle film nelze nemít rád a kdo to o sobě tvrdí, ten si akorát lže do kapsy. Jednoduše úžasná vánoční klasika, ze které ještě vůbec není cítit dnešní zkaženost amerického filmového průmyslu, kdy se řeší akorát, kolik co vydělá a podle toho se následně odvíjí, jestli to má cenu vydávat. Bodejť by ne, v roce 1946 se ještě i v America přistupovalo k filmům jako k umění a ne jen jako k snadnému prostředku, jak přes merchandise vylouhovat co nejvíce zelených papírků. Film vyšel původně ještě v černobílé podobě, ale později mu byla vydána i barevná verze. Naštěstí se nejednalo o žádné třaskavé barvičky, takže dobovou atmosféru zachycují výborně oba nátěry. Co hlavně dělá tento snímek tak nádherný, jak jsem zmínil, jsou dialogy. Scénáristé si museli skutečně máknout, neboť všechno co filmu chybí z hlediska dnešních technických předpokladů je bohatě vynahrazeno uvěřitelnými promluvami, jako vystřiženými z běžného života, které se nesnaží šokovat ani vzbuzovat přehnané emoce, jsou jen prostě poctivé, zábavné, milé a lze se s nimi snadno identifikovat. Vzhledem k horšímu obrazu to musel být právě zvuk, kterým se herci museli předvést a funguje to na výbornou. Okamžitě si díky tomu postavy zamilujete a vůbec nevadí, že tempo je pomalé a že se vlastně nic světoborného na plátně neodehrává, klidně byste seděli a poslouchali postavy spolu rozmlouvat celé hodiny navíc. Obličejem hrají ale také na Oscara a řeč těla je dotažená k dokonalosti. Hrozně se mi líbil i příběh, kde je sice na jednu stranu jasně dané, kdo je ten dobrák a kdo zlý škodič, ale vedle toho se řeší vážná témata jako smysl života, to, že nemůžeme vždycky mít to, po čem toužíme, sebevražda, důležitost přátelství a rodiny a tak dále. Něco takového je ve spojení s Vánocemi skoro nemyslitelné. Přesto to ale parádně zapadá do sebe. Jsem velmi rád, že jsem na It's a Wonderful Life narazil. Verdikt: „Doporučuju úplně každému, kdo má rad filmy, a doufá ve víc, než jen praštěnou zábavu.“

7/10 – Jůtůber Vláďa, který se proslavil jako poťouchlý šprýmař a prankster, pravá ruka ďábelského PeeetaaaTV (dovolte internetovému hejterovi trošku nostalgie), se rozhodl spolu se svými dvěma kamarády založit vlastní podcast. Ne, že by to bylo dvakrát potřeba, když uvážíte, že dneska už má svůj vlastní podcast kdejaký jouda a štětka, ale své posluchače si to přece najde. Pojetím se nejedná o nic převratného, prostě takový klasický pokec, jako má třeba můj milovaný Láďa nebo Kid Ajvn (nemůžu uvěřit, že jsem tu právě zpropagoval jméno cápka, co byl v Clashi). Otázky jsou docela striktně rozmyšlené, ale zase ne tak, jako to třeba mají kluci z U Kulatého stolu, občas se hosti na nějakém tématu zaseknou a vlastně to ničemu nevadí, dokavaď se to dobře poslouchá. Podcast bez názvu vynikne především výběrem hostů, kteří jsou většinou velmi slavné hvězdičky a poněkud vzácní, rozuměj: ne každý si je může dovolit pozvat na pokec. Kluci (Vláďa, Filip a Samba) se vzájemně doplňují a obecně se to příjemně poslouchá. Pokud vyjde rozhovor s osobnosti, která mě zajímá, rád zkouknu. Nerelevantní poznámka: „Můj kocour se jmenuje Simba. Ale říkáme mu raději Simbič.“

6/10 – Přišli takhle Yarrow Cheney a Scott Mosier do Hollywoodu a předstoupili před správní komisi MBAC (Milking Banknotes out of Aged Classics). V prezentaci z PowerPointu jim prezentovali svůj velkolepý nápad, jak vydělat peníze a přiživit se na starém filmu Grinch s Jimem Carrey. Nápad to byl celkem prostý: vzít scénář původní filmu, vyškrtat zbytečně komplexní hovadiny a celé to pěkně vybarvit pomocí moderní animace. Bravo, zvolal tlustý mužík v sáčku, který tribunálu předsedal a vrazil váženým pánům do rukou 75 mega. A tak vznikla nejnovější adaptace zeleného skřeta, který žije poblíž vesnice Whoville a nenávidí Vánoce. Potřeboval ji svět? Asi ne. Překonala klasiku v podání Jima Carreyho z roku 2000? Rozhodně ne. Vylepšila adaptace původní snímek? Těžko. Maximálně mu kvůli dětem pořádně oholila varlata – ale Grinch má být chlupatý. Vyplatilo se ji studiu Universal Pictures vydávat? To si sakra piště! Výdělek 500 mega je nanejvýš uspokojivý. A já s ním nemám problém. Teda do té doby, než to pánovi v sáčku začne šrotovat v hlavě a napadne ho, že by byl určitě náramný nápad, kdyby natočil ještě druhé pokračování. A starosta Whovillu by si určitě zasloužil svůj vlastní spin-off! Verdikt: „Nic moc.“

7/10 – Vskutku pochmurná, depresivní záležitost, která vás pravděpodobně nenaladí na tu správnou, veselou a krapet povrchní vánoční náladu, naopak vás uvrhne do hlubokého zamyšlení nad smyslem života a nelítostně vám připomene, že máte na Zemi jen omezený počet dnů, které vám nebezpečně protékají mezi prsty. Zároveň ale apeluje na silný cit k rodině, její důležitost a také to, že smyslem života lidí by mělo být přátelství a altruismus (nebo něco na ten způsob), což se mi vcelku zamlouvá. Je příjemné, že vánoční film pro změnu není jen samé juchání a dárečky, ale poukazuje na lidi, kteří vedou osamělý život a tyto svátky se jim z duše příčí – přestože by ve skutečnosti také tajně vítali kolektiv. Oceňuji téma filmu, čekal jsem něco daleko prostšího. Z tohoto důvodu chápu i šíleně ošklivou animaci, která vážně nevyvolává zrovna příjemné pocity. Přesto mi přijde, že to má své mouchy a například Ebenezer Vydřigroš Scrooge je podán strašně nezajímavě. Setkáváme se s ním rovnou v souvislosti se svátky a nemáme možnost poznat jeho jednání v normální pracovní den. Kvůli tomu jsem se do něj pořádně nemohl vcítit a ani jsem Zemeckisovi nevěřil jeho zázračnou nápravu a neměl z ní následně radost. Solidní předvídatelnost také sráží body dolů. Žádná další postava kromě Scrooge už rozpracovaná detailněji nebyla (možná tak jeho syn a sluha), takže to působilo docela uměle a našroubovaně. Taky jsem se vůbec nebavil, ale to bylo hádám způsobeno tématem a celkovým chmurným pojetím, takže se asi jednalo o autorský záměr. Jim Carrey odvedl jako obvykle kvalitní práci a hlas, který Ebenezerovi propůjčil byl výborný. Přesto, že to tentokrát musel zahrát na smutnější notu. Verdikt: „Vánoční tradici si z toho teda neudělám.“

8/10 – Naprosto legendární klenot kinematografie Sovětského svazu, který se právoplatně stal českou vánoční klasikou, ke které pracovitý český lid nicméně přistupuje spíše jako k takové ruské satiře, kterou když páni socialisti ve vší své pospolitosti spatlali, tak ani nevěděli, jaká to nakonec bude švanda. Stejně jako Pelíšky a Láska nebeské (možná ještě Popelka) se z Mrazíka vyklubala vánoční klasika, bez které by žádné svátky pohody a míru nebyly kompletní. Nastěnka, Marfuša, Ivan, nápadníci, dědeček Hříbeček (toho jsem na dramaťáku jednou osobně ztvárnil), Mrazík, loupežníci, macecha, chudák podpantoflák dědek (i toho jsem si kdysi střihnul) – jednoduše se nejde neusmívat, když si ta jména člověk vybavuje a představuje si jejich karikaturní ztvárnění a také to, že to kdysi někdo myslel zcela seriózně. Úžasný film. Akorát možná trošku klišovitý a ohraný, když si člověk vzpomene na milostný oblouk a zlou ježibabu. Každopádně zábava zaručena. Na 100 procent. Top hláška: „Tfuj babo!“