Bordoshut

Ahoj všem,

možná si říkáte, proč už jsem dlouho nic nezrecenzoval.

No, je to proto, že se v podstatě celé letní prázdniny učím AJ na B2 zkoušku a možná ještě trošku beyond.

Jinak se extrémně těším na zítřejší ČSFD projekci Oppenheimera, pamatuju si, jak jsme se o tom bavili s kámošem ještě minulej červen.

Zatím zdar

Jak by Dominic Toretto uprchl ze zajetí světově nejuznávanějších fyziků?

.

.

.

Vystřelil by je do vesmíru

Jaké je jediné místo, ze kterého by se Dominic Toretto nikdy nedostal živý?

.

.

.

Mezinárodní sraz fyzikářů

Seznam herců a hereček, které nemůžu ve filmech / seriálech / pořadech vystát, ať už kvůli tomu, že neumí hrát, jak na mě působí, anebo kvůli tomu, co na herecké scéně ztělesňují. Budu to postupně rozšiřovat, až zas na někoho narazím.

Herci:

1. Dwayne Johnson
2. Marek Eben
3. Martin Dejdar
4. Jaromír Soukup
5. Jiří Langmajer
6. Tomáš Klus
7. Chris Hemsworth
8. Robert Mikluš

Herečky:

1. Michelle Yeoh
2. Ester Janečková
3. Viola Davis
4. Halina Pawlowská
5. Marcela Augustová
6. Zlata Adamovská

Ahoj lidi, zdravím každého, kdo si tenhle příspěvek čte a přeju mu hodně štěstí do nového roku. Jak se můžete na mém profilu přesvědčit, před pár dny to byl přesně rok, co jsem začal s ČSFD. Filmy a seriály mám neskutečně rád a jsem rád, že k nim můžu někde i něco říct.

Na příští rok jsem si předsevzal, že si trošku upravím profil, rád bych sem postupně vložil moje oblíbené filmové hlášky, některé vtipné scénky či obecně vtipné hlášky, ke kterým jsem se dostal. Taky bych rád méně sledoval různé průměrné akčňáky, kterým jsem letos dopřál možná až moc svého času, a chtěl bych sám sebe přesvědčit, že nemusím vidět všechno za každou cenu a nemusím plýtvat čas s filmy / seriály, které mě absolutně nezajímají.

Možná vydám i nějakou svojí topku nejlepší filmů / seriálů za rok 2022, ještě uvidím. Také mám v hlavě nápad si udělat seznam svých nejnenáviděnějších herců a hereček, protože jsem zjistil, že jich je zatraceně hodně. Tedy na top 10 by to pravděpodobně vyšlo. Také bych to mohl v průběhu upravovat, kdo ví.

Tak ještě jednou – šťastnej novej rok a ať vám vyjdou vaše předsevzetí. A pokud žádné nemáte, ať je alespoň příští rok trocha legrace a stojí za to. Mějte se!

S láskou

Bordoshut

Vážené smútočné zhromaždenie!
Veľká a neopísateľná bolesť naplnila naše srdcia, keď sme sa včera dozvedeli o predčasne zlomenom kvete života človeka. Krutá a nemilosrdná smrť vyrvala z našich radov žiaka, syna, spolupracovníka, ktorý mal pred sebou ešte otvorený svet. Neúprosná smrť si zahrala s ešte nezahojenými citmi dobrej matky a zjatrila tieto čerstvé rany tým, že láskavej matke vyrvala z rúk jej najdrahší poklad, jej lenivou krysu na výkrm v mamahoteli.

Matka stratila milovaného syna, učiteľky ospevovaného žiaka a ČSFD výborného kritika. Bolestný je pohľad na rozžialenú matku, ktorá v bolesti stojí pred rakvou svojho synáčika. Je o to tragickejšie, že len pár dní ju delí odvtedy, čo stála pri svojom synčekovi a tešila sa z jeho úspešnej recenzie na Black Adama, ktorej sa pri diváckej obci veľmi darilo. Celý týždeň sa mohla spolu so svojimi blízkymi tešiť z tohto úspechu. Na siedmy deň jeho dobré, láskyplné, ale pritom veľmi postihnuté srdce prestalo biť.

I napriek maximálnemu úsiliu, ktoré vynaložil lekársky tím ČSFD na čele s doktorom Pomothym na záchranu mladého života, podarilo sa ho predĺžiť už len o tri dni. Všetka dobrá snaha vyznela len ako nesplniteľný sen. Prišla nečakaná smrť a skosila život, ktorý sa ešte ani nestihol ako sa patrí vysemeniť, nieto potom zorať. Prázdne ostalo miesto v rodine, prázdne ostalo miesto za kosoštvorcami počmáranou lavicou plnou nalepených žuvačiek, za pracovným stolom, kde dlho do noci Bordoshut zvykol sedávať a písať rádoby vtipné sračky na net.

Veľkým žiaľom sú naplnené naše srdcia. Plody, ktoré ešte celkom nedozreli, predčasne sa vrátili do lona matky zeme. V nesmiernom žiali a v hlbokom smútku jeho rodiny i najbližších zastali sme dnes pre rakvou zosnulého, aby sme sa s ním navždy rozlúčili, aby sme sa mu hlboko poklonili, vtáka mu pofajčili, aby sme vzdali úctu jeho smiešnemu počtu sledujúcich na našom webe. Prišli sme sa rozlúčiť s človekom, ktorému svieca života dohorela a on odišiel zo svojej milovanej internetovej platformy, aby odišiel tam, odkiaľ niet návratu.

Keď osvietený kritik pochopil neodvratnú blízkosť smrti, napísal: „Až zomriem, na svete nič sa nestane a nezmení, len ja stratím svoj život. Maximálne si zopár pičusov oddýchne.“ Tým všetci chápeme skutočnosť, že človek je pominuteľný ako suplovaná hodina výtvarnej výchovy, lebo taký prísny je odveký zákon prírody, života a a hocijakých iných chujovin. Sama tá strašná smrť patrí k životu, je s ním úzko spojená, je jeho zakončením, ale aj pokračovaním vo večných loviskách.

Človek odchádza, už sa nevracia, už sa neopakuje, a predsa tu zanecháva vždy niečo po sebe, niečo, čo môže zostať jedine po človeku. Je to práca, je činnosť života, ktorú vykonal pre spoločné dobro ľudskej spoločnosti. Celých stopäťdesiat sedem recenzií. Jeho choré srdce dobilo. Doznel tlkot, prestala bolesť, ústa onemeli, oči stratili lesk a vplyvom posmrtných telových dejov aj vták trocha stvrdol mu.

Je nad moje sily vyjadriť slovami žiaľ a smútok, ktorý prechovávajú v srdciach jeho najbližší nad touto stratou. Pripadla mi dnes teda veľmi ťažká úloha navždy sa rozlúčiť s nadčlovekom, uzavrieť kapitolu jeho pozemskej púte, jeho života. Života jedného kokota, totiž zásadového človeka. Preto sa vyjadrím slovami básnika Milana Lofasa Rúfusa: „Môj bratan tu leží mŕtvy, jak balvan na louži. Zrak uprený kdes do ďalekého Ústí, zvykol selliť květák pre turisty. Vo vŕbach mlátičkách nad rozzvracenou vodou, sýkorky zobkajú čosi z omrvín zhnitých nohou... tam v bezhlístí u paneláku."

Odpočívaj v izbe, chalan!

podpísaný tím ČSFD

---

https://www.zones.sk/studentske-prace/slohove-prace/4409-smutocny-prejav/
Akorát, že vůbec. Ve škole nám už dlouho drtí koule kvůli kvartálu. Nové recenze čekej každou chvíli!

Moje oblíbené kino je Cinema City v Praze na Chodově. Samozřejmě Dolby Atmos. 😀

Stejně jako každého mladého člověka žijícího v české civilizaci, i mě dennodenně obklopují různé škodlivé vlivy a nabádají mne k nekalým praktikám. Jedním z nich je bezesporu Marvel Cinematic Universe a jeho zdánlivě bezedná plejáda 6 dílných seriálů a filmových sólovek, které jsou navzájem všechny sofistikovaně propojené, akorát že vůbec.

Že je čtvrtá fáze celkem maras, není výrok, o kterém by se dalo polemizovat, nýbrž holý fakt. S příchodem seriálů o zcela nových superhrdinech ze všech možných koutů planety se z kdysi ještě docela "komorní" ságy o superhrdinech ochraňujících planetu Zemi stal opravdový mnohovesmír šílenství.

Kevin Feige, ňouma a prezident Marvel Studios od roku 2007, se ve jménu zběsilé honby za penězi maminek malých nerdíků rozhodl velkoryse vyprdnout na jakékoli smysluplné navázání na Endgame a místo toho začal nadšeně schvalovat jeden Marvel seriál za druhým.

Protože, jak šikula brzo zjistil, platí přímá úměra:

TOČIT SERIÁLY = TOČIT PRACHY

Merch se určitě prodává dobře, a tak z toho, že ho staří fanoušci nemají rádi, si Kevin nic nedělá. Proč se taky zaobírat několika nespokojenými dospěláky, když vám jejich děcka klečí u nohou a škemrají o další epizodu? Nejhorší na tom je, že komiksy skýtají takových možností, že by to takhle šlo dělat prakticky donekonečna. A jakou postavu si vezmou na paškál příště? Hrůza. Děs běs.

"Když se ti to nelíbí, tak se na to nekoukej!"

Oblíbený argument v komentářích na YouTube, když si někdo dovolí vyjádřit také jiný názor než: "mám tě rád, pokračuj v tom, co děláš, jsi můj oblíbený jůtůber". Bohužel, takhle jednoduché to v realitě není, jelikož chytrák Kevin také brzo zvěděl, že platí nepřímá úměra:

TOČIT REKLAMY = TOČIT PRACHY
(jelikož točit reklamy = točit merch a točit merch = točit prachy)

Je to ale filuta, kluk jeden.

Teď trochu osobněji. Pro mě je, byl a bude Marvel ošemetné téma. Stejně jako někteří vyrůstali na Star Wars, já jsem byl zase jako malý nadšenec do filmových komiksáren. Dodnes jsou některé Avengers týmovky můj nostalgický guilty pleasure, který tu záměrně nadhodnocuji. Když vidím nějaký projekt, kde se vyskytuje moje oblíbená postava nebo se jen aspoň odehrává ve stejném vesmíru, cítím určitou povinnost (ba chuť) se na to podívat.

Co se týká novějších Marvel seriálů, dlouho jsem je odkládal na dobu neurčitou. Teprve teď, ke sklonku léta 2022, jsem si na ně udělal čas a všechny je postupně zhlédl jako na běžícím pásu. Musím říct, že z takové nálože naprosto zbytečně propálených šancí na kvalitní superhrdinskou show se budu vzpamatovávat ještě dlouho.

Přijde mi, že prakticky všechny seriály, které Kevin Feige zatím vyprodukoval, mají jeden společný nervy drásající rys. Vždycky zajímavě začnou, vyvolají ve vás dojem, že půjde o "něco víc" než jen o další průměrnou marvelovku, kterou musíte vidět, abyste si na ni mohli s přáteli zanadávat. Tento dojem vás hladce a příjemně unáší prvními dvěma epizodami, jenže pak něco přepne a obrazně řečeno, začnou se dít divy. Z původního originálního pojetí se vyklube staré známé: "Á, tu máš! Takhle ti dám do držky! Barevnej paprsek! Bum prásk!" A tohle já prostě nemůžu. Už fakt ne.

Jo, a pak je tady She-Hulk. To je ještě úplně jinačí případ.

Jó, prvního září,
prvňáčci se do školy těší,
mě mozek se vaří,
čeká mě zas ten debil s pleší.

Předvečer soudného dne,
úhlavní nepřítel nastaven,
bože, až ten krám zítra zazvoní,
fakt nebudu připraven.

Umyju si nohy,
na vlasy dám bublinky,
takhle lépe zapůsobím
na ostatní šulinky.

Ještě skočím na stream,
podívám se na film.
OpatBoys jsou můj tým
– určitě nezaspim.

Dvanáctá už odbila,
neva, já mám času dost,
úča se na mě za příchody zlobila,
sprint na bus = blízká budoucnost.

Zakručí mi v břiše,
tak seběhnu dolů,
do spíže se vplížím tiše,
dám si křupky do mléka, čínskou polívku, sušenky, řízek se salátem, jogurt, chleba
– a vychlazenou colu.

Pak si hlasitě krknu,
přišel čas jít spát,
do chatu napíšu Bedge.
Sbohem Agraele, zítřek je má smrt,
poznal jsem tě rád.

Do peřin hodím placák,
zaspím takřka okamžitě,
na školu prdím, jdu na pracák,
chrním jak Babiš – prase v žitě.

V půl šestý to zvoní.
Katapultuju se z postele,
stojím, mrkám, tupě civím,
z toho se jeden posere.

Jak řek, tak i udělal;
matně dopotácím se na záchod,
tam polívka i křupinky
ze mě sršely jak o závod.

Pak zabalím si aktovku,
vypnu rodičům dechovku
a bez snídaně, bez lítačky
vřítím se na vozovku.

Uháním jako o život,
klopýtám nohu přes nohu,
ať mi to neujede, díkec, ámen,
vzhlížím na modrou oblohu.

Jak nastoupím na palubu,
hnedka Boha odpálkuju,
ňáká víra pro Slováky,
to se radši nachálkuju.

Koupím ňákou dobrou baštu,
jen co vystoupím z busu ven,
Monster za pajdičku v Lidlu,
nej způsob, jak začít den.

Dobelhám se do školy,
zasednu zadní lavici.
Poslouchám výklad sotva pár minut,
už je to na palici.

O přestávce prohodíme
s kámoši pár vlídných slov,
zdráhavě jim odvyprávím,
pár svých letních katastrof.

Neplecha je ukončena,
úča hlásí v oběd hleď,
dobrodružství neskončilo,
kdepak, to začne teprv teď...

---

Ze života jednoho Zoomera...

Doufám, že jsem nikoho nepobouřil, je to rádoby vtípek a nadsázka.

(Báseň o prvním září je třeba zásadně vydávat až druhého.)

Servus. Už je to více něž 24 hodin, co jsem započal svůj letní Troska-maraton. Na rovinu říkám, že to není disciplína pro každého, neboť vyžaduje železné nervy, notnou dávku sebezapření, relativně nízký inteligenční kvocient, takzvaně lidový smysl pro humor (rozuměj: vidím zadek – haha, zadek – jsem se nasmál), přiopilou náladu nebo ještě lépe nějaký zteplalý krabicák, ale hlavně vnitřní smír transformovaný v jakési fatalistické vyrovnání s tím, že jestli už vám něco někdy má přivodit mentální retardaci, nechť je to alespoň ten kudrnatý voprcálek Zdenda, co se tak pěkně usmívá do kamery, zatímco znásilňuje český filmový průmysl takovým způsobem, že ho z toho bude bolet zadek (haha zadek!) ještě příští století.

Člověk se občas při sledování libovolné z Troškových taškařic (tzv. "troškařic") bezděčně přistihne, že má pocit, jako by se jeho mozek uvnitř lebeční dutiny nezadržitelně smršťoval a ušním lalůčkem unikal ven jako ucházející balónek, vydávaje při tom zvuky ne nepodobné dětskému prdění.

Kdybych se tedy nějak nápadně dlouho neozýval, znamená to, že to se mnou švihlo. V takovém případě, prosím, netruchlete. Jedinec, který se z vlastní vůle podívá na jakoukoliv troškařici, si nezaslouží ani kondolence, ani zpopelnění, ba ani posmrtný klid, nýbrž jen plivanec do ksichtu a opovržlivé odfrknutí: "Dobře mu tak!"

Milý deníčku,

dneska – totiž včera – jsem si konečně zabroukal staré známé vlastenecké sláva nazdar výletu, zmokl jsem na letišti z Vídně do Prahy, ale už jsem tu v té naší postsocialistické osadě, už jsem tady...

Abych řekl pravdu, zpátky do země žlutých lánů a vysoké inflace, kde si hradní pán v podhradí místo astronomů vydržuje barmany, jsem se docela těšil. Uznejte sami: po tak excesivním množství čerstvého vzduchu, slunce a socializování mi trocha zaprděného pokoje jenom prospěje.

Krom toho jsem dnes úspěšně absolvoval svůj první pracovní pohovor, tedy slovo "socka" budu muset ze svého skromného CV nabudúce vyškrtnout. Nebojte, již nyní jsem za ně nalezl uspokojivou náhradu: pracující degeš.

Samozřejmě zase začnu vydávat recenze, jen se napřed musím trochu adaptovat na zdejší klima, zvyknout si po jaké straně silnice se jezdí a tak. Vždyť filmů ve watchlistu mám již kolem dvou stovek. Já vím – hoopsie daisy...

... voda, pláž a šlapky (prozatím jen na nohou) ... kdo by to nechtěl.

... zavřený se Slovákem mezi čtyřmi stěnami, koukám na Agraela a píšu hovna na internet – takže až na toho Slováka všechno při starém. Proč jsem se kvůli tomu pachtil k moři, netuším. Pravděpodobně za čerstvým vzduchem. Takhle dobrou Klímu doma nemáme...

Válím si šunky; 8.8. z nich naděláme pěkné masíčko (v kuchyni tu patrně úřaduje Babica, takže liposukce po návratu bude povinností).

Do té doby práci Žďár ;-)

Miluju automatické přepisování slov.

Kéž bych byl jednou také tak ftipný!

Patřím do podřadné části publika, které se 3. série Stranger Things líbila nejvíc.

Nejsem ftipný, nýbrž nevychovaný, arogantní, také bych měl přestat dělat blbce z lidí, které neznám a kteří nejsou mými přáteli, a určitě nemám certifikát na chytrost – jak jsem se na Seznamu dozvěděl od Kateřiny Stokláskové.

"Vážená paní Vímjákurvakolikklasová, z vás jsem dělat blbce ani nemusel, zvládla jste sama na výbornou."

Jsem veskrze arogantní kripl.

Měl jsem poslední dobou menší prodlevu v přidávání příspěvků sem, vinit za to můžete školu, mé rodiče, systém a Baracka Obamu. Já za to pochopitelně nemůžu, jsem jen loutka, kterou Bill Gates tahá za nitky – lépe řečeno za čip. Další věc, za kterou mě Bill Gates tahá můžete vidět zde: https://cz.pornhub.com/ 

Každopádně jsem zpět a jdu si pro ten kontent.

Čau,

chtěl bych jenom poděkovat všem, co mě sledují, chodí jim otravná upozornění, kdykoliv něco ohodnotím, a možná, ale jenom možná, si i čtou ty paskvily, co sem přidávám. Vážím si toho a mám z toho radost.

Dnes mi po zaslání pěti ukázkových recenzí v důsledku neúspěšného absolvování testu filmových znalostí bylo umožněno volně komentovat filmy a seriály na ČSFD. Vynasnažím se zodpovědnost vloženou do mých rukou využít dobře, nezneužít ji k něčemu ohavnému jako tvůrci poslední série Hry o trůny. Budu s ní nakládat vzorně, podle svého nejlepšího svědomí. A nikdy si nenajmu tisíc Pákistánců, aby pro mě psali recenze – to vám slibuji!