Bordoshut

6/10 – „Manželství je válka, ve které není žádný vítěz. Triumfuje každý.“ Dobře si tuto větu zapamatujte. Vryjte si do hlavy její sličnou grafickou podobu, přečtěte si ji nahlas s důrazným akcentem na každé jednotlivé hlásce. Proces opakujte, dokud se z ní nestane uklidňující mantra, kterou si budete při sledování filmu soustavně opakovat, jak se vaše troufalá očekávání budou tříštit jako sklo, do kterého někdo hodil zasraný buldozer. Nic chytřejšího už totiž v „Bourboulonově dvojhodince“ neuslyšíte. Každý kdo doufal v drsné provedení Dumasovy klasiky ve stylu Království nebeského, bude tuze zklamán. Veškeré nadějné náznaky totiž bez lítosti decimuje fakt, že se v první řádě jedná jen o pohádku pro děti. Co jsem četl, tak film sice zatím oficiálně žádný age rating nedostal a v Americe se dokonce spekuluje, že by mohl být nevhodný pod 17 let, nicméně české ohodnocení „Nevhodný mládeži do 12 let“ hovoří zcela za všechno. Co se týče nějakých dobových nepřístojností, tak se dočkáme jedné scény s jakž takž viditelnou nahotou. To je také prakticky jediná scéna, kde dojde na krev. Teď se dostávám k tomu, co mi pije krev daleko více, než stesk po dvorních dámách Francie ze 17. století. Absolutní režisérské SELHÁNÍ na poli zá asů a po yček. (Daleko dramatičtější než to mé při jejich písemné transkripci.) Snad veškeré souboje jsou natočeny za tmy, ve stínu anebo za deště. Samozřejmě nechybí ani roztřesená kamera, která sice jakž takž sleduje rytmus té či oné šarvátky, ale velice kazí výsledný dojem. Zejména kvůli ní jsem si žádnou akci dosyta nemohl užít a jenom pokaždé čekal, ať to máchání a rány skončí. Další věc, totálně přepálený zvuk výstřelů z pušek. Ozývá se to každou chvíli a je to nepopsatelně rušivé. Ale pokud to Bourboulon zamýšlel jako „nástroj na destrukci napětí“, tak třikrát sláva pro Bourboulona. Chudák byl ale pravděpodobně pořádně svázán nejen vlastní kontraproduktivní režisérskou poťouchlostí, ale i studiem. Jinak si neumím vysvětlit, jak by mohl akci tak spískat. Člověk pořád slyší švihání mečů (výstřely), bojový ryk (výstřely) a poctivou mušketonádu, která sem tam někoho trefí (to jsou ty výstřely!), do toho odpadávají mrtvá těla nepřátel, ale že by někdo někoho zabil, to ne. Sem tam sice mladý temperamentní gaskoněc d‘Artagnan někoho trefí – dokonce do něj zapíchne šavli – ale když ji vytáhne, tak kde nic, tu nic. Žádná krev! Tak já nevím, co si o tom mám jako myslet. Zabil ho? Trefil se mu omylem do podpaží? Ale co, nebudu se v tom hňahňat, myslím, že chápete point. Po stránce krutopřísného zpracování původního materiálu to rozhodně dojem nedělá. Pojďme si tedy posvítit na to, jaký je to film sám o sobě. Bohužel, ani další aspekty nehrají Bourboulonovy do karet. Pokud ovšem jeho cílem nebylo látku pošpinit a navždy odsoudit do zapomnění. V takovém případě poníženě uznávám, že mě dočista převezl, hraje 5D šachy a já hlupák(!) mu na to tak bláhově naletěl. Nicméně herecké zastoupení stojí za starou bačkoru. U tohoto výroku bych mohl zůstat, já to však beze všeho rozvedu. Hlavní hrdina – ano, ten temperamentní mladý gaskoněc –, je možná gaskoněc, docela jistě je mladý, ale temperamentu moc nepobral. Herec, který ho hraje, kdovíjak neexceluje a úkol mu stěžuje fakt, že jeho postava postrádá jakoukoliv charakteristiku. Není proto zrovna jednoduché se do něj vcítit a ani vlastně důvod, proč mu vůbec fandit. Strana protikrálovská není nastíněna jako zlá a celý snímek budí dojem, že rivalita protestantů a katolíků je jen takové nevinné kočkování, jehož hlavním jádrem je prázdná miska s mlékem. Moment. Pokud můžeme říct, že ústřední konflikt je banálně vykreslen, a je tedy banální, ... není pak celý snímek jen taková neškodná banalitka? Just asking. Každopádně pokud jste dočetli až sem, znamená to, že se buď šeredně nudíte, anebo vás zkrátka baví číst, jak vypočítávám, co mě všechno sere. Takže v tom budu ještě chvíli vesele pokračovat. Ostatní herci byli vyloženě průměrní. To platí o třech mušketýrech a také o králi, královně a prohnaném kardinálovi. Nedostali skoro žádný prostor a ten, který dostali, mě nudili k smrti. Rovněž mám problém s líčením, kupříkladu d‘Artagnanova milenka má pleť hladší než tekutou čokoládu. Tohle zvládneme my ve 21. století za několik hodin nanášení make-upu atp. a za pomoci následné digitální postprodukce, ale upřímně pochybuju, že by takhle vypadala francouzská dvorní dáma v 17. století. Počestná, nebo ne! Taky je ve filmu spousta vyloženě TUPÝCH náhod, zkratkovitých kliček a logických lapsů, příp. chabých scénáristických berliček. Očividně když Bourboulon slyší slovo klišé, v hlavě se mu rozsvítí červená kontrolka a on zavře let's go, monsieur! a vytáhne kameru. Verdikt: „Jako pohádka pro malé děti obstojné, jako seriózní snímek pro dospělou osobu bez mozkové vady však zcela nevhodné.“ Vtípek na dlouhé večery: „Po zhlédnutí tohohle filmu asi také hodím šavli. Mušketýr nemušketýr.“ Práskho!

9/10 – Gil Bok-soon je jihokorejská kung-fu Baba Yaga, která když se zrovna nestará o svoji teenage dcerku, anebo nevede se šéfem úklidové čety se specializací na mrtvoly filozofické debaty o mateřství, nelítostně nakopává zadky lidem všeho druhu, a to tak, že ve stylu. A ještě jí za to platí! Od všech ostatních podobně laděných akčňáků, které se v poslední době vyrojily, se Pok-sun nesmí přežít liší především velmi slušným hereckým obsazením, kamerou, za kterou by se nemusela stydět ani tříáčková produkce, velice sofistikovanou choreografií jednotlivých střetů, nad čímž vážně smekám a v neposlední řadě i celou vedlejší linkou o Bok-soonině dceři (doufám, že se to takhle skloňuje) a její neškodnou queer zápletkou s jedním otrapou a nůžkami. – Snad kvůli tomu má tenhle film zatím tak nicotné hodnocení? Oproti ostatním filmům tohoto ražení je tu také navíc jedna menší superschopnost, takový pavoučí reflex pro ne moc vzdálenou krvavou budoucnost, kterým hlavní antihrdinka oplývá. Vnímám ho jako takovou třešničku na dortu, kterou si tvůrci moc pěkně vypiplali a možná i právě díky ní, si tenhle film nezaslouží jen zapadnout mezi podobnými. Zkrátka poskytuje širší rozměr než třeba 4. John Wick, přestože i to je po všech stránkách nařachaná záležitost. Verdikt: „Jižní Korea opět udeřila hřebíček na hlavičku!“

4/10 – Když jsem si jako malý představoval Hančův hrůzostrašný závod o život s nemilosrdnou sněhovou bouří, vypadal mnohokrát děsivěji a také byl dotažený až do konce. Zde má scénárista Hodan z nějakého důvodu strach jakýkoli rozpracovaný motiv / naznačený děj dovést do zdárného konce – nechci ho za to urážet, patrně totiž trpí tzv. schlussphobií – a tak po celých leckdy úmorných 102 minut jenom nesměle klouže po povrchu, místo aby zajel hluboko do prostaty, totiž podstaty. Výsledkem je pak vskutku vysilující podívaná na neustále se opakující koloběh: kamerou / scénářem je něco ZAJÍMAVÉHO naznačeno, načež se divák samozřejmě naivně nabaití, že se schyluje k něčemu vzrušujícímu. Jenomže pokaždé Hodan akorát přezíravě zmáčkne klapku a následuje buď příjemná rychlovka s dronem, anebo intenzivní tlachání s dědou Rathem 30 let poté. Následně, když už divák promrzá nudou do morku kostí a skoro zapomněl, že se jedná o velkofilm pojednávající o napínavém závodě, je opět konfrontován se situací na frontě, totiž na kluzišti. Bohužel se však vždy ocitá v čase o půl hodiny později, než z jakého vyskočil, a zjišťuje, že zatímco se věnoval své drahé polovičce během Rathových zcestných plků adresovaných na pro příběh zcela bezvýznamného majitele jakési hospody, rozehraná scénka už je dávno ta tam a místo toho je nezáživným způsobem seznámen s jejím výsledkem. Vidím to asi takhle: deadline se neúprosně blížil, a zatímco kluci filmaři prokrastinovali létáním s vypůjčeným dronem po horách, tenčil se čas i rozpočet. A koneckonců, jak chcete klouzání se v dřevěných lyžích natočit poutavě, aby to diváka bavilo sledovat déle než 5 minut? Tohle vůbec nemusíte Hodanovi vykládat. Sám si s tím lámal hlavu a přišel na pozoruhodné řešení, filuta jeden. Rozhodl se to nenatočit vůbec, naservíroval divákovi několik napínavých sestřihů a důmyslně to proložil střihy na kecajícího dědu a samozřejmě nezapomněl všechny okouzlit ukořistěným materiálem z dronu, aby ta investice nebyla úplně zbytečná. Výsledkem je hodně všelijaká směs, ale rozhodně ne film, který by důstojně reprezentoval tehdejší boj o život 2 českých lyžařů. Zvlášť uvážíme-li fakt, že druhý z nich ve snímku v podstatě ani nefiguruje a jen na konci si někdo všimne jeho nepřítomnosti – hele, vždyť von taky chybí! – a celá jeho maličkost je dodána retrospektivně. Během sledování jsem se nevýslovně nudil, snímek negradoval, k žádnému stupňování emocí / sázek nedošlo, jestli tam vůbec nějaké byly, citová pouta k postavám na bodu mrazu, scénář je strohými dialogy absolutně neprodal a herci také nebyli kdovíjak výrazní. Herecký výkon pana hostinského z o 30 let poté, je asi odpovídající tomu, co byste tak očekávali od člověka, co si smočil fráček v Ordinaci v Růžovce. Celá linka s dědou Rathem je zbytečná a koncept vyprávění zážitků z mladých let je totální klišé, navíc v podání Hodana velmi útrapné. Prvních 45 minut se nic neděje a vzhledem k tomu, že o jakémkoli promyšleném tempu nemůže být řeč, jedná se o velice bolestně strávený čas. Verdikt: „Ideální film pro děti na dobrou noc, garantuji vám, že po tomhle materiálu budou spát jako zabitý.“

4/10 – Čtvrtá epizoda 3. řady Mandaloriana je to nejhlubší dno, na jaké si seriál dosud kdy sáhnul. Jen trapné natahování a odkládání epizody, kdy bude potřeba přece jenom zařadit nějaký ten děj. Krátká 30 minutová délka volající do nebe „Ó odpusťte mi, lidičky, mou opovážlivou zbytečnost, vždyť já trvám jen necelou půl hodinku!“ neospravedlňuje zhola nic. Spíš bych řekl, že stopáž slouží jako jasný maják nevysvětlitelného tvůrčího bloku, kterým při psaní 3. série trpěl scénárista a při natáčení této epizody i celý filmařský štáb. Je tolik směrů, kterými by se příběh s Mandou mohl vydat a oni si vyberou jen trapně se odkazovat k minulým zážitkům, vršit vatu na vatu a nevýslovně vytrvale se v rámci zápletky plácat v jedné vyschlé kaluži sraček. Jsem opravdu nevýslovně zklamaný. Minulé řady jsem si fakticky užil a zcela nepobírám, co se stalo. Celý tento půl hodinový díl nepřináší absolutně nic zajímavého / nového, kromě snad dvacetisekundového dialogu na závěr a nevkusného vykrádání Hry o Trůny (tři dráčata). Zkrátka nekoukám se na Mandaloriana, abych si vychutnal, jakou mají nejnebezpečnější nájemní vrahové a bojovníci v celém posraném vesmíru společně velkou šťastnou rodinu (i dráčátka do party přiberou, bodejť by ne – „Jen si přijďte! U nás v jeskyňce je místa dost! A ani na práci toho mít moc nebudete. Leda snad střílet lasery do rybníka – fakin rybolov po mandaloriánsku!“). 30 minut absolutně o ničem. Rovněž Grogovy kreace už se jen opakují, jsou vyčpělé, postrádají vtip (vtip, to je takové to, jak se na konci dělá haha – hele, někdo to musel Weathersovi konečně objasnit) a akorát ještě více zdržují celý NEEXISTUJÍCÍ příběh. Další časovou exurzi, Nový epochální výlet pana Grogu, tentokráte do 19 BBY, raději ani nekomentuju. Do teď jsem si uchovával nepatrný střípeček naděje (já vím, jak pošetilé – neřád Dobby!), že ta poslední eskapáda s jakýmsi vědcem k něčemu povede, inu, už jsem ji raději pustil k vodě. Na další díl se netěším a vůbec bych se nedivil, kdyby se nám Jon Favreau rozhodl pro změnu ukázat něco smysluplnějšího – třeba jak si Mandaloriani vytírají prdel. Co myslíte, dělají to s helmou, nebo bez helmy? Záleží, jak moc je pachuvzdorná! Vidíte? Toto byl vtip. Ale chápu, určitě jste se nezasmáli, zapomněl jsem do toho totiž zakomponovat elementární větu „Grogu udělá obličej“. Ale okamžíček – Weathersi, dávej přece pozor! – hned předvedu. Víte, jaká mají pravidla mandaloriánské sparingy? Grogu udělá obličej. Přesně tak! Verdikt: „Strašně levné a špatné.“

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“

6/10 – Zatím ze 3. řady Mandaloriana nejsem nikterak nadšený. Především mi přijde mi dosti nasílu nucené, jak se do děje pořád snaží vecpat Bo-Katan. Vnímal jsem její příběh jako zcela uzavřený a oni se teď její epilog snaží našroubovat do nové série s Mandou. Zrovna tak hloupatě působil i Mandův výlet za Greefem Kargou, který tam byl prostě jen proto, aby nám divákům ukázali, že ještě pořád existuje a vlastně vede i docela spokojený život. Ještě horší byl pokus o reinkarnaci milovaného robota, který rovněž nikam dál nepokračoval (ještě že tak). To, že Baby Yoda najednou začal mluvit, i když se má vyvíjet strááášne pomalu, jsem schopen překousnout. Že Mandalorian nutně potřebuje znovu se stát "členem Kréda", asi dává smysl, i když se nám tu jeho motivaci taky kdovíjak nesnažili prodat. Co mě ale už opravdu zvedá ze židle, je to, že se zbůhdarma začne uprostřed epizody odvíjet cca 30 minutový minipříběh, který není vůbec vysvětlený, nevypadá kdovíjak důležitě a ani není napojený na hlavní dějovou linku (která dosud vlastně neexistuje???), a ten se pak zase najednou utne a pokračuje příběh s Mandou. Nechápu. Navíc se to děje až ve 3. epizodě. Zatím více vaty, než uceleného příběhu. Také se vytrácí kovbojovský nádech původních sérií, tohle už daleko více působí jako typické sterilní SW, které já moc nemusím. Navíc zmíněný minipříběh po vizuální stránce až bil do očí. Vypadalo to jako některé epizody z LD&R, kdy se animátoři snaží animovat tak, aby produkt vypadal jako hraný film, s tím rozdílem, že tento minipříběh skutečně byl hraný film. Možná to bylo nasvícením, kostými, make-upem, ... nevím, ale působilo to značně uměle, jako by někdo veškeré lidské nedokonalosti (vrásky, pihy, skvrny na oblečení apod.) prohnal skrz mašinu na zahlazení výrazných odlišností a maximální robo-unylost. Ve zkratce: „Nejsem z toho vůbec nadšený a přijde mi, že nám zatím nemá 3. řada Mandaloriana moc co nabídnout, sdělit, co odvyprávět. Cítím z toho jakési fádní přísliby, ale zejm. co se tohoto seriálu týče, už jich bylo až moc, chce to taky něco předvést nebo alespoň nastínit, jakým směrem se bude příběh ubírat, protože po 3 vatových epizodách nemám žádné tušení a dosavadní děj by se dal shrnout ve 2 strohých větách.“

8/10 – Milá irsko-britská jednohubka, která pojednává o dvou odcizených bratrech a jednom trochu švihlém tátovi, které svede dohromady smrt matky, s níž patrně nebyli za jejího života kdovíjak stmelení. Režisérům Tomu Berkeleyovi a Rossu Whitovi se podařilo věrohodně vystihnout atmosféru, která mezi shledavší se trojicí panuje. Nastává plno trapných situací, kdy na sebe členové rodiny jen prázdně zírají, jak „na cizího“. To v kombinaci s cynismem, kterým režiséři rozhodně nešetřili, vytváří svěží komedii o tématu, ze kterého se běžně ve filmech sranda nedělá. Alespoň tedy ne takovým neotřelým způsobem, kdy ruku v ruce s nadhledem a vtipem jde i nevyhnutelná melancholie ze smrti blízkého člověka. Neobyčejnost tomuto short filmu propůjčili i herci, kteří jako by neustále váhali, zda se mají rozesmát, anebo rozbrečet. Jednoho člověka sice navždy ztratili, ale zase opět našli jeden druhého. Kromě toho slyšet irskou angličtinu ve filmu je vždycky osvěžující. Top hláška: „I'm taking my half of mum!“

10/10 – Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byl z něčeho takhle nadšený, a bojím se, že už zase dlooouho něco takhle dokonalého neuvidím. Co se týče 2. série, tak predikce ukazují spíše až na rok 2025, takže čekání bude nekonečné a smrtonosně úmorné. Zvláště proto, že konec 1. řady mě naplnil nezměrnou frustrací a jsem z tragického vyvrcholení tak nešťastný, že se z něj budu vzpamatovávat ještě další týdny a možná i měsíce, kdykoli si na něj opět vzpomenu. Tohle možná nepůsobí jako nejvhodnější slova pochvaly, ale už jen to, že ve mně pouhý seriál dokázal vyvolat takovéhle emoce, o něčem vypovídá. Konkrétně tedy o vynikajícím scénáři, který realisticky vystihl atmosféru postapokalyptické Země a stejně jako bravurně detailně líčil charaktery a mental issues jednotlivých postav pomocí strohých dialogů, tak se nebál do vyprávění zakomponovat i nepatrnou špetku humoru, skrz který akorát více na diváka dolehne depresivní bezvýchodnost lidské otázky a zrovna tak se nesplašil v akčních sekvencích, jež jsou odvyprávěny s patřičným šarmem a až dechberoucí tělesností a fyzickou blízkostí, za což už ovšem patří velký obdiv i hercům, kameramanům, zvukařům, kostymérům, střihačům, všem 7 režisérům... a vůbec všem zúčastněným. No... možná už jste po přečtení předcházející elegie pochopili, že co se tohoto seriálu týče, tak se mnou nebude žádná rozumná řeč. Seriál The Last of Us se mi neuvěřitelně zažral pod kůži, a to hlavně díky skvěle napsaným, obsazeným a zahraným ústředním postavám Joela (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey). Dynamika mezi nimi nemá chybu a způsobí, že si je šíleně zamilujete. Díky tomu vůbec nevadí, že se seriál nevydal hororovou cestou, jak mu někteří spílají, nýbrž to naopak jako zainteresovaný divák vítáte, protože jste vděčný za veškerý čas strávený s hlavními protagonisty, za každý jeden dialog, poznámku nebo komentář. Jejich postupné sbližování se bohatě vydá za přehršel zbytečných akčních / „hororových“ pasáží s nakaženými, který by navíc mohli rychle ztratit na děsivosti, kdyby jim bylo věnováno nadměrné množství screentimu, jak lze pěkně vidět na TWD, kde zprvu strašidelní zombíci během několika sérií rychle vyčpěli do otravně rutinních enpísíček, jejichž zabíjením se hrdinové můžou bavit, když zrovna vinou chatrného rozvleklého scénáře nemají co dělat. Ale to odbíhám. Zkrátka, jestli chcete vidět hromadu znetvořených krvežíznivých mutantů, které nějaký drsoň likviduje jednoho za druhým, běžte si zpátky k Živím mrtvým, otevřením této ČSFD stránky jste nedopatřením zavadili o kvalitní psychologický dramatický seriál, tedy seriál zcela nevyhovujícím vašim primitivním očekáváním. To asi ke kritice komorního filmařského přístupu k velkolepé cestě napříč světem Joela a Ellie. Nejvíce boje zakusí především jejich psychika, o to zajímavější je tento seriál. Ke kritice castingu nic nemám, byl úžasný, povedený a trefný, kdo to nevidí, anebo z nějakého důvodu vidět odmítá, pravděpodobně na to koukal ušima. Další věc, co bych chtěl vypíchnout, je detailní vyobrazení postapo světa, něco tak promakaného jsem v počinu se zombie tematikou jaktěživ neviděl. Opět úžasně odvedená práce, která musela stát spoustu, spoustu peněz a pevně věřím, že se jim to splatí. Nazvučené to bylo také bombasticky, myslím, že jsem si vypěstoval závislost na opening theme song. Jak si vyhráli s maskami Clickerů je také něco. Možná jediné zaškobrtnutí vidím ve vyvrcholení epizody strávené v městě vzbouřenců. /Spoiler/ Vyvalí se tu velké množství nakažených, jejichž design a vůbec celá tato akční sekvence mi připadala spíše neohrabaná a uspěchaná, jako by si tvůrci potřebovali něco odškrtnout a zase rychle pokračovat dál ve vyprávění. /Konec spoileru/ Obecně je seriál zdaleka nejsilnější na emocionální rovině, v akčních pasážích zejména s nakaženými někdy trochu klopýtá, jako by nebyl ve své kůži. Přesto mám ve výsledku i z nakažených velmi dobrý pocit, rozhodně vyvolávali strach. Verdikt: „Neuvěřitelná jízda!!!“

11/10 – Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byl z něčeho takhle nadšený, a bojím se, že už zase dlooouho něco takhle dokonalého neuvidím. Co se týče 2. série, tak predikce ukazují spíše až na rok 2025, takže čekání bude nekonečné a smrtonosně úmorné. Zvláště proto, že konec 1. řady mě naplnil nezměrnou frustrací a jsem z tragického vyvrcholení tak nešťastný, že se z něj budu vzpamatovávat ještě další týdny a možná i měsíce, kdykoli si na něj opět vzpomenu. Tohle možná nepůsobí jako nejvhodnější slova pochvaly, ale už jen to, že ve mně pouhý seriál dokázal vyvolat takovéhle emoce, o něčem vypovídá. Konkrétně tedy o vynikajícím scénáři, který realisticky vystihl atmosféru postapokalyptické Země a stejně jako bravurně detailně líčil charaktery a mental issues jednotlivých postav pomocí strohých dialogů, tak se nebál do vyprávění zakomponovat i nepatrnou špetku humoru, skrz který akorát více na diváka dolehne depresivní bezvýchodnost lidské otázky a zrovna tak se nesplašil v akčních sekvencích, jež jsou odvyprávěny s patřičným šarmem a až dechberoucí tělesností a fyzickou blízkostí, za což už ovšem patří velký obdiv i hercům, kameramanům, zvukařům, kostymérům, střihačům, všem 7 režisérům... a vůbec všem zúčastněným. No... možná už jste po přečtení předcházející elegie pochopili, že co se tohoto seriálu týče, tak se mnou nebude žádná rozumná řeč. Seriál The Last of Us se mi neuvěřitelně zažral pod kůži, a to hlavně díky skvěle napsaným, obsazeným a zahraným ústředním postavám Joela (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey). Dynamika mezi nimi nemá chybu a způsobí, že si je šíleně zamilujete. Díky tomu vůbec nevadí, že se seriál nevydal hororovou cestou, jak mu někteří spílají, nýbrž to naopak jako zainteresovaný divák vítáte, protože jste vděčný za veškerý čas strávený s hlavními protagonisty, za každý jeden dialog, poznámku nebo komentář. Jejich postupné sbližování se bohatě vydá za přehršel zbytečných akčních / „hororových“ pasáží s nakaženými, který by navíc mohli rychle ztratit na děsivosti, kdyby jim bylo věnováno nadměrné množství screentimu, jak lze pěkně vidět na TWD, kde zprvu strašidelní zombíci během několika sérií rychle vyčpěli do otravně rutinních enpísíček, jejichž zabíjením se hrdinové můžou bavit, když zrovna vinou chatrného rozvleklého scénáře nemají co dělat. Ale to odbíhám. Zkrátka, jestli chcete vidět hromadu znetvořených krvežíznivých mutantů, které nějaký drsoň likviduje jednoho za druhým, běžte si zpátky k Živím mrtvým, otevřením této ČSFD stránky jste nedopatřením zavadili o kvalitní psychologický dramatický seriál, tedy seriál zcela nevyhovujícím vašim primitivním očekáváním. To asi ke kritice komorního filmařského přístupu k velkolepé cestě napříč světem Joela a Ellie. Nejvíce boje zakusí především jejich psychika, o to zajímavější je tento seriál. Ke kritice castingu nic nemám, byl úžasný, povedený a trefný, kdo to nevidí, anebo z nějakého důvodu vidět odmítá, pravděpodobně na to koukal ušima. Další věc, co bych chtěl vypíchnout, je detailní vyobrazení postapo světa, něco tak promakaného jsem v počinu se zombie tematikou jaktěživ neviděl. Opět úžasně odvedená práce, která musela stát spoustu, spoustu peněz a pevně věřím, že se jim to splatí. Nazvučené to bylo také bombasticky, myslím, že jsem si vypěstoval závislost na opening theme song. Jak si vyhráli s maskami Clickerů je také něco. Možná jediné zaškobrtnutí vidím ve vyvrcholení epizody strávené v městě vzbouřenců. /Spoiler/ Vyvalí se tu velké množství nakažených, jejichž design a vůbec celá tato akční sekvence mi připadala spíše neohrabaná a uspěchaná, jako by si tvůrci potřebovali něco odškrtnout a zase rychle pokračovat dál ve vyprávění. /Konec spoileru/ Obecně je seriál zdaleka nejsilnější na emocionální rovině, v akčních pasážích zejména s nakaženými někdy trochu klopýtá, jako by nebyl ve své kůži. Přesto mám ve výsledku i z nakažených velmi dobrý pocit, rozhodně vyvolávali strach. Verdikt: „Neuvěřitelná jízda!!!“

10/10 – Fenomenální, dechberoucí a nezapomenutelná podívaná. Tár je snímek mistrně sepsaný, bravurně sehraný a sugestivně nasnímaný. Jedno z největších překvapení, nebo spíš blesků z čistého nebe, které nám rok 2022 nadělil. Todd Field možná jako herec za moc nestojí, ale jako režisér se opravdu umí prosadit. Má velmi silnou režisérkou vizi, na kterou nedá dopustit. Pozornost kamery se celé 2 a půl hodiny upírá jen na Cate Blanchett (a když náhodou zrovna ne, tak zabírá to, na co se právě Cate dívá). Nejspíš i díky tomu je zobrazený rozpad na oko nezlomné osobnosti Lýdie Tár tak záživný a pohlcující. Divák ji nejprve vnímá jako geniální sebevědomou skladatelku, ale jak jsou mu postupně poodhalovány její temné stránky a slabiny, tak poznává, že jde ve skutečnosti o bezskrupulózní egoistku, jejíž mentální stav hraničí s psychopatií. Velmi dobře se Fieldovi povedlo balancovat mezi tím, kdy divák s Lydií Tár soucítí a kdy jí naopak opovrhuje. Přílohou spolu s DVD jsou zaslána i nějaká ta životní poučení, přestože všechno je předáno jen s nepatrným pomrknutím v rámci podtextu. Také vypíchnout si zaslouží skvěle budovaná paranoia, jak v Lydii, tak v divákovi. Cate Blanchett jasně aspiruje na Oscara (jako ostatně kdeco ohledně tohoto nevšedního snímku) a já bych jí ho z celého srdce přál. Postava, kterou zde ztvárnila, si většinou strastí nechává pro sebe a táhne ji všude křížem krážem, místo toho, aby se svěřila blízkým (paradoxně svěřit ostatním kufry jí problém nedělá). Cate tedy stála před nelehkým úkolem, ztvárnit vnitřní boj renomované skladatelky jen za pomoci výrazů tváře a obstála v něm s nevídanou grácií. Velmi dobrý herecký výkon podávají i veškeré vedlejší charaktery, takže tu v její epopeji není žádný rušivý prvek. I kamera vypráví příběh spolu s Toddem, tak to má být. A hudba... ta je prostě grandiózní. Vtípek na dlouhé večery: „Lýdia Tár, ta jest větší muž než leckdo, kdo má kár.“