Dudek

Wimbledon by se dal označit za klasickou romantickou komedii, neboť z klasického schématu nijak nevybočuje. Tvůrci si zdatně pohráli s romantickými klišé, které ale používají tak zdatně, že nepůsobí rušivě, ale právě naopak. Máme tu rozhádané rodiče, jejichž vzájemné bydlení pod jednou střechou je vážně ohroženo. Bratra, který sází na wimbledon, ovšem tím způsobem, že si vždy vsadí na protihráče svého sourozence. Hromadu trapných situací a samozřejmě krásný páreček, který se přes hromadu překážek dává dohromady. Přesto všechno je ale Wimbledon jiný, má trumf v rukávu, kterým si svého diváka zcela jisté získá, britský humor. Ano, je to vážně tak, nemusíte čistit brýle a leštit monitor, opravdu jste přečetli ''britský humor''. Právě tento fakt spolu s dokonalým hereckým obsazením a skvěle zvládnutou režii dělá z Wimbledonu jednu z nejlepších romantických komedií všech dob, u které se za maximální hodnocení opravdu nemusím stydět.

Kniha je blbost a film není o moc lepší. Abych se přiznal, jen jsem se nudil a vtipy, či spíše pokusy o ně, mě místo rozesmání spíše naštvaly. nechápu, jak se to vlastně může tolika lidem vůbec líbil a už vůbec nerozumím, co je na tom tak kultovního. Hlášky, které zlidověly jsou další věcí, která jde naprosto mimo mě. Rozhodně jedna z nejhorších postkomunistických komedií.

V osmdesátých letech minulého století vznikaly převážně komedie. A není se čemu divit, vždyť lidé se nepotřebovali v té době zabývat něčím vážným, ale raději se u televize v klidu pobavili. Není žádným tajemstvím, že české komedie z této éry nemám rád, ale na druhou stranu je považuji za velice povedené. I v Čechách totiž vznikaly kousky, které bychom mohli nazvat jako geniální, a pokud nic jiného, rozhodně je můžeme zařadit do zlatého fondu české kinematografie. Zvláštní osobou, která se proslavila právě v těchto letech, je Zdeněk Troška. Tento režisér má na svém kontě řadu veseloher, které mají všechny úspěch, neustále se vysílají v televizích a vydělávají. Přesto však existuje vysoké množství lidí, kteří nepřiznají, že se u Troškových filmu zasmějí, neboť je považují za mírně pokleslou zábavu. Ale vraťme se zpět k prvnímu dílu trilogie ''Slunce, seno...'' Jednalo se ve své době o nenáročný film, na který se dalo dívat několikrát za sebou. Docela dost se mi líbilo vykreslení života na vesnici, protože nějak podobně jsem to v té době cítil i já, ale jak čas plynul, mé nadšení pomalu mizelo. Nezmizelo však úplně a můžu konstatovat, že pokud nemám nic jiného na práci a chci se podívat na pěknou českou komedii, určitě sáhnu právě po Slunce, seno, jahody. Poslední dobou jsem si ale spíše zamiloval komediální filmy asijské (které se mi líbí více než ty asijská dramata a násilnické filmy), i když jsem jich zatím viděl jen pár. No a pak tu máme také velikou dodávku z Ameriky, která také nikdy nezklame (Táta v sukni je geniální). U jiných národů totiž není v komediích tolik dementností a trapných vtípků.

Jak to tak vypadá jsem jeden z mála, kterému se tento typ filmů nelíbí. Pupendo je klasickým případem tuzemské kinematografie, kdy divák sleduje osud určitě společnosti (rodina, parta...), která si musí poradit s trampotami osudu. České schéma filmu dodává jakousi hořkosladkou příchuť, která má být tou chutnou pomazánkou na obyčejném chlebíku. Divák může řešit problémy cizích lidí a na okamžik se oprostit od těch vlastních, smát se nepovedeným situacím a neštěstí, které prožívá někdo jiný, než jsou oni sami. Komedie dává tomu kdo jí sleduje pocit, že on na tom vlastně není tak hrozně. Dokazuje existenci člověka, kterému osud hází pod nohy větší klacky než divákovi a především člověka, který je horší než divák. No a pokud do toho přidáme Hřebejka a Jarchovského, tak je z toho ještě větší šlamastika. V jejich snímku se dočkáme silných odkazů na komunistický režim, což se stalo jistou trefou do černého. Není žádným tajemstvím, že ke totalitní zřízení má veliké množství takový odpor, že je snímek jako Pupendo musí překvapit. Vždyť tohle přeci Čechy spojuje, nenávist k vládě. Nemám nic proti lidem, kterým se tento snímek líbil – vždyť to bych se musel postavit značné přesile :) – ale já mezi ně prostě nepatřím, a pochybuji, že se mi bude nějaký český film s touto tématikou zamlouvat. Hřebejk sice v několika situacích dokazuje svou zručnost a cit pro detail, ale Jarchovského znovu otřesný scénář to spasit nedokáže.

Přátelé, já jsem unešen, dalo by se říci, že nemám slov. Proto prosím omluvte tento komentář, který vznikl z čiré nadšenosti. Němé filmy jsou, stejně jako mluvené, jak špatné, tak dobré. Špatných je dost, dobrých je není o moc méně, ale pak jsou ještě jiné. Geniální. Friedrich W. Murnau je bezpochyby geniální. Jeho snímky jsou působivé ještě po tolika letech co byly natočeny. Oslňují smyslem pro detail a opodstatněností každé scény. Murnau skvěle pracuje se světlem a i z té - promiňte mi to slovo - nejpitomější scény dokáže udělat zázrak. Jeho filmy jsou prostě dokonalé. Jeho filmy mají své kouzlo v dialozích - i když u němého filmu to slovo může být trochu zavádějící (''Trochu vás naleštit, měl byste šmrnc'') a dokáží dokonce i pobavit - úžásná scéna s ramínkem, která vyvrcholí až po podstatné době (btw nesmál jsem se tomu muži, ale spíše úžasnému ''Děkuji.'' té ženy).

Harry Potter a Ohnivý pohár je v mnohém jiný než ostatní díly. Především se jedná o dospělejší film. Mike Newell, ať si říká kdo chce co chce, se s režií vypořádal mnohem lépe než jeho předchůdci. Dává více prostoru atmosféře, která předchozím filmům chyběla. Každý díl se chlubil nálepkou temnější než kdy dřív, pravdou však je, že jediný díl, který opravdu ztemnil je právě Ohnivý pohár. Vizuální stránka filmu je na jedničku podtrženou, stejně tak i Newellova vize magického světa, vždyť stadión je naprosto dokonalý - na první pohled se zdá jako obyčejný mudlovský národní stadión, ale hned na druhý si všimneme, že není tak v pořádku. Co je tedy v nepořádku? Někteří z vás již naráželi na jistou nepovedenost scénáře, který sází na to, že každý divák je zároveň znalcem knižní předlohy. Ona vůbec znalost Harryho Poterra tento film stahuje dost dolů. Koukněte se na ten hrozivý spoiler, který šíří samotný distributor - láká na velkolepé povstání lorda Voldemorta. Je to tak v pořádku? Ne, to v žádném případě. Jak pro někoho může mít tato scéna šokující podstatu, když o ní bude vědět? Věřte tomu nebo ne, ale existují i tací, kteří knihu nedočetli. A já takových lidí znám více než dost. Ale vraťme se o krok zpět, ke scénáři. Je opravdu hrůzné, kolik logických děr v sobě má. Nepodává žádná vysvětlení a prostě jen stroze plyne dál. A vůbec. Ten papír v sobě nic neskrývá. Pod náznakem příběhu s textem není nic jiného než prázdnota. Tak neuvěřitelně plytký film se jen tak nevidí, a ještě horší na tom je to, že si hraje na veliké dobrodružství. Pod nádherným režijním kabátkem se tak skrývá jen skoupá kostra. Mike Newell to ale rozhodně zvládl jak nejlépe mohl. Jeho vize magického světa je pro mě ve světě filmu zatím nepřekonaná a to jsem se ani nedostal ke scénám, které si vyloženě vychutnává (ples, příchod studentů z Kruvalu a Krásnohůlek...). Též filmu dodává emoce, které těm předchozím naprosto chyběli. Divák se tak může přistihnout, jak soucítí s hrdiny a má o ně dokonce i strach. S hrdiny, jejichž herečtí představitelé nejsou zrovna šťastně vybráni. Nic proti hereckým výkonů. Abych se přiznal, jediný, kdo působil jako pěst na oko je Daniel Radcliffe. V některých okamžicích, sice hraje celkem slušně, ale jinde buďto přehrává nebo předvádí nějakou šílenost, která se do té situace absolutně nehodí. Nový film, nové postavy – s výběrem nových tvářích jsem souhlasil. Tedy většinou. Cho Chang, Igor Karkarov, Madam Maxime a dva nový soutěžící, ti všichni byli naprosto v pořádku, ale Brendan Gleeson mi na Moodyho vůbec neseděl, avšak svou roli zahrál skvěle, to ano. Dokonce i Voldemort byl vybrán velice dobře, i když nepůsobil vůbec takovým dojmem, jak by měl a celou sérii tak shazuje o stupínek dolů... Nedůstojnosti – poslední věcí, na kterou bych se zaměřil jsou chyby, které režisér udělal. Nenašel jsem jich sice moc, ale na druhou stranu byly docela drsné. Nejvíce upozorním na tuto – použití trapných vtípků v naprosto nevyhovujících situacích. Pamatujete si ten moment, kdy Brumbál představuje ve Velké síni studentům soutěž? Pak si jistě vzpomínáte i na příchod školníka. Musím se přiznat, že je tato scéna naprosto mimo a jediné co by pomohlo je vystřihnutí. Školníkův běh a pak i příchod k řediteli školy, to vše je jasným odkazem na romantické komedie, odkud si Newell tento prohřešek také přinesl. Jinak, jak jsem řekl, jsem s režií nadmíru spokojen, ovšem scénář (dialogy, posloupnost děje) je neskutečný průser...

Ani netušíte, jak jsem byl dnes příjemně překvapen, když jsem zapnul televizi a běželo tam ''tohle''. Kirikou je tak neuvěřitelně jednoduchý, ba až primitivní film, že to až vyráží dech. Odehrává se bez nějakých zastávek tak šíleně přímočarým způsobem, že jsem si musel vzpomenout na mladé časy, ale to sem nepatří. Rozhodně jsem se nechal dost unést, protože něco tak ztřeštěného jsem neviděl už léta. Konečně po dlouhé době film, u kterého se můžete pohodlně uvelebit a nechat se unášet příběhem, ve které nenaleznete ani jednu složitost. Dětem se to musí opravdu líbit.

Další z řady klasických českých pohádek, která neměla tu sílu nějak více mě zaujmout. Obušek je sice fajn a na dobu i docela dobře udělaný, ale to je asi tak vše. Hlavní hrdina příběhu mi byl nesympatický a vlastně jediná věc, co se mi líbila byla ta krátká epizodka v hostinci, kde náš potulný muzikant dostal talíř a začal jíst neexistující jitrnici.

Dříve patřila tato pohádka mezi mé oblíbené, teď už se mi zdá spíše trochu trapná a nevyrovnaná. Vtipnost několika situací s přibývajícím věkem vyprchala a ten zbytek ztratil svou jiskru.Hrátky s čertem jsou tak naprosto zbytečnou komedií, kterou nám televize opakuje rok co rok...

Podivný režisér Terry Gilliam natočil podivný film s podivným hudebním doprovodem v ještě podivnějším prostředí, není to však ke škodě. Twelve Monkeys je opravdu povedený film, který diváka dokáže chytnou již v samotný začátek a vnutit mu, aby pomalu řešil co se to vlastně děje. Celý snímek je spíše skládačkou, ke které divák pomalu získává další dílky a musí hledat místa, kam by zapadly. Je nutné si však dát pozor na zavádějící situace a slepé uličky. Režisér si zdatně pohrává se skutečností a fikcí, přičemž je smíchává dohromady, aby v tom měl divák dokonalý zmatek. Jenže ne vždy to funguje. Jen ten kdo měl to obrovské štěstí, že o Twelve Monkeys vůbec nic nevěděl si mohl tyto hrátky pořádně užít a vychutnat. Tomu kdo film ještě neviděl, doporučuji vůbec nic si o něm nezjišťovat, neboť ačkoli se to nezdá, i obsah v TV programu může drsně pošramotit celkový dojem ze snímku, a to je ohromná škoda, protože jen ten kdo neví, co je skutečnost a co ne si dokáže ten zážitek pořádně vychutnat.