Dudek

Slušné konverzační drama, u kterého mrazí zejména z důvodu, že probíhá přesně dle očekávání. Jsou to však právě očekávání, která tvoří většinu atmosféry. Režisér Dragomir dokázal velmi dobře vykreslit postupné vyhrocování zpočátku uvolněné atmosféry a zvláštního pnutí mezi profesorem a jeho studentkami. Zpočátku to vypadá jako nevinná hra s podivnou motivací, ale postupně se přidávají další slůvka, otázky, doteky, pohledy... Hodně tomu napomáhá postava Mo, která je střemhlavá a o ničem příliš nepřemýšlí. Ona je svým způsobem usnadněním, které tvůrcům napomáhá, aby se celý děj mohl odehrávat dle jejich plánu a divák se nemusel pozastavovat nad chováním postav. Samotný závěr je ale pouhou projekcí toho co bylo celou dobu očekávání a nedokáže přijít s potřebnou gradací. Trpká pachuť a pocit naprostého prázdna, kterou po sobě zanechává, jsou však dostatečným vzkazem.

Hodně uvědomělé jak v ději, tak v celkovém pojetí. Seriály, které se ohlíží zpět do područí komunistického režimu jsou stále aktuální a populární. Rojst podobně jako české Bez vědomí se však neohlíží s milým úsměvem ani dávkou nostalgie, ale ukazuje minulost bez příkras. U kriminálek je vždy pro diváka mnohem atraktivnější, pokud se vyšetřování chopí někdo mimo policejní struktury a ještě lepší je, pokud tento vyšetřovatel proti policii i stojí. To je něco, co se tu tvůrcům samozřejmě nabízelo úplně samo a funguje to na jedničku. MO tu sice nemá příliš prostoru, ale pokud jej dostane, rozhodně se nejedná o příjemné shledání. Můžeme vytknout, že seriál příliš prvoplánově pracuje se šablonami, ale vzhledem k výtečné atmosféře to není něco co by výrazně ubíralo na jeho divácké atraktivitě.

W głębi lasu rozhodně není seriál, který by dokázal zaujmout v první minutě, ale rozhodně se o to snaží. Používá k tomu dva zcela odlišné avšak provázané příběhy. Zpočátku se soustředí zejména na děj odehrávající se v první polovině 90. let. Důvod je jasný, teenegři a retro kolorit je pro diváka mnohem atraktivnější, než složitější dějová linie ze současnosti. Postupně se však důraz přesouvá na pátrání varšavského prokurátora po pravdě a vlastní sestře. Rozhodně se nedá říct, že by bylo všechno z počátku přehledné, ale jednotlivé střípky do sebe postupně zapadají a divák se tak nestává jen svědkem vyřešení všech zločinů, ale zároveň více proniká do vztahů mezi postavami.

Pochmurný kriminální seriál z neokoukaného indického prostředí. Dějově je soustředěn zejména na vyšetřování případů, který před necelými deseti lety a dostal se do povědomí celého světa. Přestože se jedná o seriál, který umně využívá indické scenérie, jeho postupy a zaměření na diváka jsou ryze západní. V ústřední roli je tu asertivní DCP Vartika Chaturveda, která tu není jen jako policejní důstojník, ale zejména jako silná ženská postava, která dodává celému vyšetřování zosobňující prvek. Zastupuje jak matku od rodiny, která případ dokáže vnímat z mateřského hlediska, tak i všechny ženy v Dillí, které se nechtějí smířit s k nim nepřátelským městem. Obě roviny jsou pak viditelně zastoupeny i ve vztahu k vlastní dceři, které chce Vartika dokázat, že život v Dillí má i spoustu dobrých stránek a i ty špatné pomalu ustupují. Zároveň je Vartika středem celého vyšetřování a musí bojovat nejen s klasickými problémy, ale i s indickým prostředním, které pro diváka mnohokrát glosuje. Samotné vyšetřování probíhá dle tradičnějších metod, než je u podobných seriálů zvykem. Prim tu hrají kontakty, výpovědi svědků a spousta komunikace. Jedna z postav dokonce sebeironicky navrhuje získat důkazní materiál dle postupů, které zná z amerického kriminálního seriálu. Seriál by mohl ubrat něco ze své délky, tím, že by méně děje bylo soustředěno na slepé odbočky či nepříliš zábavnou repetičnost, neubralo by mu ta však na věrohodnosti? Ve vyšetřování kriminálních případů určitě tyto aspekty hrají důležitou roli.

Silná střední hra, ale strašně slabé zahájení i koncovka. Dámský gambit mě zklamal svým začátkem, po kterém jsem si nebyl jist, zda tento seriál ještě budu sledovat, zaujal dějem ve svém jádru, ale příliš neoslnil závěrem. Je super vidět seriál, který se dokáže věnovat něčemu tak nudnému a někdy zdlouhavému jako jsou šachové zápasy. Samozřejmě tady absolutně nejde o genialitu jednotlivých tahů, ale hlavně o interakce mezi jednotlivými postavami a jejich okouzlení šachovým světem. To je to hlavní a to je to co funguje. Postavy samotné však za moc nestojí, děj je předvídatelný. Jako divák jsem navíc nedokázal ocenit ubíjející životní peripetie mladé Beth a už vůbec ne nezajímavý začátek v dětském domově. Fandit jsem Beth nedokázal, ale vášeň pro šachy, kterou spolu s ostatními kolegy sdílela se na mě jako diváka přenést podařilo. Velmi zdařila je i vizuální stránka, která velmi dobře pracuje se světlem a tóny, až to připomíná staré dobré filmy noir. Nakonec musím uznat, že mě pozitivně překvapilo zobrazení Ruska bez jeho přílišné démonizace. Závěrečné pomrknutí na diváka je trapné a celkové uzavření všech dějových linek strašně slabé a bez překvapení. Vyvrcholení podle manuálu trochu zklamalo, na druhou stranu ale přiznávám, že Queen's Gambit si v žádném momentu nehrál na to, že by byl něčím podvratným, ale s radostí a lehkostí využívá koleje, které před ním vyjelo spoustu jiných filmových děl.

Film, který vypráví o hodně důležité chvíli, která dozajista ovlivní život obou hlavních protagonistek. To co nám však režisérka Uggadóttir sděluje je fakt, že i když je tento výřez z jisté chvíle života obou žen důležitý, je to pořád jen výřez. Co se stalo před tímto okamžikem a co bude následovat, to nechává už jen na divákově fantazii. Z předchozího života obou žen se dozvídáme jen málo, ale i to málo je dostatečné k tomu, aby dokázalo dotvářet atmosféru a alespoň částečně dovysvětlovat jejich motivace. Na škodu tu jsou však občasné zkratky, kterými si snímek usnadňuje a vyprávění.

Velmi efektní debut mladého tvůrce, který si nebere inspiraci ani tak ve filmovém průmyslu jako spíš z reklamních klipů. K vyprávění o mladé generaci, u které se láska stává jen pouhým zbožím se však podobný styl docela hodí. Audiovizuálně se totiž rozhodně jedná o pozoruhodné dílo, které svým vypravěčským stylem dokáže zaujmout. Pomalé scény, které u většiny filmů jen tak plynou, jsou tu dotvářeny podmanivým hudbením doprovodem a zastřenými hlasy, čímž snímek získává velmi dobře vyvážené tempo během celé stopáže. Negativním aspektem tohoto klipu je však zvláštní odcizenost postav, zvláště těch, které se nemohou stát vypravěči samotnými. Spíše než o živé lidi se tu jedná o jakousi projekci zmítanou v opojení okolním světem a vlastními možnostmi. Emoce jsou někde v dálce a můžeme vidět jen jejich ozvěnu. Výsledný sdělení díky tomu nezazní tak silně jak by mohlo. Ale je rozhodně ozvláštňující vidět snímek, který se nebojí dát spravedlnost stranu a nechat smetanu slíznout někoho, jehož potrestání bývá jindy pro diváka tím největším zadostiučiněním.

Tenhle snímek je víc něž cokoliv jiného hutný. Dějově se můžou zdát ony více než dvě hodiny jako neopodstatněné, ale tady opravdu není kam spěchat a klidně bych snesl i větší nálož. Ta by mohla být synonymem k dlouhému boji s větrnými mlýny a personifikací beznaděje. Velmi si vážím, že tvůrci nešli po emocích, kterých by se z dané situace dalo vytěžit požehnaně. Slzy tu téměř nevidíme, a jádrem příběhu není zbytečná smrt, ale snaha o spravedlnost. Hlavní postavy nelitují sebe, ani se emočně neobracejí k minulosti a neviní ji z toho, jakým způsobem jim obrátila životy, přesto všechno je ale otisk oné hrozivé události jasně viditelný v jejich chování a každé scéně. Pevná filmařina bez zbytečných výkyvů.

Krásné záběry na prales a ptačí námluvy, ale to dnes prostě nestačí. Trapná snaha o personifikaci ptactva připomíná nevtipné momenty, kdy majitelé psů zveřejňují fotky svých zvířat s komentářem, co těm němým tvářím asi probíhalo v hlavách. Jako první sekání s ptačí říší to může být sice fajn, ale celkově to není o moc zajímavější než krátká videa na youtube. Hlavní osazenstvo je ale samozřejmě rozkošné a má ode mě plný počet.

Hrozně hloupý film, který se snaží těžit emoce z klasického schématu o odstrčené dívce, která nastoupí na cestu ke smíření se s vlastní odlišností. Už tohle milionkrát ohrané téma samo o sobě nabízí tvůrcům velké množství prostoru k tomu, aby dokázali diváky získat na svou stranu, ale to se jim tady vůbec nedaří. Je to hlavně z důvodu strašlivých interakcí mezi postavami, které často šustí papírem a působí naprosto nevěrohodně. Navíc jsou totálně ploché a jen těžko si mohou získat něčí sympatie.