Dudek

Ženě v kleci se dá opravdu hodně věcí vytknout. Nepříliš silnými postavami a slabou interakcí mezi nimi počínaje, překombinovanou motivací zločince konče. Nicméně vypravěčská struktura je rozhodně zajímavá a zejména ve druhé polovině tahle jednoduchá kombinace aktuálního a minulého dění akceleruje ke klasickému, leč stále funkčnímu finále.

Rozhodně nejdospělejší snímek celé série. Řeší se mnohem více vztahy mezi postavami a na povrch vyplouvají aktuální sociální témata. Samotný případ není z hromady podobných zaměnitelných zápletek, ale regulérním píchnutím do vosího hnízda. Tahle vážnost a dospělost však upadá ve fádním finále, kde veškerý punc originality a vážnosti ztrácí. Posledních několik minut v nemocnici mnohem spíše připomíná vykalkulované akční snímky let dávno minulých než uvědomělý čtvrtý díl skandinávské kriminální série. Moment, kdy hlavní záporná postava v monologu vysvětluje co bude dále následovat, je směšnou scenáristickou zkratkou, která je trnem v patě celému snímku. Oproti předcházejícím dílům tu také chybí vnitřní tenze a napínavá druhá polovina. Je to dáno tím, že spravedlnost a sociální aspekt tu převzaly otěže od prosté záchrany lidských životů. Vyšší předvídatelnost děje celku též nenapomáhá. Je tedy otázkou zda divák více ocení dospělé téma Složky 64 nebo dravost a jednoduchost předcházejících dílů.

Audiovizuálně nesmírně silné, osobité a v české tvorbě rozhodně vymykající se průměru. Už se mi dlouho u audiovizuálního díla nestalo, abych si užíval všechny ty rušivé zvuky, které vydává okolí. Bez vědomí diváka dokonale obklopuje trojrozměrným zvukem, a to je něco co mám rád. Ivan Zachariáš dokázal vytvořit seriál, který rozhodně vtahuje diváka na přelom 80. a 90. let a pamětníci si určitě užijí spoustu různých detailů. Přesto je však nutné si uvědomit, že Bez vědomí není rekonstrukcí, ale fiktivním seriálem, který v rámci děje občas prostě přichází s prvky, které by se v dané době třeba nestaly. Až na tu trapnou epizodu s Ralskem to naštěstí není problém. Nicméně ona akční návštěva vojenského prostoru je něco nad čím zůstává rozum stát.

Boardwalk Empire ve druhé řadě moc pěkně využívá všeho, co bylo vytvořeno v první sérii. První série totiž hlavně budovala. Pomalu, rozvláčně, ale zevrubně uvedla diváka do seriálového světa, nastolila jasné vztahy mezi postavami, vysvětlila motivace a nastínila směr. Série druhá je o výbušnější, i když rozvážnost - neplést z rozvláčností - najdeme i tady. Vztahy, které byly v první sérii navázány jsou tu ve velkém porušovány, dochází k většímu množství konfliktů a k posouvání děje dochází skrze vyhrocenější situace. A to rozhodně seriálu sluší.

Dějově velmi jednoduchý animák, který se snaží zaujmout jak svou vizuální stránkou, tak i vypravěčskou strukturou. Sběratel Ruben Brandt není úplně diváckým snímkem, ale ve víru své imaginace zaostává například za legendární japonskou Papurikou. Pokud vás baví hledat odkazy napříč celým uměleckým spektrem, má vám rozhodně snímek, který už jménem hlavní postavy odkazuje na Rubense a Rembrandta, co nabídnout. Nicméně jedná se o odkazy milé, ale rozhodně nikoliv opojné. Přesto je však celý snímek milou reminiscencí, která se široce obrací k filmům noir, avantgardě i dekadenci. Vizuální stránka i roztodivné postavy se však docela brzy okoukají, a Rubens Brandt bohužel nemám moc co jiného nabídnout. Příběhově je epizodický a divoce přeskakuje mezi scénami, které netrvají tak dlouho jak by mohly. Navíc je i škoda, že snímek, který dokáže po většinu stopáže docela hezky nabourávat klasická divácká schémata, se v jedné z dějově podstatných částí nechá spoutat průměrností a vysvětlení, které poskytuje je až obyčejně doslovné.

Čtvrtá série na všechny předchozí docela dost ztrácí. To čím si mě seriál dokázal udržet je spíš než vlastní kvalita něco jako sounáležitost s postavami, či snad víra v lepší zítřky. Problém je samozřejmě v samotném jádru. Dějová linie vestavěna na silném konfliktu mezi Chuckem a Bobbym byla minimálně o dvě úrovně nad tím co tu můžeme sledovat teď. Rozpad na Chuck vs. Jock a Bobby vs. Taylor je prostě slabota. Části zastupované Jockem respektive Bryanem není věnován dostatek prostoru, takže těžko dokáže vzbuzovat nějaké emoce, Taylor vs. Bobby je zase absolutně nezajímavá, utahaná a jen těžko lze někomu nějak zásadně fandit. Zakončení pomocí scenáristického konstruktu je sice divácky vděčné, ale nedá zapomenout na tu upachtěnost co tomu předcházela. Zbytečně namachrované.

Není to úplně špatné, ale je třeba si přiznat, že z filmového hlediska se jedná o čistý průměr. To čím Rafiki může bodovat je náhled do krajin, z nichž se k nám příliš filmů nedostává. Africká barevnost, občas docela zajímavé vedlejší postavy a možnost alespoň částečně nahlédnout do jiné kultury je něco co evropský divák určitě ocení. Trochu toporné herecké výkony a nepříliš silnou chemii mezi hlavními postavami pak nejspíš ne.

Ochotnické představení, které má náběh na to stát se u někoho slušným guilty pleasure. Dějově je to opravdu bizarní a některé scény mohou vyvolávat u diváků salvy smíchu. Stopáž je ale zbytečně přepálená a Černobyl jako celek je tak zbytečně úmornou ztrátou času. Nicméně je třeba uznat, že vizuální stránku to má mnohem lepší než většina našich televizních seriálů a filmů.

Udivuje mě, že Trhlina je vážně myšlený film, který zamířil do kin. Nezapůsobil by totiž ani jako film absolventký či dokonce amatérský. Obrazová stránka je totálně laciná, snad jako by se snažila evokovat dojem home made videa. To však není největší problém. Tím jsou výrazové prostředky a scénář. Postavy jsou totálně nevěrohodné a jen těžko lze chápat motivace jejich činů, v podstatě to co sledujeme nedává od prvního záběru vůbec žádný smysl. Snaha lekat, děsit nebo udělat z diváka osobu citově zainteresovanou je směšná a většinu publika naprosto mine.

Jordan Peele mě už podruhé ohromně baví. Ale podobně jako v prvním případě, se mu ta jeho skládačka začíná s blížícím se závěrem docela rozpadat nebo minimálně na první zhlédnutí to tak vypadá. Us je každopádně snímkem, který se nese v úplně jiném rytmu, než Get Out. Jisté pojící prvky jako žánrová ambivalentnost a sžíravá sociální kritika jsou jim však oběma společné. Us nemá onu klaustrofobickou a tísnivou atmosféru, ale jedná se o dílo uhrančivé, které si chytře pohrává s diváckými očekáváními. Peele je po dlouhé, hodně dlouhé době, autorem, jehož humor mi extrémně sedí. Velký palec nahoru za hudební doprovod a naprosto boží Lupitu Nyong'o.