Dudek

Skvěle to popsal Dan9k, Bohemian Rhapsody je opravdu bohužel pouhouhým pomníkem bez vnitřní energie. Mnohem větší drama, než děj samotný, přináší veškeré ty zákulistní peripetie s Bryanem Singerem. Někdo možná může cítit nostalgii, emoce které cítí jsou nicméně jeho vlastní projekcí. Snímek sám o sobě je tak plytký, a postavy ploché a totálně vyšťavené, že žádnou emocionální odezvu vyvolat neumí.

Bohužel docela laciné, i když ústřední nápad je rozhodně originální a odvážný, alespoň zpočátku. První polovina je ještě docela dobrá, hrátky s tichem, zajímavý hudební doprovod, trocha tajemna. Bohužel se to postupně zvrtává. Trapné je přílišné vysvětlování pomocí novinových ústřižků, které je až příliš doslovné a nenechává diváka postupně se prokousat tím, co je stejně jasné. Nelogické je chování postav, například syna, který vběhne do kukuřičného pole. A celý děj se stává lehko předvídatelnou vyvražďovačkou, která se na klíčové scény připravuje příliš okatě.

Řemeslně velmi dobře zvládnutý útěkový seriál, který táhnou zejména vynikající herci v hlavních rolích. Patricia Arquette je jako naivní Tilly herecky naprosto přesná a strhává na sebe většinu pozornosti, Benicio Del Toro si vystačí s pokerovým výrazem a minimalistickou hereckou kreací. Zejména vězeňská část, kdy postupně dochází k budování vztahů a získávání větší a větší důvěry je prostě skvělá. Horší je zlom, který přichází v druhé polovině. Retrospektivní díl je zajímavý tím, že divákovi ukáže, že fandit hlavní dvojici není úplně košér a může být i jistým procitutním pro Tilly, které dojde, že za charismatickou tváří se skrývají nebezpeční zločinci. Z dějového i filmařského hlediska však až tak povedená není. Poslední dvojdíl směřuje k očekávanému vyústění, a až tak moc nemá co nabídnout. Je natahovaný, čímž dokresluje atmosféru dlouhé doby na útěku a sustředí se zejména na pokřivený charakter vězně Matta.

U mě hodně přes čáru. I proto jsem překvapen, že dojmy, které ve mě tento snímek zanechal jsou spíše pozitivní. Je to hodně ostré, trapně vulgární, ale v tom všem špatném se dokáže vyloupnout velká spousta vtipných momentů. Navíc se Buchtám a klobásám nedá upřít, že se opravdu neotřele věnují dost vážným problémům a dokážou o nich trefně referovat. Takže trošku se stydím, ale líbilo se mi to. Navíc je to těžko zaměnitelné s čímkoliv jiným a bude dost těžké určité scény vyhnat z hlavy.

Ta etnická rovina je samozřejmě osvěžující a příjemná, nicméně nerad bych se přidával k názorům, že právě ona je hlavním důvodem kladného přijetí tohoto snímku. Tím je pro mě jeho naprostá jednoduchost a nekomplikovanost. Příběh je jasně čitelný, stejně tak jednotlivé postavy. U těch je podstatné, že mají věrohodné a pochopitelné motivace. U podobných snímků se velmi často mluví o důležitosti záporáka. A ten se tady mimořádně povedl. Skvělý je jak ďábelský a šílený Ulysses v podání Andyho Serkise, tak i nesmírně cool - včetně cool hudebního tématu - Killmonger. Celkový dojem však bohužel kazí závěr, který spadá do klasického superhrdinského finále a opouští veškerou civilnost. Tyhle komixové CGI bojůvky naprosto postrádají emoce a ve své velkoleposti a nabubřelosti jsou neskutečně nudné. Škoda, že jsme se toho museli dočkat i tentokrát.

I vzhledem k úchvatným záběrům je mi opravdu líto, že jako celek není Planeta Česko dokumentem jakým by mohla být. Největším problémem shledávám dramaturgii. Snímek není příliš koherentní a chybí mu jasná linie. Vyprávění o zvířatech, která se nečekaně adaptovala na nové podmínky je opravdu zajímavé. A to ať se mluví o vlaštovkách na nádraží nebo vojenských areálech a blahodárných vlivech těžké techniky na přírodu. Se zbytkem vyprávění však chybí jasná pojící linie. Tu se snaží filmař nahradit osobním příběhem, který je však zbytečně rozptilující a osoba režiséra bude málokoho opravdu zajímat. Krom nesouvislého děje a přeskakování je problematické i nedokončování načatých témat. Kupříkladu fascinující rozmnožování modráska bahenního by si zasloužilo i závěrečnou část, kdy dospělý motýl opouští mraveniště. Zvlášť když filmaři měli k dispozici tak úžasné záběry přímo z jeho nitra. Vydávat pak zvířata v oboře za českou divočinu už bohužel osciluje na hranici výsměchu.

Tomuhle dílu nelze upřít spád, což je po těch předchozích vítaná změna. Dějově je koherentní, věnuje se jen pár jasným tématům, a je zřejmé kam míří. Bohužel se tvůrci opět zamotali do vlastních sítí a neustále si podtrhávají nohy. Kladení důrazu na naprosto nicotné věci, hra na efekt pomocí naprosto pitomých záseků hlavní postavy, jakožto iracionální jednání těch ostatních to jsou hlavní prvky, kterými si nejen tento díl, ale seriál jako celek dokáže neustále shazovat a měnit se tak v utrpení.

U Dangalu asi nemá smysl věnovat příliš slov řemeslné stránce. Ta je totiž dle očekávání perfektní, hereckými výkony počínaje, obrazovou stránkou konče. Nemá asi ani smysl řešit, zda je na tomto snímku perfektní jen řemeslná stránka, jelikož se nedá očekávat, že by měl nějaké jiné ambice. Dangal perfektně zapadá do žánru sportovního životopisného dramatu, ve kterém se prolínají rodinné hodnoty, dlouhodobá cesta za snem a spousta odříkání, zde ještě okořeněno o předsudky. Vyprávění není ničím překvapivé, nicméně z hlediska očekávání mainstreamového publika pravděpodobně naplní požadavky, které jsou na jeho strukturu kladeny. Samozřejmě vyprávění z hlediska otce, který si plní sen skrze své dcery neokoukané je, a určité prvky děje jsou tak pozměněny a jinak funguje v určitých případech i dynamika děje. Důležitou součástí snímku jsou pak samozřejmě i jednotlivé souboje, které nepostrádají napětí, špinavost, ale zejména vysokou dávku uvěřitelnosti. A rozhodně mají čím oslovit. Ať je to úplně první scéna, ve které se prolíná reálný boj a diegetický televizní doprovod nebo souboje na rohoži se vším tím vrzáním. Díky tomu, i když všichni tuší, jak vše dopadne, nepostrádají tyto scény svou dávku napětí. Televizní interview před závěrečným soubojem, kde je soupeřka vykreslena skoro až jako záporačka typu Ivana Draga, pobavilo. Dangal si na nic nehraje a asi i proto hodně baví.

Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti.

Pokud Jokokuhan něčím opravdu boduje, je to herecké obsazení. Sympatická herecká sestava totiž napomáhá odvádět pozornost od dějově nepříliš zajímavého scénáře. Těžko říct, jak velkou roli v tom hraje původní předloha a nakolik šlo o snahu oslovit současnou generaci dospívajících. Hlavní dějová linie, ač ozvláštněna o postupné odhalování minulosti, je příliš přímočará, vztahy mezi postavami plytké a dějové odbočky nedotažené do konce. Je škoda, že více prostoru nedostal vztah Geitsu vs. Erika, jejichž natahovaná honička překvapivě pod Nakamurovou taktovkou fungovala. Jako celek má Jokokuhan slušné tempo, na druhou stranu ničím příliš nezaujme. Závěr možná trochu pobaví nicméně, stejně jako vše co mu předcházelo, není zapamatováníhodný.