Dudek

Tak tohle je vážně naprostá ptákovina. Nudný scénář, ve kterém jsou bezcharakterní postavy, přiblblé dialogy a nepovedená dějová linka. Nejen že je DarkWolf neuvěřitelně dementním snímkem, ale navíc dělá ostudu vlkodlakům, obávaným bytostem, které nahánějí lidem hrůzu již několik let. Zdejší monstrum je ale spíše k pousmání, i když možná ani to ne. Fanoušci vlkodlaků jistě zamáčknou slzu v oku a pomodlí se, aby se film rozjel, ale přesně to se nestane, film se sune svým pomalým tempem a neustále ním nutí své teorie, které ovšem nikoho nezajímají. Ano bych se nedivil, kdyby někdo po zhlédnutí zapomněl o čem to vlastně celé bylo. Jen na vlastní nebezpečí...

Dokumentární filmy z projektu Jeden svět jsou jistou zárukou kvality, proto jsem nečekal obyčejný nudný film o zneužívání mladé ženy, ale drsný dramatický příběh ženy, která si doslova prošla peklem a to pořádně poznamenalo její život. Přesně toho druhého jsem se dočkal, příběh Sigrid Beate je totiž opravdu velice silný a smutný, navíc má velice hlubokou informativní hodnotu a jasné poselství, pokud k tomu přidáme bezchybnou citlivou režii, nelze ani pochybovat o tom, že Mitt elskede barn je jedním z nejlepších dokumentů o znásilňování všech dob.

Pokud bych si teď rychle měl vzpomenout na všechny české filmy, které jsem měl tu možnost vidět a ohodotit je, Kladivo na čarodějnice by jistě získalo nejvyšší možnou známku. Otakar Vávra si jako režisér vede opravdu skvěle, dokáže nechat pořádně gradovat napětí a současně se věnovat silné vizuální stránce. Ve filmu je hodně zhuštěný děj, což ovšem v žádném případě neznamená, že bychom mohli nějakou linii odejmou, aniž bychom příběh poškodili, každá částečka totiž zapadá na své místo a plní účel, který je pro celkové vyznění snímku nezbytný. Rád bych se také zmínil o hudební stránce, která je na svou dobu značně pokroková, a přestože je ve filmu použito malé množství různých témat, každé vyvolává přesně ty pocity, které vyvolávat má. Možná se ptáte, zda neustálé opakování pár stejných úryvků nenudí... není, myslím si, že decentní a neveliké používání hudby spolu s poutavým scénářem je dokonalá kombinace, která nedovolí divákovi odpoutat se od obrazu, ba právě naopak nutí ho dílo nerušeně sledovat dál. Nejhorší na celém filmu je ovšem jeho opírání se o fakta, jistě příběh není podle skutečné události, ale je inspirován inkvizičními procesy, které byly neméně drsné, než jak je ve filmu zobrazováno. Zabijáci čarodějnic si vybrali nějakou bohatou rodiny a obvinili ji z čarodějnictví a spolčení s ďáblem, tito odsouzení pak neměli prakticky žádnou možnost vyváznout a jejich majetek propadl inkvizitorovi, který tvrdil, že většinou uhradí nákladný proces vyhledávání a likvidace této spodiny. Kdyby jen bylo víc takto povedených snímků...

Knižní pentalogie Stopařův průvodce po Galaxii je pentalogie se řadí mezi má nejoblíbenější díla, proto jsem k filmu přistupoval dost opatrně. Měl jsem strach, to ano, protože knihu označuji za nezfilmovatelnou, jsou v ní totiž situace tak absurdní a nepopsatelné, že jejich přenesení do vizuálního formátu prostě nemůže vyjít, na druhou stranu správně pochopený přáběh mohl autory nakopnout tím směrem, kterým bylo potřeba. No nebudu nic tajit, filmem jsem byl zklamán hned dvakrát, jednou jako filmový divák a podruhé jako fanoušek knihy, i když jsem byl příjemně překvapen, jak se některé situace režisérovi povedly, třeba Marvin z původního seriálu - viděl jsem jen kus jednoho dílu - byl povedeným oživením příběhu nebo nová postava, kterou před svou smrtí vymyslel sám DNA - ano, myslím tu, kterou hrál John Malkovich. Sledování filmu bylo spíše než radostí utrpením, cítil jsem totiž značné rozpaky, jakoby se tvůrci nemohli dohodnout jak to či ono pojmout, zdá se, že režisér ke knize přistupoval s respektem, dokonce je z filmu cítit, že je sám jejím fanouškem, to ovšem neznamená, že je schopen natočit dobrý film. Nevyvážený a dost kostrbatý scénář bych označil spíše jako inspirovaný knihou, než podle ní adaptovaný, nejspíše za to může snaha překvapit čtenáře novým poutavějším příběhem, nepovedlo se... Ani herecké výkony nebyly nijak dobré, a to se ještě nezmiňuji o samotném výběru představitelů důležitých rolí. Je mi moc líto, že to dopadlo takhle špatně...

Kamenem úrazu Kameňáku není nápad z vtipy, ba právě naopak tato původní myšlenka mohla být použita k natočení slušné komedie, jenže to by se pan Troška musel vyhnout vtipům, které každý divák slyšel minimálně jednou. Celý snímek tak vlastně vypadá spíše jako odkladiště vtipů s neskutečně trapným příběhem. Nejsem schopen posoudit herecké výkony, neboť ve v Kameňáku nic takového není. Herci hrají v rámci možností, snaží se osvojit si roli a vcítit se do ní, jenže jelikož postavy nemají charakter a vlastně se jedná jen o prázdné nedůležité figury sloužící k předvádění více či méně vtipných situací. Pokud zhlédnete celý film všimnete si také většího množství naprosto zbytečných scén (tedy scén ještě zbytečnějších než jsou ty ostatní), které tam jsou jen proto, aby film prodloužily a Troška nám mohl předvést další vtípek. No a to se zase vracíme zpět ke vtipům, které bohužel nefungují. Místo toho aby byl film díky vtipům posunován dopředu je díky nim jen bržděn a ztrácí tak tempo... No jednoduše řečeno je Kameňák naprosto zbytečný film bez jediné chvalitebné scénky...

Svižně natočený temný thriller umožňující divákovi nahlédnout pod pokličku tajných amerických organizací. Dynamická kamera, skvěle vybrané lokace a hlavně neuvěřitelné moderní technologie, které jsou schopné ukrást obyčejnému člověku soukromí. Právě to je na filmu značně znepokojující, vše co je v něm totiž zobrazováno skutečně existuje, přestože je film fikcí používá reálné prvky. Vynikajícím hercům v netradičních rolích výrazně napomáhá scénář, který jim dává dostatečný prostor k tomu aby se mohli předvést ve vší parádě. Nesmíme ovšem zapomínat na hlavní osobu tohoto filmu, režiséra Tonyho Scotta, který ukázal co všechno v něm je. Jeho režii bych mohl označit za bezchybnou a Nepřítele státu za zatím jeho nejlepší počin, ba možná za jeden z nejlepších thrillerů. Čím jsem však byl zklamán je hudební doprovod Trevora Rabina (skvělá hudba u České spojky), který nijak nevystupuje z jeho běžného standardu, právě naopak, trochu kolísá, naštěstí se to ale nijak zásadně nepodepisuje na celkové kvalitě filmu, proto můžu hodnotit plným počtem, který si Nepřítel státu jasně zasluhuje.

Tenhle animovaný snímek kdysi patřil do mé sbírky, na kterou jsem se jako malý neustále díval, pamatuji si, jak jsem měl díky tomuto značně sentimentálnímu snímku slzy v očích a smutně sledoval osud malého slůněte, ještě živě si pamatuji scénu, kdy je Dumbo zavřen v karavanu a jeho chobot se houpe ven skrze mříže. Přestože kvalita animace není tak veliká jak jsme na ní zvyklí dnes, disponuje snímek jinými přednostmi, má srdce a laskavý příběh, který pohladí po duši, přesně to co dnešní přemodernizované pohádky již postrádají...

Když Harry potkal Sally je jedna z těch mála romantických komedií, které obsahují vtipný humor, trefný scénář a jejich hlavní složkou není trapnost. Právě scénář Nory Ephron si zaslouží největší pochvalu, jako divák se velice vážím skvělých dialogů a ještě lepších vtipů s postupnou gradací, které nejen že neodezní, ale naopak se z nich dále čerpá (jako příklad uvedu scénu v restauraci kdy Sally předstírá orgasmus, načež si jedna stará dáma přeje to samé jídlo co má ona). Rád bych také vyzdvihl režii Rob Reinera, který se vlastně po celí snímek nedopouští nějakých velikých přestupků, ba naopak překvapuje svěžím přístupem k látce, který občas připomíná styl mistra romantických komedii Woodyho Allena. Když k tomu všemu přidáte excelentní výkon Meg Ryan a Bylliho Crystala, musí vám být už teď jasné jak skvělým zážitek zhlédnutí této komedie je.

Pět překážek je jeden z mála snímků, který opravdu dokázal vzít vítr z plachet. Z počátku jsem nevěděl co si o něm mám pomyslet, jeho hloubku a dokonalost jsem však pociťoval dost jasně. Celý dokument vlastně vychází z jednoduchého nápadu slavného dánského režiséra Larse von Triera, rozhodl se požádat svého přítele Jørgena Letha, aby se stal jeho žákem, který natočí celkem pět remaků svého filmu Perfekte menneske z roku 1967, přičemž mu Trier do cesty vždy položí několik překážek. První Lethův snímek má splňovat tyto podmínky: Musí se odehrávat na Cubě, smí mít maximálně 12 filmových okýnek a musí v něm být vysvětleny určitě věci z původního snímku. Leth si nejdříve myslí, že takový film prostě udělat nelze, nakonec však stvoří poutavý remake oslňující svou moderností, u kterého jsem se nestačil ani chvilku nudit a nervózně jsem očekával čím nás režisér dále překvapí. Nebudu prozrazovat, jaké další překážky si Trier vymyslí, ale rozhodně mohu tento dokument, cestopis a film natočený podle manifestu Dogma 95 jen doporučit.

Dokonalý člověk je rozhodně pozoruhodným filmem, dokáže zaujmout jak herectvím hlavního představitele, který v několika scénách značně improvizoval, vždy však ku prospěchu věci, tak i skvělým komentářem mimo obraz. Potěší také vysoká originalita tohoto dokumentu, jedná se vlastně o studium dokonalé lidské bytosti, muže a ženy. Můžeme sledovat na co Dokonalý člověk myslí, jak se chová a jaké má city. Jørgen Leth dokázal na svou dobu snímek natočit neskutečně poutavým způsobem a obohatil jej skvělým scénářem... Rozhodně mohu jen doporučit.