anniehall

Milá Diane, píšu ti, protože ti to někdo musí dát vědět. Ty víš, že si tě vážím, za všechny ty filmy, co jsi natočila s Woodym a nejen za ně. Ty víš, že mám dokonce rád i filmy, u kterých jsi nestála před, ale za kamerou. Ale tohle? Máš vůbec tohle zapotřebí? Jestli potřebuješ peníze, napiš a já ti něco pošlu. Jestli to není o penězích, tak tomu fakt nerozumím. A až se zase příště budeš rozhodovat nad scénářem, jestli do něj jít nebo ne, radši mi brnkni. Známe se přece už dost dlouho. Jo, a kdo to vůbec je ten Yaitanes a kde jsi k němu přišla? No nic. Pozdravuj doma a ozvi se... Michal

Působivá mozaika tří téměř existenciálních povídek, které se nakonec spojí v jedinou, přistoupíme-li na elasticitu času. Je mnoho důvodů, proč zhlédnout tenhle film. Skvělé herectví téměř všech obsazených a najmě pak Grégoira Colina, který je opravdu neodolatelný. Zajímavá hudba, ladění snímku do teplých a měkkých barev (tu a tam, pravda, až lehce se dotýkající kýče), črty makedonských povah a fatalismus jejich společenského fungování. To vše je orámováno nádhernou symbolikou deště. Hned na začátku první povídky slyšíme jednoho starého kněze, který nad vyprahlou zemí tvrdí, že bude pršet a v dálce se ozve hrom. Na déšt si ale počkáme až na samotný závěr filmu. Závěr, kdy už i divák je vyprahlý a zničený ze vší té bezvýchodnosti, neochoty domluvit se a fungovat, ze zbytečného násilí a paradoxů všech válečných konfliktů. A v tu dobu se na zem snesou konečně první kapky deště, které ochladí zdusanou a vyprahlou zem. Deště, který by mohl smýt válečné hříchy a očistit duše všech zůčastněných, stejně tak jako duši divákovu.

Přiznávám bez mučení, přistupoval jsem k tomuto filmu s předsudky, moc jsem od něj nečekal a navíc jsem byl trochu podrážděný, když jsem usedal na naši televizní pohovku. O to větší bylo mé překvapení, když film skončil. Byl báječný, prostě WONDERboys... Za vyzdvihnutí stojí, společně se skvělými hereckými výkony většiny obsazených, především vynikající scénář. Citlivý, plný inteligentních a často plnokrevných dialogů, tu a tam okořeněný špetkou satiry, humoru a překvapivě i emotivně působivý. Několikrát jsem si při sledování filmu vzpomenul na jednu oblíbenou postavu z Milneho knihy Medvídek Pú - oslíka Iáčka a jeho milou hlášku: "dojemné...". Ano, dojemné to skutečně bylo. Film o chlapech se standartními chlapskými problémy, natočený dalším chlapem a ono je to skutečně dojemné. Ne tedy nijak prvoplánově, spíš pod povrchem. Nakonec i Milne ukrýval témata ve své knize tak nějak pod povrchem, mezi řádky. Takže ta analogie s Medvídkem Pú není zase až taková zhůvěřilost, jak se možná může zdát. A téma tohoto filmu? Zkuste hádat. Nápověda je ukrytá mezi řádky. A vodítkem budiž vám sentence z pera dalšího dnes již nesmrtelného klasika, tentokrát z hudební branže, Burta Bacharacha: "That´s what friends are for".

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou...

Film, který konejší jako mateřská náruč. Film, který vám učaruje svými nádhernými, místy až Vermeerovskými obrazy. Film, který je velmi působivým zachycením odhodlanosti a síly jedné krásné ženy a její osudové lásky. Film, který nám vyjeví v barvách, jak odlišné může být nazírat svět rozumem a nebo nahlížet na něj skrz krajinu svého srdce. Film, který v rámci příběhu o vzplanutí jedné femme fatale naprosto bravurně vykreslí rozdíly mezi mužem a ženou, křesťanskou a židovskou společností, stářím a mládím, vášní a konvencemi. Film, který už po prvním shlédnutí mám stejně tak rád, jako člověka, od kterého jsem jej dostal.

Unconditional love? Weird and pervert hallucination? A touch of intimacy and humanity? Don´t know what it was, but it was so fucking strong!

Otázka číslo 1. Může se tento film nelíbit někomu, kdo miluje hudbu stejně vášnivě, jako já? Aneb tělo nám můžou zaplavit endorfiny nejen při pomyšlení na sex a jiné podobně věci:-) Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem se úplně pohroužil do jiného světa, ve kterém jsem si existoval podle vlastních pravidel. Tohle přesně hudba dokáže a v hubených chvílích byla útočištěm i pro hlavního hrdinu, stejně tak, jako se stává jistinou pro mě. Otázka číslo 2. Může se tento film nelíbit někomu, kdo má rád Vánoce, tak moc jako já? Vánoce, to období, kdy jsou lidi zase alespoň na chvíli lidmi. Kdy je kolem nás alespoň trocha pokory a respektu a kdy mrazivé obrazy na oknech zkrášlují stereotypní běh našeho všedního směřování. A kdy vůně jehličí a křupot sněhu pod nohama je důležitější než nezaplacené složenky a sexuální orientace. Otázka číslo 3. Může se tento film nelíbit někomu, kdo si prošel cestou vpravdě iniciační a dlouho hledal nejen vztah k sobě samému, ale také ke svým nejbližším, než se s tím vším konečně vypořádal a dospěl ke smíření? Souhrnná odpověď: Nemůže! A připomínky typu, že film by mohl být formálně vytříbenější, scénář sevřenější, některé momenty vypíchnuty, jiné opomenuty, jsou sice možná oprávněné, ale vzhledem k tématu a zpracování pro mě bezvýznamné. Nehledě na úžasné herecké výkony většiny zúčastěných. Howgh po vzoru Indiánů a ať jsou ty letošní Vánoce zase o kus hezčí, než ty loňské...

Klenot vyrobený z těch nejjednodušších složek a natočený s takovou pokorou, že se jednomu až tají dech...

Malý, skromný, komorní zázrak. Ano, zázrak je to pravé slovo - už vzhledem k tématu. Rozhodně nečekejte nic šokujícího ani skandálního, čekjte nádherně dojemný a emotivní film prodchnutý človečenstvím s velkým Č. Všechny na první pohled dráždivé a zajímavé epizody, ze kterých je scénář poskládán, ustupují do pozadí před působivostí a upřímností, se kterými je natočen vnitřní duševní souboj hlavního hrdiny se sebou samým, se společenskými předsudky, s rigidností některých zkostnatělých institucí a hlavně s lidskou hloupostí a zlobou, které je bohužel kolem nás pořád víc, než je zdrávo. Že je to tak trochu boj s větrnými mlýny ani nemusím dodávat. Dodám jen, že takovou katarzi, jakou jsem prošel na konci tohoto filmu, jsem pekelně dlouho nezažil. Well, I cried. I cried and I couldn´t stop it. I cried over the human dullness, I cried how stubborn we can be. A přitom stačilo tak málo... Jen jedno upřímné objetí.

4,5* Velmi silné 4 a půl hvězdičky... Občas se skrývá kouzlo i v těch nejprostších a zdánlivě všedních věcech.