anniehall

Poslední dobou se u mě s těma pětkama nějak roztrhl pytel. Kdo ví, co za tím vězí? Nebo spíš kdo :-) Každopádně tohle je film, u kterého nemohu jinak. Takovými filmy by se měly dláždit ulice, takovými filmy by se měly tapetovat stěny pokojů, do takových filmů bychom se měli zachumlat a usínat v nich. Tak konejšivý a lidský film je nám všem na tomhle věčně absurdním kolotoči jménem svět zapotřebí v dávkách více než velkých. A protože se většině normálních smrtelníků tenhle kousek určitě vyhne, zapřemýšlel bych o zajímavém experimentu. Což takhle dávat ho jako předfilm před nějakým hollywoodským blocbusterem? Bez varování, bez vysvětlování, jen z lásky k lidem... a zvířatům. PS: O příběhu samotném a jeho ztvárnění či naprosto precizních hereckých výkonech psáti netřeba, neboť to za mě udělali už jiní a lépe bych to stejně nesvedl. A připojuji se k D28, že jsem pravděpodobně ve filmu neslyšel upřímnější a dojemnější I love you.

Pro mě pětihvězdičková záležitost. Pro někoho možná příliš studené, nebo komorní, neřku-li akademické - pro mě však velmi uvěřitelné, realistické, syrové a dechberoucí. Scénářem počínaje, přes velmi dobře napsané dialogy, občasné záblesky sarkastického humoru až k velmi přesvědčivým hereckým výkonům bratří Renierových a madam Huppert. Uplatňování režisérských postupů á la bratři Dardennovi je alespoň pro mne dalším kladem filmu. Na rozdíl od Dardennovců však režisér ve finální scéně, kdy kamera opuští místo děje a vzdaluje se v jednom dlouhém záběru z místa samého, použije úchvatnou úpravu jedné části Mahlerovy druhé symfonie v podání Uri Cainea, a divák si tak odnese téměř transcendentální zážitek. Tedy, ne možná každý divák, ale já to tak měl.

Já vím, já vím... bylo to tak předvídatelné... Po prvních pěti minutách filmu jsem tušil, jak to skončí, kdo s kým kde skončí a proč tak skončí. Taky se dalo vytušit, že když se pohybujeme na tenkém ledě romantické komedie, hrozí utonutí v sentimentu a patosu. Ale když režisér nasadí na nohy korčule Hugh Grantovi, vybruslí i z téhle šlamastiky. Ano, je to hollywoodská limonáda, sice prokysličená satirickými prvky, ale pořád jen limonáda. Tak proč pít limonádu, když si můžeme dopřát šampaňské? Jednoduše proto, že číšník Grant, který nám ji naservíruje, je prostě roztomilý, okouzlující a šarmantní. A navíc čím starší, tím líp číšničí. Howgh! PS: dovoluji si upozornit na velmi zábavný komentář od Nathalie, ostatně jako téměř vždy.

ojojoj... Dryáčnická estetika, přitrouble pubertální humor a pro mě velmi něšťastná stylizovaná taneční čísla. Ubohý scénář, prachbídná režie a žalostné herecké výkony. Tušil jsem, že se s tímhle filmem míjíme obloukem. Taky jsem se mu docela úspěšně dost dlouho vyhýbal. Nicméně profesně-pedagogický závazek zapříčinil, že jsem ho musel shlédnout. Ale bolelo to! A ta jedna hvězdička je za pár scén těsně před koncem filmu.

4,5* K Tarantinovi přistupuji ostražitě a s nikterak převratným očekáváním. Tentokrát ale Quentin docela překvapil. Násilí, které se zhusta odráží v kalužinách uměle vyprodukované krve, je tentokrát eliminováno na minimum a vše je postaveno na dvou skvělých hereckých výkonech a zábavném pseudohistorickém scénáři. Tarantino balancuje mezi dramatem a lehce černou komedií a až na pár much, mu to docela jde. Jeden z jeho nejlepších filmů - společně s Jackie Brown a Pulp Fiction.

Přebal dvd a titul, který bych při svém putování filmovou džunglí určitě minul, nebýt jednoho neobyčejného člověka. Některé věci a někteří lidé prostě přicházejí v pravý čas. A v pravý čas vstoupila i Michelle do Alexova života. Života, který je špinavý, krutý a bezvýchodný. Života, ve kterém alkohol a sedativa jsou jedinou cestou, jak přežít další den. Jenže když člověk nalezne ying svého yang, i most se pohne. Co pohne, on se roztančí v šíleném rytmu valčíku říznutého punkem za doprovodu prskajících rachejtlí a stříkání zpěněné vody. Něco tak opulentně vizuálního jsem dlouho neviděl. Caraxovo neobarokní vidění je strhující, brutální a mnohdy až dechberoucí, aniž by se přitom však zpronevěřil dobrému vkusu. Několikrát jsem si vzpomněl na Aronofského Requiem za sen, kde mi uhrančivá vizualita a práce se střihem navodila podobné pocity. Ale na rozdíl od Aronofského mi Carax nabízí téma a hloubku, kterou jsem u Requiem postrádal. Milenci asi nejsou film, který bude konvenovat každému. Příběh o dvou málem vyhaslých ztroskotancích (téměř antihrdinech) je natočen tak syrově a brutálně, že se člověk kolikrát až ošívá. Ale síla a opravdovost, se kterou tenhle špinavý příběh Carax na plátno zachytil, je prostě neodiskutovatelná. Opravdu vyjímečný filmový zážitek.

Pro mě docela utajené překvapení, pod jehož rozpustilým povrchem se skrývají velké věci. Když v prvních okamžicích filmu sledujete hlavního hrdinu Harolda, jak páchá svou sebevraždu (která se ukáže býti demonstrativní teprve za chvíli) a vidíte jeho lhostejnou matku (která je na synátorovy excesy již uvyklá), říkáte si, proboha... co to je? Ale s postupujícím časem odhalujete dráždivé kouzlo fingovaných skoncování se životem, začínáte se lehce usmívat a začínáte tušit, proč to všechno Harold dělá. Haroldova matka, která má své priority zcela jinde, přesouvá svou zodpovědnost na jiné a nás film baví víc a víc. Leč teprve setkání s vitální seniorkou Maude a vzájemná interakce s Haroldem je to, co činí film nezapomenutelným. Nezapomenutelným, hřejivým, lidským a pokorným. Maude miluje život a ocitnete-li se v jejím okolí, pravděpodobně ho budete milovat také. A možná i Maude... Nádherné herecké výkony (obzvlášť Ruth Gordon je skvělá), skvělý soundtrack a nádherné téma, jehož poselství se i přes velmi neotřelou formu dostane do hlav snad i těm největším škarohlídům a nihilistům. Život je fajn a stojí za to žít, ať už je vám osmdesát nebo dvacet. Záleží jen na tom, jak ho povedete... PS: Ve filmu je nepřeberně různých hlášek, ale tuhle tu ještě nikdo neuvedl. Policeman: "Can I see your driving licence?" Maude: "I don´t have any. I don´t belive in them!"

Hergot to byla síla! Málokdy jsem takhle expresivní, ale takhle držet diváka pod krkem a nepovolit stisk po celou dobu trvání filmu, to je ... dechberoucí. :-) Ale vážně. Už dlouho se mi nestalo, že bych byl takhle intenzivně vtažen přímo do děje a tak se navázal na hlavního hrdinu. Aniž by byl příběh sentimentální a bez nějakého prvoplánového morálního apelu na diváka je tenhle film neuvěřitelně působivý. Nic Balthazar dobře věděl co dělá a použipl prostředky, které alespoň na mě stoprocentně fungovaly a to včetně animovaných sekvencí z počítačových her, které nijak neoblibuji. Velmi přesvědčivý Greg Timmermans to celé svým hereckým koncertem jen korunuje. Podtrženo sečteno, nejlepší film o hrdinovi s aspergerovým syndromem (autismem), co jsem doposud viděl. PS: Po promítání jsem si musel převléknout tričko a hodit sprchu, protože první signální soustava společně s endokrinním systémem fungovala víc, než bylo záhodno. :-)

3,5* Pro mě až zbytečně moc sentimentu, ale jinak má Amenábar mé sympatie za odvážné téma a jeho nikoliv povrchní ztvárnění a Bardem za citlivý herecký přístup.

To bylo ale příjemné překvapení. Film, od kterého jsem mnoho nečekal a velmi jsem dostal. Nenápadný, komorní, chtělo by se říct až plachý příběh o introvertním chlapovi, který se hledá a vymezuje vůči okolnímu světu. Na venek poklidně tekoucí, ale jinak poměrně majestátní řeka, plná záludných spodních proudů v podobě otázek, které se v průběhu filmu objevují. Téma je to skoro Almodóvarovské, k tomu ještě ta španělština, ale celé je to natočena jaksi pokorněji, tišeji a méně okázale, než by to natočil Pedro. Takže přesto, že zákruty životů hlavních hrdinů jsou občas docela ostré, divák je přijme bez mrknutí oka. A na tom má zásluhu jak režisér, tak herci, kteří jsou naprosto přesvědčiví a hlavně vhodně zvolení. A myslím si, že čtyři hvězdičky jsou málo. Tak asi 4,5* Zajímavý komentář: Mahalik.