anniehall

1,5* Ne, opravdu to není dobrý film. Není uvěřitelný, jeho scénář je hloupý a celé to je tak trochu o ničem. Pár zajímavých momentů a John Cleese ještě nevytáhnou tenhle film z bahna podprůměru... Ale vy všichni, co plivete a nevybíravě útočíte na Afflecka a jeho herecké schopnosti, by jste se měli zamyslet. Opravdu herectví tak rozumíte, aby jste mohli vynášet takové odsudlivé závěry? Už jste sami někdy stáli na jevišti nebo před kamerou? Snažili jste se dostat pod kůži nějaké postavě, sžít se s ní a ztvárnit ji na place? Ano, jistě, Affleck není nijak převratný herec. Ale psát do komentů, že přítomnost Afflecka před kamerami je jistota pohřbeného filmu (a teď jsem to napsal slušně), mi přijde krátkozraké a nefér. Tak otřesný herec zase není, vzpomeňme třeba na Smithovo Chasing Amy. Problém je zhusta ve scénářích, které si bůhví proč vybírá. Ono je totiž jednodušší svézt se s proudem, plivnout na Afflecka a cítit se alespoň na chvíli součástí obce.

Manželství je instituce, o kterou je potřeba pečovat. Obzvlášť má-li za sebou patnáct let. Jinak to může dopadnout tak, jako mezi Georgem a Faith. Těm dvěma už totiž nepomohl ani rozvod. Albert Finney a Diane Keaton. Tak vášniví a tak chladní. Tak vzdálení a tak blízcí. Tak realističtí, až mě mrazí...

OBRANA ALLENOVA! Tedy ale už mě vážně nebaví číst tady v komentářích stále dokola, jak se Woody vykrádá, jak mu vysychá míza, jak se mu tvoří hemeroidy v konečníku, a že by měl přestat točit. Hergot! Já jsem šťastný, že alespoň jednou za rok mám jistotu, že se můžu jít podívat na dalšího Allena, který je vždycky inteligentní, povětšinou velmi vtpný a občas i překvapivý. A to je v dnešním nejistém světě setsakramnetsky dost! Tak ať ti, kteří už deset let tvrdí, že Woody už nic dobrého nenatočí, prostě na Woodyho do kina nechodí. Nebo ať aspoň proboha nepíšou komenty. Ano, Woodyho rukopis je rozpoznatelný, ale je to snad ke škodě? Nikoliv. Cézannův obraz taky poznáme už z dálky a neskuhráme, že to jsou zase ty samé tahy štětcem, a že používá stále stejné odstíny barev. Nový Woody mě opět bavil a kadence, se kterou to do nás šije Larry David, je téměř k neustání. A neodolatelná Patricia Clarkson mu zdatně sekunduje. Na promluvy do kamery a zcizování jsme už u Woodyho zvyklí, ale tentokrát je to o dost pikantnější, protože Boris se strefuje do nás, diváků-konzumentů a hraje si s námi tak, že se průměrný američan musí cítit dosti uražený. (Ale oni se na Woodyho asi průměrní američané nedívají, že.) Vytknul-li si Woody, že tématem filmu je náhoda a její místo v našich každodenních životech, podařilo se mu to přenést na plátno bez pochyb. Scénárista vetknul trochu náhody do života každé z postav, a proto zcela překvapivě končí film happy endem, ačkoliv je orámován hned dvěma nepovedenými sebevraždami. Náhoda? Nikoliv. To jen Woody si ještě pořád rád hraje. Zaplať pánbůh!

Neobyčejné herecké výkony Sigourney Weaver a Ryana Kelleye dělají z téhle průměrné šlamastyky zapamatovatelnou věc. Režisér točil v intencích pravidel televizního filmu a snažil se, aby probůh nikde neodbočil nebo neprovokoval víc, než by bylo třeba. Scénárista se dramaturgickou stavbou moc nezabýval a skládal jednotlivé dílky puzzle víceméně nahodile a není se tedy čemu divit, že vrchol filmu máme za sebou už v polovině filmu. Když k tomu přidáme ještě opravdu velmi nezdařilou a mnohdy i nevhodně použitou hudbu, navíc ještě zhusta brutálně useknutou střihem, máme před sebou asi takový dort, jaký by upekli pejsek s kočičkou. A jen neuvěřitelně dobrá Sigourney se na závěr svým dojemným projevem před soudem postará o druhý vrchol filmu a zachrání jej tak před upadnutím v zapomnění.

3,5* Docela příjemný film a milé překvapení na sklonku dne. Čekal jsem o dost míň, už i podle toho laciného obalu. A přes má chabá očekávání jsem si odnesl poměrně silný zážitek. Pierre a jeho hédonistický přístup k životu nabízí pro diváky přinejmenším zajímavou a poutavou zkušenost, kterou by, nebýt filmu, možná jinak neokusili. Zajímavě postavený scénář, chvílemi smyslná kamera a uvěřitelné herecké výkony Lucie a Pierra povyšují tenhle film lehce nad průměr. A největším překvapením pak pro diváka je, že tenhle absurdní a téměř surreálný příběh ve střípcích, je natočený podle skutečné události, což se dozvíme až v závěrečných titulcích. Chytrý tah...

Zajímavé téma zpracované tak trochu jednoduchým až laciným způsobem. Ovšem myšlenka, že se ještě v dnešní době může stát v reálu to, čeho jsme byli svědkem na filmovém plátně, je alespoň pro mě dost hrůzostrašná. Nepříjemný film, který toho hodně sděluje, ale sděluje to špatně. A půl bodu přidávám němcům za odvahu, se kterou tohle, vzhledem ke svým dějinám nepříjemné téma natočili.

Po dekadentním a téměř halucinogenním rozjezdu, kdy jsem střídavě valil oči a lapal po dechu, se divák dostane přímou linkou do pekla - přesněji řečeno do vlaku, který dva hlavní hrdiny veze do koncentračního tábora v Dachau. Myslíte si, že nemůže být nic horšího, než dostat se coby příslušník židovské národnosti do spárů gestapa? Omyl. Horší je být žid a homosexuál zároveň. Jak film skončí, je každému jasné. Ale cesta do nenávratna je podána tak sugestivně a oba hlavní protagonisté fungují před kamerou tak přesvědčivě, že jeden jen nevěřícně kroutí hlavou. Zachovat si uprostřed vší té bídy a marasmu alespoň špetku lidskosti a důstojnosti je téměř nemožné, ale lidská duše je nezničitelná a některé věty zůstávají ve vzduchu ještě dlouho po odchodu těch, co je vyslovili. A scéna verbálně-fyzického splynutí dvou hlavních hrdinů mi z hlavy jen tak nevymizí. Smekám a odhazuji v dál...

4,5* Pocit, že se vám někdo, koho jste celý život bezmezně milovali, začíná nenávratně vzdalovat a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat, je neuvěřitelně frustrující. Pasivně pozorovat tenhle nezvratný proces je ale pro Granta příliš zničující a tak ve své hluboké lásce k Fioně podstupuje na závěr téměř nejvyšší oběť a přenechává ji jinému muži, který by ji v této situaci mohl dát víc než on. Mohl... snad. Ale to by se nad vším tím smutným fungováním v napolo vypůjčeném životě nesměla rozprostírat mlha zapomění. Smutné, skličující a dojemné. A Grantova oběť je jedním z nejhumánnějších gest, co jsem za poslední dobu ve filmu viděl.

Po trochu slabším a zbytečně dlouhém začátku se před vámi rozvine jeden z nejupřímnějších příběhů o coming outu s několika opravdu krásnými scénami a nádherným, optimisticky rozmlženým závěrem v objetí Dream a little dream of me.

Filosofická esej o vině a trestu v mnoha působivých obrazech a s překrásnou tečkou na závěr. Stařenka: "Dostanu se touhle cestou ke kostelu Bohorodičky?" Khethi: " To je Varlamova ulice. Ta k chrámu nevede." Stařenka: " Že ne? Tak k čemu je taková cesta, co nevede k chrámu."