anniehall

Scénáristická demence maskovaná rádobyrafinovaností a snahou o atmosféru. Nebýt hlavní představitelkou filmu Carmen Maura, kvůli které jsem celý ten film za soustavného nadávání vydržel až do konce, rozhodně by utonul v bahně odpadu. Otázkou však zůstává, jestli to má moje milá Carmen zapotřebí.

Síla ženy ve třech surově realistických obrazech. Nezlomnost lidské duše ve třech syrově reálných zastaveních. Neuvěřitelně působivé herectví tří herček v rámci jedné postavy. ....a k tomu všemu nezaměnitelná malebnost a hřejivost režisérského rukopisu madam Campionové, která byla ke ztvárnění tohoto tématu jistě předurčena.

3,5* Svůdná stylizovaná žánrová hříčka, která je roztomile naivní poctou starým filmům. A k tomu všemu ty oči...

"Díky Bohu, nebudu muset pít čaj z hrnku! .....Nejvíc mi je líto tebe, Filadelfie... Pojď se mnou. Bude ti tak dobře jako v nebi."

Některé filmy si k vám prostě najdou cestu v ten pravý čas. Poprvé jsem Dotek ruky viděl asi před patnácti lety na ČT2. Pamatoval jsem si jen kratičký motiv z jeho ústřední skladby, hluboké a smutné oči Lothaire Bluteaua a strhanou tvář Maxe von Sydowa. Teď, po patnácti letech, na mě film zaútočil s nebývalou silou a emočně mě převálcoval, jako máloco v poslední době. Bude to ale spíš o mém subjektivním vyladění a současném rozpoložení v kombinaci s častými úvahami o tématech filmu, které jsme v souvislosti s právě dotvořeným divadelním projektem nejednou skloňovali. Časové osy se protly a já prožil jeden z nejhlubších filmových zážitků tohoto roku. Jedním z témat filmu je cena a hodnota umění v našem životě. Jak moc je hudba a umění důležité, nakolik je důležité pro tvůrce a co všechno je člověk schopen udělat, aby došel naplnění? Film rozprostírá otázky, ale jak je v každém dobrém filmu zvykem, odpovědi nechává na nás divácích. Nejednoznačná je i interpretace postav, což ale přispívá k další intelektuální rozkoši při postupném analyzování. Je Stefan jakýsi novodobý Mefisto, který s Kesdim uzavře neviditelný kontrakt a po vypršení jeho lhůty odevzdá svůj život ve jménu umění do proudu řeky Léthé? Je snad Stefan strážný anděl, který ještě naposledy přišel vzbudit Kesdiho invenci a kreativitu? Nebo je Stefan jen nenapravitelný altruista s láskou k umění až téměř za hrob?(Téma lásky a jejích různých podob - ať už ve vztahu k lidem či k umění nebo abstraktním ideálům, je ve filmu dalším stěžejním.) V konečném výsledku pře námi stojí sofistikovsné komorní drama s uhrančivými hereckými výkony Pánů Bluteaua a Sydowa, s přemýšlivým a inspirujícím scénářem Petra Morgana a Marka Wadlowa, v režii ostříleného tvůrce Krzystofa Zanussiho a s kongeniální hudbou Vojciecha Kilara - jehož Exodus probleskuje po dobu celého filmu, aby nakonec zahřměl na samotný závěr v celé své kráse. Hluboká, sofistikovaná a dojemná krása, která stojí na tak trochu magických a éterických základech. „Žít svůj život, je moc těžké. Žít ho odvážně a nejlépe, jak to jde – to je ta nejvyšší forma umění, jaká existuje.“ PS: A děkuji Francymu za znovusprostředkování filmu po letech…

Zprvu vtipná, dál bolestná a v závěru mrazivá skica lidského pinožení v rámci společnosti. Uf. Nebylo mi po tom dobře...

Nezatížen předsudky ani komentáři zdejších uživatelů, usednul jsem před monitor a shlédnul RESTART. Ajajaj. Dokázal bych si představit příjemněji strávený večer. A začalo to tak slibně. Výtvarně stylizovaný úvod, časté používání filtrů, zpomalené záběry, časosběrné použití kamery, zajímavá hudba.... pravda, to všechno už jsme viděli u Tykwera, Aronofského a jiných, ale na českém filmovém políčku se to takhle pěkně ještě nikomu nepovedlo... Ale ten zbytek!!! Nazývat tu banální epizodu ze života jednoho přežvýkavce se čtyřmi žaludky příběhem je rouhání a vytvořit z tohoto upoceného chuchvalce vlasů, mýdla, slov a semene scénář - tak to už je skutečně na žalobu. Něco tak nudného, hloupého a zbytečného jsem dlouho neviděl. Je mi to líto - protože režisérský záměr, natočit moderní, vizuálně strhující film - se nemohl podařit díky naprosté ideové placatosti a upatlanosti scénáře. Budu se těšit , až se podobný realizační tým potká napříště s nějakým slibným scénáristou a slušnými herci. Ihned po shlédnutí jsem označil ikonku s filmem na mém počítači a zmáčknul DELETE. A potom ještě raději RESTART, aby se ten film nedej bože neobjevil v kompu znovu!

Už druhý film od Santa, v němž je režisér spíš nezaujatým pozorovatelem události než jejím konstruktérem. A musím říct, že tato zdánlivě chladná a odtažitá metoda dokáže velmi solidně vyburcovat naše emoce a nechat nás prožít si přesně to, o co Gusovi šlo. Dlouhé jízdy kamery a snímání jednotlivých osudů, které se několikrát protnou, aby nakonec vyvrcholily v nevyhnutelné, počítačem inspirované vyvražďovačce na půde střední školy, zanechají diváka jako opařeného. Bravo pane Sant. Dokázal jste to již podruhé. Smůla pro vás, že nejdříve jsem viděl novější Paranoid Park, kde uplatňujete tutu metodu v pozměněné a možná důslednější a intimnější formě, a tudíž pro mě Elephant nebyl až takovým překvapením. Ale i tak jsou to sakra dobré čtyři hvězdičky, ne-li čyři a půl.

Tak vážení a milí, už dlouho jsem neviděl dokument, který by se mnou zahýbal tak, jako třeba některé hořkosladké filmy Woodyho Allena. Málokterý mistr dokáže to, že se v jednu chvíli popadáte za břicho a brečíte smíchy a v zápětí si utíráte slzy kapesníkem a je vám úzko. Woody to dokázal na poli celovečerních filmů. Ale zprostředkovat mi tak širokou škálu pocitů i na ploše jednoho dokumentu o osmdesátiletých důchocích, kteří se baví tím, že zpívají punkové, funkové a rockové písně, je pro mě nečekané, maximálně překvapivé a téměř dechberoucí. Od úvodního výkřiku z Should I stay or should I go od the Clash až po nefalšovanou radost ze života při podání I feel good od Jamese Browna jsem seděl přikovaný v křesle a střídavě se nechával naplňovat všemožnými emocemi, které ve mně zanechali katarzní pocit oslavy života a stáří jako takového. Hlavní je neztrácet naději... a to prosím v kterémkoliv věku.

Sébastien Lifshitz se alespoň pro mne začíná profilovat jako mladý a neotřelý režisér - pozorovatel života lidí žijících mimo, tak nějak na okraji. Už jeho předešlé dílo (Presque Rien) naznačovalo toto směřování. Tentokrát však režisér zachází ještě dál a ještě víc se tak vzdaluje masovému publiku. Jde o načrtnutý portrét jednoho transexuála v emočně rozjitřeném období svého života se vším smutkem, bezútěšností a existenciálním blouděním. Ne , nemohu souhlasit s RADKOm, kterého si jinak velmi vážím a jehož komenty s oblibou čítám. Režisérovi nejde o nasnímání explicitních scén a dokazování, že všechno jiné, je vlastně normální. Dokonce nejde ani o obhajobu práva homosexuála a transsexuála na plnohodnotný život. A ani s tezí, že smyslem života je vlastně uspokojování libida, se prostě nedá souhlasit. Možná se jen RADKO přes všechny ty nepříjemné a často opravdu smutné výjevy z jistě ne zcela všedního a "normálního" života tří vyděděnců nedostal k podstatě filmu. Třeba je to jen mé uchopení snímku, ale přišlo mi, že zde jde o víc. Ve všem tom pachtění a hledání se skrývala hořkost a beznaděj. Každá z postav se nacházela v mezním období svého života a pokoušela se svým pochroumaným a většinou ne zcela správným, ale vždycky však svým způsobem řešit vlastní životní peripetie. Kdo z nás vidí těm druhým do hlavy? Můžeme si být jisti, že bychom v jejich kůži a za podobných podmínek reagovali jinak? (Odtržení od domova, nevyřešené vztahy s matkou, nepřijetí své sexuální role, odloučení od těch, co milujeme...) Na jeden film až dost zásadních otázek. A ačkoliv nikdo z postav nedospěje k opravdu uspokojivému řešení alespoň některé z nich, neznamená to, že existenciální struna, na kterou pan Lifshitz uhodil, se nerozezní. Rozezní. A zvuk, který se od ní line je uhrančivě teskný... (Na IMDB téměř 70 %)