anniehall

Občas se život ubírá zajímavými stezkami a my ho slepě následujeme. Pro prazvláštní cestu se rozhodly i matka a dcera Bealeovi. Otázkou zůstává nakolik to byla volba vědomá a nakolik byla založená na posunutém vnímání reality a emoční výjímečnosti obou žen. Ale ani ve svém nejhubenějším období obě Eddie neztrácely chuť k životu a lásku jedné ke druhé. Takže vlastně žily plnohodnotným a dost možná, že i šťastným životem. Kdo ví? A co si vlastně přát od života víc, že? (Herecký koncert dvou vynikajících hereček v mistrné televizní režii Michaela Sucsyho!!)

Těžko vzdorovat osudu...... Imprese levandulových květů, Vermeerovo okno s prostupujícím světlem, strniště na smutkem poznamenané tváři a TOLIK ODHODLÁNÍ. Čas, který ani okamžiky zachycené v básních nezastaví. Čas, který je štětcem přenesen na plátno a vypráví ve změti barev, slov a tónů o věcech, jež se nás dotýkají, dotýkaly se a snad ještě chvíli budou dotýkat. Protože TYTO Věci jsou lidské a trvalé. Trvalé - jako hloupost, nenávist, žárlivost a strach. Trvalé - jako naše ješitnost a citová nestálost. Můžeme si jen klást otázku proč. Proč jsou někteří na výsluní a druzí si proplétají prsty se stínem svých dřívějších skutků. Proč má osud některé raději. Proč je těch opravdu PRAVÝCH Věcí tak málo...... Těžko vzdorovat osudu.

Vynikající Keatonová, překvapivě dobrý Rutger Hauer a průměrně vystavěný scénář spolu s nevyváženým režijním vedením nám zprostředkovávají pohled na několik posledních týdnů života Amelie Earhartové - slavné americké aviatičky, jež se ztratila kdesi v hlubinách Pacifického oceánu. A já teď po shlédnutí konečně vím, co Joni Mitchell dovedlo k napsání jedné ze svých nejlepších písní. "A ghost of aviation, She was swallowed by the sky, Or by the sea, like me she had a dream to fly, Like icarus ascending, On beautiful foolish arms... AMELIA, it was just a false alarm..."

Tommy je bezpochyby jedna z nejdůležitějších desek rockové historie. The Who s ní v ´69 posunuli a rozšířili hranice žánru, nemluvě o její nestárnoucí a nadčasové kráse. Tedy naprosto vybroušených 5 hvězd. Verze pro filmové plátno z roku ´75, kterou znovu nahráli za přispění mnoha význačných hostů, muzikantů a zpěváků, již tak přelomová nebyla. Chyběl jí pel něčeho nového a překvapivého, chyběla ji sevřenost a ve většině písní scházel i Daltreyho expresivní pěvecký projev, který byl alepsoň pro mě dost zásadní a určující. Přenést Tommyho na plátno chtělo pořádný kus odvahy a obrovskou invenci. To všechno Ken Russell měl, ale možná, že až v míře příliš vrchovaté. Jeho klipovitý, chvílemi psychedelický, důsledně stylizovaný a výrazně výtvarný film nabízí skvělé momenty, kdy člověka až mrazí, ale zároveň taky občas nabídne patos a kýč, na který já jsem přecitlivělý. A tak, ačkoliv mě to mrzí, nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ačkoliv by si to Tommy od The Who (jako nahrávka) skutečně zasloužil!

Objektivně je ten film tak na čtyři hvězdičky, ale kombinace vynikajících hereckých výkonů všech zůčastněných, zajímavé téma a atmosféra "make-you-feel-good-movie" prostě zapříčinila, že jsem prožil krásné a časné nedělní ráno. Ale co bych se ospravedlňoval za své subjektivní hodnocení, že? Nakonec jsem byl vždycky fanouškem komorních a vztahových filmů. Je ale nade vše jasné, že v reálu by spousta věcí fungovala naprosto jinak. Takhle idylickou vesničku byste na mapě stěží pohledali. Vedení příběhu a jeho zakončení je taky předem očekávatelné, ale co naplat, když se zadními vrátky neustále vkrádá pocit pohody a vůně babiččiny bábovky. Navíc je to celé podpořeno půvabnou a přesnou hudbou a precizními hereckými výkony. Takže se vlastně není čemu divit, že se scénáristovi a režisérovi odpustí i to, co byste jinde neodpustili. A tak sympaticky podaný "weird-o" se jinde nevidí. (PS: rozhodně doporučuju nečíst si obsah snímku, neboť Larsova známost je skutečně pikantní.)

"Ach, jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovat je znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane. Jak je krásné kouzliti ohně a po širém světě si pohrávati malými oblými věcmi." Ach, jak je krásné čarovat obrazem a jen lehce spřádat nitky vyprávění. Jak je krásné malovat příběhy bez velkých gest. Jak nádherné je nechat promlouvat hudbu a um..... Čas však kráčí rychlým krokem a nezbývá nikoho, kdo by podobných věcí zachytil. A tak ze strun zaznívá smutek. Smutek a stesk, neboť vše uplývá...

Hehe... Mám rád neotřelé vyprávěcí postupy, mám rád dlouhé, pomalé a komorní filmy, není mi cizí ani surrealismus... co bylo ale proboha tohle? Na obálce psali, že je to mix Lynche a Ozona. No, kdyby se oba pořádně sjeli, vzali si do ruky Super -8 a pozvali si dva mladíčky, že si užijou večer a třeba při tom i něco natočí, tak možná jo. Režisér sám (Patrick McGuinn) se pak nechal slyšet, že má rád surrealismus, a že film je poklonou tomuto uměleckému směru. Haha... Tak režisér má zjevně smysl pro humor. Bylo to divné, bylo to zvláštní, nemělo to hlavu ani patu (člověk nevěděl, co je realita, co je představa a co halucinace), nicméně surrealismus to nebyl. Ale abych byl upřímný úplně na odpis ten film zase není. Přeci jen se mi režisérovo hledačství pozdává víc než třeba hollywoodská sázka na jistotu. A nakonec se tu objevuje pár zajímavých lyrických scén, tu a tam špetka poetismu, pozoruhodně použitá hudba kapely The sea and Cake a hlavní představitelé působí přirozeně a vypadá to, že vědí... Jen ten režisér nějak neví... Možná kdyby si pro příště opatřil nějakého scénáristu, aby měl na čem stavět a s čím experimentovat. Takhle na to na všechno byl chudák sám. A přišlo mi, jako kdyby se honil za vlastním ocasem. Hihi...

Ano, uznávám, Wenders je můj oblíbenec. Neznamená to však, že jsem k němu nekritický (viz stěží tři hvězdičky za Falešný pohyb). Jen mám prostě rád tyhle dost často filosofující, vláčné a téměř bezsyžetové filmy. Všechny typické atributy režisérovi poetiky jsou opět přítomny a navíc v plné polní. Nádherná kamera F. Lustiga, skvěle komponované obrazy, promyšlená mizanscéna, přiléhavá a působivá hudba, spousta zajímavých a hutných myšlenek, teorií a tezí, které vás obestoupí. Tak v čem je pro běžného diváka zakopaný pes tohoto filmu? No, právě v té všudypřítomné filosofii, symbolech, tématech a nedějovosti snímku. Záleží však s jakým očekáváním se na Palermo Shooting vrhnete. (Vraždil bych překladatele, který film opatřil českým názvem Přestřelka v Palermu... shooting totiž neznamení jen střílet, že...) Kdo očekává filmovou esej o konci našeho života, času, který je s ním svázán a účelnosti jeho využití tady na zemi, pak musí odcházet po shlédnutí tohoto po všech stránkách působivého filmu nadšený. Kdo očekává něco (cokoliv) jiného, bude zklamán. Je to jeden z nejlepších pozdních Wendersů a jako každý takový navozuje spoustu otázek, kterými se můžete zabývat třeba při odchodu z kina nebo ve chvílích, kdy se vám promítne váš život před očima. To už je ale většinou pozdě... Zajímavé komenty: k212, Jordan a Terva

3,5* Ano, ano. Mistrovsky natočené. Působivě stylizované. Chvílemi jako by se mi vyjevovaly před očima scenérie z Gilliamova filmu Brazil a vůbec celé to bylo prostoupeno jakousi Monty Pythonovskou absurdností a potrhlostí. Po vizuální stránce tedy vyjímečné dílo. Jen téma je takové light, soft a sofa - řekl bych. Tak trochu jako Coca-Cola bez cukru. Je příjemná, osvěží, ale nijak vás neohromí a dlouho ve vás nevydrží. :-)

3,5* Pětihvězdičková inscenace Bratrů Karamazových Dejvického divadla, které kongeniálně slouží prostředí Krakovských oceláren. Leč zdá se mi, že scénáristické snahy páně Zelenky zde přišly jaksi vniveč. Pominu-li zbytečný a pseudovtipný úvod a malicherné epizody ze života herců, nemohu přivřít oči nad zcela nelogickým naroubováním příběhu dělníka, jemuž umírá syn - na divadlo samé. Jestli pro něj mělo být vyvrcholení zkoušky osobní katarzí, muselo by divadlo skončit jinak nebo být o něčem jiném. Jestli měla být jeho žádost o pokračování ve zkoušce motivačním činitelem pro herce z divadla, proč hráli celou první půlku bez motivace? Záhadou zůstává jak to, proč se dělník-otec zabije až po skončení zkoušky, tak i závěrečný obraz, kdy herci opouští ocelárnu, odchází zcela iracionálně do neznáma a nechávají přitom mrtvého na zemi. (Zřejmě trocha mystiky a špetka působivosti ze Zelenkova pera na závěr.) Suma sumárum, působivý, leč neyvážený filmový pokus, který o daném tématu říká míň, než adaptace samotná.