anniehall

Může se někomu nelíbit film, když je tak skvostně obsazený, má tak neuvěřitelný soundtrack a přes tu všechnu marnost a zmar, která se v boji s mocipány a úředníky nutně objeví, je tak pozitivní? Zřejmě může, soudě dle nějkterých recenzí zde. Ale já ho budu hájit. Ano, mají pravdu ti, kdo tvrdí, že je snad až příliš fragmentární, mají pravdu ti, co hlásají, že s tolika osudy se člověk na ploše filmu nemůže ani seznámit, o nějakém splynutí diváka s postavou nemluvě. Ale co je to všechno proti nádherně zachyceným až MirkoDušínovským pocitům, že dobrá věc se podařila a od půlnoci se vysílá i přes zákaz dál. Měl jsem sto chutí se v kině vztyčit a radovat se spolu s piráty. Až tak dobře je tahle sekvence natočená. A co teprva ta scéna s plovoucími vinyly a záchranou Boba? Vůbec mi přijde, že to od půlky má větší švih, štávu a nadhled. O tom pohádkově naivním konci, který se jistě musí brát s patřičným odstupem, není zapotřebí hovořit, protože ten celé tohle dílko korunuje a dává tak jasné znamení, jak má být film nahlížen. (Ehmmm, tak proč tady o tom konci hovořím? To bude asi věkem... ) Za pětku to není, ale líbilo se mi to moc.

2,5* Na to, jak moc mám rád Kusturicu, je tohle obrovské zklamání. A proč? Jednoduše proto, že pan režisér prostě přitlačil na pilu. A to ve všech směrech. Jenže když se překročí určitá hranice, některé věci už prostě nejsou vtipné. Až do tohoto filmu to Emir vždycky vybalancoval, ale tady přestřelil. Více samoúčelné akce, více sexu se zvířaty, více vulgarismů. A když se k tomu připočítá scénář bez druhého plánu plný slaboduchých odboček, nikterak dobré herecké výkony (snad s výjimkou Miki Manojlovice) a absence hudby z pera Gorana Bregovice, zůstává nám jen trpký pocit v ústech. A dvě a půl hvězdičky jsou za tu spoustu námahy, kterou museli všichni přítomní vynaložit, aby se tenhle Kusturicův spektákl natočil. Ach jo...

Miluju Kar-Waiův neotřelý a impresionistický způsob vyprávění, který v kombinaci s jehou vždy velmi silnou výtvarnou stránkou a přesně korespondující hudbou vyvolává téměř uhrančivý dojem. Snímání jednotlivých postav přes skla výkladů a polepených dveří, zpomalené a zrychlené záběry, téměř všudypřítomné míhající se vlaky a kouzlení s barevným laděním filmu v člověku navozují snový, až téměř halucinogenní pocity. A podobně jako Kleopatra vidím nejen tématické, ale i výtvarné spojení mezi Stvořeni pro lásku a 2046. Wong zde na půdorysu romantického dramatu k mému potěšení opět rozprostřel několik zásadních otázek, které však jen pokládá a odpovědi si musí hledat divák sám v sobě. Za těchto několik zastavení, za stále lepšího Juda Lawa a zcela překvapivě dobrou Norah, za krásnou vizualitu a za výtečnou hudbu - korunovanou božskou Cassandrou Wilson a jejím Harvest Moon, dávám čtyři hvězdičky. Zajímavé komentáře: Bluntman.

3,5* Moc se mi líbila jednota místa a času (celý film se vlastně odehrává během jedinného konkurzu na posty tanečníků do sboru v jednom nejmenovaném divadle), dost se mi líbila i některá taneční čísla a stejně tak hudba, za kterou stáli Ralph Burns a Marvin Hamlisch. Kvůli nim jsem se vlastně na Chorus Line díval, maje v živé paměti neuvěřitelná čísla a písně z mého nejoblíbenějšího "muzikálu" vůbec - ALL THAT JAZZ. No jo, jenže po skvělé úvodní scéně, plné rychlých střihů a střídajících se tanečníků, najednou filmu spadne řemen a režisér jej nahodí až na samotný závěr, chvíli před posledním číslem. Je to škoda, protože kdyby se místo pseudopsychologických zpovědí uchazečů o místo v řadě pokusil režisér dostat se postavám opravdu pod kůži a ne jen planě a dlouze šveholit, bylo by to moc dobré dílo.

Skvělé! Pro mě rozhodně nejsilnější film loňského roku. Obdivuju Kaufmanovu hru s divákem. Oceňuju odvahu, se kterou se do tohoto vysoce intelektuálního skriptu o parareálném světě v divadle na divadle pustil. Jásám, že se celý ten promyšlený konstrukt nezhroutil, a že si ho, soudě dle návštěvnosti v kinech, mnozí diváci oblíbili. Synekdocha New York funguje v mnoha plánech a vrstvách, které se odhalují velmi pomalu a téměř nenápadně, aby ve svém závěru nabyla až magicky realistického rozměru. To celé je podpořeno výbornými hereckými výkony a jemnou, melancholickou, až lehce najazzlou hudbou, která zejména v závěru celý film polidšťuje a činí ho pro mě zcela překapivě dojemným. Tohle není film jen na jedno shlédnutí, myslím, že s vámi bude růst a s každou ochutnávkou odhalíte další a další esence téhle sofistikované a přesto lidské nádhery.

No, komedie to tedy rozhodně není, jak je výše uvedeno a s tou romantikou to taky nebude tak žhavý. Spíš je to film o neměnnosti lidských charakterů a hlavně o tom, že některé cesty za našimi největšími touhami mohou postrádat cíl. Ale pokud je cílem cesta, člověk je v konečném důsledku přeci jen o něco bohatší. ( V roce 2003 na Gay VN Awards obdržel tento snímek cenu za Nejlepší alternativní počin roku.)

Uf... Mám rád švédskou kinematografii (Bergman, Hallstrom), zajímá mě i queer cinema, mám rád absurdní věci, ale tohle? Proboha co to bylo? Dlouho jsem neviděl něco tak k uzoufání nudného, hloupého, bezradného a ušmudlaného. Ach jo. Ve scénáři snad nebyla jedinná scéna, které by se dalo uvěřit a o nadsázku či hyperbolu rozhodně nešlo. Ach jo. Takhle mi zase jednou nezbývá než se zlobit sám na sebe. Většinou pečlivě selektuju, na co se dívám. Tady mi žánr trochu zaslepil oči, no nic, ponaučení pro příště.

3,5 * S přihlédnutím k toku času jsou to tři a pů hvězdičky. Obávám se, že od většiny uživatelů dostává body jen za to, že to byl první celovečerný barevný film od Walta Disneyho. Ale odhlédneme-li od "mile" dokonalé animace made in Disney, která mně osobně přišla vždycky malinko kýčovitá, co nám zbyde? Klasický pohádkový příběh, který znají snad všechny děti, a který je pro potřeby celovečerního filmu natažen do délky bezmála devadesáti minut. Pro mě však tohle Waltovo vyprávění na mnoha místech ztrácí dech. Částečně je to pohádkou samou, která nenabízí moc dramatických situací. Částečně je to těmi všudypřítomnými "roztomilými" zvířátky, jež pomáhají seč mohou. Vesele padají, pípají a navzájem si ze sebe dělají šprťouchlata takovým způsbem, že moje estetické cítění a vkus jsem musel nechat pod dekou, kterou jsem se při sledování přikrýval. No a nakonec příběh samý zdržují i písničky. Jediná, která člověku utkví v paměti je nakonec stejně jen Someday My Prince Will Come, která se záhy stala velmi oblíbenou a postupem času i nesmrtelným standartem - hlavně díky neuvěřitelné verzi Milese Davise z roku 1961. Tak přinejmenším za ni, za pochod trpaslíků a za animované snahy studia Walta Disneyho.

Kim Ki-Duk a jeho minimalistický a uhrančivý zenový příběh, který, ač téměř beze slov, dokáže vyvolat opravdu velmi silné emoce. Vizuálně vytříbené, malebné a přitom nepodbízivé. Poetická rapsodie o koloběhu života, slabostech člověka a především o vině a jejím vykoupení.

Úplně čisté čtyři hvězdy to nejsou, ale hodně se jim to blíží. Líbilo se mi to pro neotřelost, se kterou režisér tohle stokrát viděné téma, jímž je odchod fatálně nemocného člověka ze života, natočil. Pár velmi dobře natočených a sugestivních scén (u babičky, v klubu, poslední setkání se Sashou), nádherný a citlivý konec, skvělá kamera a herecké výkony. Nebýt pár hluchých míst ve scénáři a několika málo zbytečných scén, byl by to skvost. Takhle jen necelé čtyři hvězdičky...