Malarkey

Sicario je snad naprosto geniální film. Nějak jsem po jeho shlédnutí neměl lepších slov. Přichází s hodně brutální myšlenkou, která ale zároveň není nijak extra originální. To geniální na ní jsou herci, kterým vysloveně vzdávám hold. Emily Blunt, Benicio Del Toro a Josh Brolin předvedli absolutní herecký vrchol, kde jste s nimi přijímali, ale i odmítali každý další moment jejich aktuálních životních situací stejně tak, jako jej přijímali a odmítali oni. Dalším plusem je ale, a to především, i režisér Denis Villeneuve, který z, na první pohled, klasické gangsterky, udělal něco daleko víc. A to mi bylo jasné už v úvodní neskutečně syrové akční scéně, která už v ten moment neměla u podobně laděných filmů konkurence. A samozřejmě nesmím opomenout ani skladatele Jóhann Jóhanssona, který je právě tím mužem, co dovedl tento film k dokonalosti svými nepříjemnými zvuky, co z tohoto filmu udělaly napínák tak napjatý jak ocelový špagát napnutý přes ulici. Musím se přiznat, že tak depresivně mi před příchodem akční scény nebylo, jako právě u tohoto filmu. To všechno ale dokazuje jedno, a to, že tento film je tak geniálním, jak ho dělají samotní tvůrci a já tímto skláním svůj imaginární klobouk.

Tak těšil jsem se na akční béčko a dostal jsem akční béčko se vším všudy. I s nezáživným akčním hrdinou, kterýmu ale nechci dát jeho prvním filmem vysloveně sbohem. Jen tady byl strašně tragickej...jenže takových wrestlingových hrdinů bylo daleko víc a kde jsou teď.

Naprosto...ale naprosto klasické drama. Smrt v rodině. Dcera se uzavírá do black metalu, tátovi zase solidně hrabe. Každý si hledá tu svojí cestu, aby nakonec přijal skutečnost. Blbý je, že za hodinu a půl si ani na jednoho neuděláte smysluplnější názor a o to horší to je, že tenhle film zase tak úplně špatně natočenej není. Dokonce sem tam dojde i na vtipnou hlášku.

Jedna velká nekonečná párty 80. let. Ryan Phillipe je správně nechutnej a vyvíjí se ve filmu tak, jak mu v Klubu 54 náleží. Osobně ale nechápu hospodský vypitky a ty lidi tady v tom klubu na tom nejsou vůbec jinak. Tenhle klub je totiž droga, která aktivuje ostatní drogy, pro které nemám a nikdy nebudu mít pochopení. Film tak přinesl jen údiv.

Drsno dokument, který je jednou výpovědí dnes už nežijících lidí, a kterýmu nemůžu dát víc než tři hvězdy, protože mi přišlo minimálně dost zvláštní, když dokumentaristé natočili ty dva v situacích, kde jim jde vysloveně o život a okem kamery neudělali vůbec nic, jen přihlíželi, aby měli senzaci. Nebo to třeba bylo úplně jinak, ale to už dokument neukázal. Další věc je, jestli vůbec o pomoc stáli. Podle toho, co jsem za těch 80 minut viděl, tak asi ani ne.

Mám radost, když mě dokáže překvapit film, o kterém předtím nemám ani tucha, je ze země vycházejícího kohouta a ještě k tomu obsahuje herce, o kterých jsem, jak jsem živ, neslyšel. A to je hodně u Francie co říct, protože těch známých ona má vysloveně požehnaně. Železné schodiště pak na mě nastoupilo poměrně dost důrazně a udeřilo klasikou, která mi není cizí u francouzských filmů sedmdesátých a osmdesátých let. Tudíž spokojenost.

Potkat Skandinávii, to je pro mě jako když pobožný najde na zemi Bibli. Líbí se mi preciznost psychologie postav, ale i kvalita hereckých výkonů. To vše by tento film měl, s čímž jsem i počítal. Co jsem ale nečekal, že tenhle film bude těžce bez emoční. Vlastně jsem celou hodinu a půl pozoroval problém rodiny, která mi byla vysloveně u prdele. To není úplně v pořádku, ne?

Já mám pocit, že jsme se poprvé setkal s filmem, u kterého nevím, k jaké zemi ho mám přiřadit. Evidentně ho točil íránský režisér, ale na druhou stranu nevěřím, že by ho nepodpořil anglický kapitál. No a ten jazyk nepodobný Gruzii, ten mě vysloveně fascinoval, takže jsem byl vlastně matenka od začátku do konce. Nicméně film Prezident je pro mě první zkušenost s režisérem Mohsenem jako takovým a já ho tedy musím vysloveně kvitovat. Jedná se totiž o hodně zajímavý kousek, u kterého je jediný problém ten, že nevytváří takřka žádné emoce. Říkám takřka, protože místy by i něco měl, jenže toho je tak strašně málo, že to vlastně nestojí ani za popisek. Nutno dodat, že těžko se vytváří emoce k diktátorovi, který se čistě a jednoduše snaží přežít. Na druhou stranu si říkám, že realističnu se v tomto ohledu meze nekladou....Vše ostatní ale tento film zvládá, včetně závěru. A tak je tedy na Vás, na jakou frekvenci je naladěn Váš mozek, aby Vás zbytečně nezklamal tento kousek. Já spokojen byl, ale to svoje jsem si stihl už říct.

Jak to mám udělat, abych pocity, které mám, vysvětlil druhé osobě? To by si měl položit tvůrce tohoto filmu. Má totiž na svědomí film, který z podstaty není vůbec zlý. Aaron Paul, Imogen Poots, Pierce Brosnan, Rosamunde Pike nebo Toni Collette hrají postavy, že byste jim z fleku dali pusu, jenže kde je problém? Asi hlavně v tom, že vlastně ani u jedné pořádně nevysvětlí, kde je zakopané jádro pudla. Prostě nás hodí na střechu mrakodrapu, ze kterého všichni chtějí skočit. Pak najednou střih a vznikne geniální nápad. Proč ale? To je výsledek, ke kterému se hodně těžce dostáváme a to je asi nejzásadnější problém tohoto filmu.

No není to ono. Co Vám mám víc povídat. Třetí díl je prostře třetí díl. Těží z minulosti, recykluje co může, ale na druhou stranu - je pořád hodně fajn. No...sice už nápadů není tolik, ale pořád tahle absolutní bláznivost dokáže zabavit. Třeba první scéna s Owenem Wilsonem a Steve Coogenem byla naprosto brutální. Jenže dobré scény střídají horší a vysloveně špatný příběh tomu taky nepomůže. A když přijmeme fakt, že tenhle díl má vysloveně špatnej příběh, tak se hodně těžce hledají nějaká pozitivní slova. Naštěstí tu ale pořád jsou samotní herci, kteří to v podstatě zachraňují a tak počítejte s tím, že ačkoliv tenhle film bude jakýkoliv, ztráta času to nebude. Tedy v případě, že jste viděli i předchozí díly a líbili se Vám.