Malarkey

Woody Allen svůj divnohumor sype v Banánech do diváka vysloveně pod tlakem. Není deseti vteřina, aby nevytvořil nějaký gag. Jenže to neuvěřitelný množství humorných scén chvíli vytváří naprosto brutální a nekončící smích, který je zároveň sem tam vystřídán scénou, na kterou civím, jak na popravu. Což asi byl i záměr. Například ta první scéna s tou vraždou diktátora byla totiž tak brutální, a asi i záměrná amatéřina, že to vlastně bylo docela vtipný.

Neexistuje milejší film za poslední roky, než je Paddington. Paddington je prostě roztomilouš největšího ražení. A taky se na něj moc hezky kouká, protože rozbije a vošahá všechno, co mu pronikne do zorného úhlu jeho očí. Na druhou stranu tahle pohádka kombinovala reálný svět s tím kresleným tak, že jsem si neustále říkal, proč nikomu není divný, že ten medvěd mluví a chová se jako člověk. Na tu myšlenku už jsem sice asi starej, ale roztomilost je tak výrazná, že každé dítě musí slintat blahem.

Neobvyklý příběh založený na řadě pravdivých událostí, u kterých byste ani nevěřili, že se staly, dokud samotný film neshlédnete. Životy všech lidí, které potkáte ať už na ulici, v autobuse nebo v metru, jsou všelijaké a rozhodně málokdy jednoduché. Katrine si třeba prožila život takový, který by si nepřál zažít nikdo. Tajila celý život svojí pravou identitu, ale nakonec si ji pravda stejně našla. Nedokážu si představit, že by to někdo dokázal tajit a už vůbec si nedokážu představit, že je někdo taková zrůda, že to po lidech může chtít. Dva životy mě v obou případech přesvědčily o tom, že i takové příběhy píše svět, ve kterém žijeme.

Jude Law se v Domovi vysloveně vyřádil. Až divadelně vyřádil. To, že je ujetej, s tím je třeba počítat. Ujetost ale občas překračuje meze až biblických rozměrů, kdy se z Doma stává spíše Homér, než gangster, což se mně úplně nelíbilo. Nemůžu říct, že by tenhle film byl vysloveně špatnej. To určitě ne. Některé scény za to vysloveně stojí, třeba zrovna bouračka. Jenže bouračka je právě vrcholný důkaz toho, co mi na filmu taky vadilo. Dom Hemingway je prostě unikát a sledovat každou další minutu jeho života rozhodně stálo za to. V jeho blízkosti bych ale nevydržel ani minutu.

Islandská nátura se mi opět zaryla hluboko pod kůži. A co je lepší, tak poprvé i v kině, čehož si nesmírně vážím. U Islandu je opět vidět, jak hluboce a těžce je Islandský národ spjatý s přírodou. Berani z ní totiž vychází a nejsou vůbec jednoduchým filmem na sledování, spíš naopak. Ve filmu se moc nemluví, což není na škodu, protože vše ostatní zvládne luxusní kamera a islandská příroda. Když už se ale začne mluvit, je to víceméně hodně věcně. Sem tam se objeví nějaký ten absurdní vtípek, což je vlastně u islandského filmu klasika a na závěr film dokonce vytvoří i nějaké ty pocity, které se pnou a pnou, dokud nenarazí na poetický, ale dost brutální, závěr. Není co víc dodat, tohle je jasná pětihvězda a opět klobouk dolů za výborný filmový zážitek a představení něčeho nového a neobvyklého v našem světě.

Mám první trilogii (tu starší) radši. Je taková opravdovější a realističtější. Toho se ještě jakž takž drží první díl, ale ve druhém se George Lucas zbláznil do digitálu a začal ho cpát vysloveně všude (prakticky každá scéna ho má). Alespoň Mistra Yodu si teda mohl odpustit. No, co naplat, na druhou stranu to tenkrát bylo něco nového a neokoukaného a on to prostě rozjel na plný koule. Až mám pocit, že druhý díl tak trošku ztratil ducha celé té série. Hayden Christensen je sice dobrý Anakin v nejlepších letech a zároveň strašnej zmetek. Jediné, o co se dá opírat, tak o fakt, že se druhou epizodou rodí epické vyvrcholení a převtělení Anakina v Darth Vadera, což samo o sobě nemá chybu. To je ale vše. Samotný Obi-Wan v roli jediného dobrodince filmu to nezachrání.

Asi nejpohádkovější díl celé dosavadní série Hvězdných válek. Skoro to vypadá, jak kdyby se George Lucas našel v efektech, které zrodily Critters, Gremlins nebo legendární seriál Dinosauři. Všechny ty obludky a zrůdky vypadají stejně dobře. Nicméně musím říct, že tenhle odklon mi vůbec nevadí. Naopak jsem měl radost nejenom z nich, ale i ze Žvejkala, kterej je na scéně také daleko víc než obvykle. A když není na scéně, tak ty jeho pazvuky beztak někde v zákoutí slyšíte. No a závěr? To je vysloveně špice. Škoda, že nikdy nepoznám ty pocity, co musel mít tehdejší fanoušek, který film dokoukal a pak si uvědomil, že vlastně neví, jak to všechno začalo a musel si na to počkat skoro dvacet let.

Nizozemsko opět udeřilo komedií, který se tak nějak nejde smát. Pár momentů sice bylo lepších, ale ve výsledku to je jako když si připomenete fotbalový zápas Česko - Nizozemsko na Euru 2004. Nizozemci zápas nadějně načali dvěma góly, ale Český nároďák s Nedvědem v čele se nedal a následně prakticky naprosto zázračně otočili zápas ve svůj prospěch a zapříčinilo tak šok nejenom v domácích řadách.

Miloučký ničím neurážející americký film s Michaelem Douglasem, co hraje otrapu, který nikoho nemá rád a zároveň nikým není milován. Jeho chování ale postupem času vzbudí soucit u některých sousedů a tak se i s příchodem tohoto soucitu vytvoří emoce, které dokáží zaplnit hodinu a půl příjemně ubíhající film, který mi až moc připomínal Lepší pozdě nežli později s nedostatkem zapamatování hodných scén.

Pátá epizoda hvězdných válek především uceluje samotný svět, ve kterém se odehrávají. Nehledě na pár zásadních zjištění je také perfektní filmařinou, nad kterou i dneska přemýšlím, jak to ten George Lucas vlastně dokázal tenkrát vymyslet. Kromě podpory živosti samotného světa ale tenhle díl skrývá asi největší množství obrovské akce a výbuchů na metr čtvereční, což se potvrdí hlavně na začátku, na konci a vlastně i uprostřed samotného filmu. Klobouk dolů. Natočit druhý díl a tvrdit, že je to pátá epizoda, zároveň nutit diváky přemýšlet nad tím, co obsahuje první až třetí epizoda a dát jim to sežrat na příštích skoro dvacet let. To si jen tak někdo nedovolí…