Malarkey

Na francouzské kinematografii je, na jednu stranu, pěkné to, že je tak objemná. Občas se totiž stane, že si tam tamní umělci natočí film, který by třeba jinde vůbec neměl šanci ani na příspěvek od státu. Nikdo odnikud je totiž neuvěřitelně zvláštní film. Vypráví příběh člověka, který to v hlavě vůbec nemá v pořádku. A tvůrce evidentně ani neřeší, jestli si k němu divák má vytvořit nějaký vztah nebo ne. Pocity nicméně i tak přijdou, ale to až po půlce filmu, kdy se vše najednou začne hodně nenápadně proměňovat a každou další minutou se film stane zajímavějším a zajímavějším.

Byl jsem na tenhle film hodně zvědavý. Uživatel Enšpígl mi totiž doporučil francouzský válečný velkofilm, o kterém jsem neměl tucha, a na kterém spolupracovali i největší americké filmové postavy tehdejší doby. K dobrému velkofilmu ale v případě tohoto filmu chybělo docela dost. Chápu třeba, že producenti Amíci chtěli film v angličtině. V tu chvíli ale celý pařížský odboj mluví anglicky a mně to prostě přijde hrozně divný. Kór, když vím, jak nacionalistický francouzský lid je. Takže aby toho nebylo málo, vynahrazují si to v jednotlivých scénách, kde představují nekonečnou chrabrost. Zrovna škoda, že na začátku války během Mnichovské dohody jim tahle chrabrost chyběla. Na druhou stranu je hezké sledovat největší herecké persóny tehdejší doby. Nicméně co naplat, i přes to, že některé scény navozují solidní epičnost, to nejlepší ve filmu si připravil generál von Choltitz, který hodně rychle pochopil, co to znamená ve válce prohrát. A proto Paříž Němci nikdy nezbombardovali.

Tahle láska zřejmě hodně opisovala od Pierra Richarda a jeho filmu Jsem nesmělý, ale léčím se. To, co tady s nesmělostí předváděl Benoit Poelvoorde a vysloveně roztomilá Isabelle Carré, nebralo konce. Komediální Francie, jak má být. K dokonalosti snad chybí jenom to, že sem tam byl film hlušší. A to i přesto, že má něco málo přes sedmdesát minut.

Taková poměrně obyčejná romance, která má to štěstí, že má na svém kontě takové herecké legendy, jako jsou Al Pacino a Michelle Pfeiffer. Ti jediní totiž do celého toho příběhu vnášejí příjemnou náladu. Všechno ostatní je tak nějak navíc. A skutečnost, že vše se odehrává v newyorkské restauraci u Řeka je opravdu jenom skutečnost, která s řeckou kuchyní má asi tak společného, jako hamburgr s pitou.

Když jsem se o Polednici bavil s kdekým, kdo ji už předtím viděl, tak mi každý řekl, že se mu moc nelíbila. Ale zajímavý bylo, že dokázal pochválit atmosféru, hudbu a herecké výkony. Nepochopil jsem tedy, v čem je problém. Dokud jsem ji sám neviděl. Polednice je totiž film, který podle mě ocení opravdový fanoušek filmu. Ne konzumní divák. On to totiž rozhodně není horor, ale spíš psychologické drama. To ale naprosto výborné a s atmosférou, která by se každou další minutou dala krájet. Osobně musím říct, že boží je jak prostředí vesnice, které je obestoupené obilnými klasy a sálá z nich vedro, že i v zimě by Vás plátno v kině zahřálo, tak v podstatě všechno ostatní. Herecké výkony byly například fantastický. Každá postava byla naprosto perfektní a to jak ze strany všeobecně známých filmových tváří jako je Aňa Geislerová nebo Daniela Kolářová, tak ze strany malé Karolíny Lipowské, které taky byla opravdu super. Z chlapské strany byl Jiří Štrébl úplně úžasnej a zahrál tu svojí pivní postavu úplně fantasticky. Stejně tak i Zdeněk Mucha, ze kterého ta nepříjemná minulost vysloveně tryskala. Musím se přiznat, že tak dobrý postavy jsem v českém filmu hrozně dlouho neviděl. Stejně tak jsem se rochnil i v hudbě, která je na české poměry v podstatě ultimátní. Jednoduché, ale intenzivní piáno zde dodává atmosféře naprosto parádní napětí. Za sebe tak musím říct, že mě trošku mrzel závěr, který byl hrozně rychlý, ale vševypovídající v rámci samotné balady, která byla pro tento film základem. Divákům do budoucna doporučuji, ať od filmu očekávají zážitek a nesnaží se ho srovnávat s americkými horory. Takové srovnání jsem totiž také slyšel. Polednice si totiž divákovo oko zaslouží a já jsem hrozně rád, že se někdo v naší malé zemičce nebál a zkusil natočit něco jiného…jinak.

Ještě než jsem se začal na tenhle film koukat, tak jsem se musel smát při pohledu na filmové plakáty zfilmovaných děl spisovatele Nicholase Sparkse. Vlastně hned od prvního filmu je invence prakticky nulová. Buď na plakátu vidíte pár v obětí nebo pár, který proti sobě hledí. A vlasy se navzájem dotýkají tak, aby vyvolaly pocit romance. Pozadí je nejčastěji nekonečná písečná pláž. Co se týče filmů, s ničím novým nepřichází. Nicméně linie, ve které hraje Alan Alda mi přišla hrozně hezká. On je jako herec neskutečný bourák a do své postavy toho dokázal dát opravdu hrozně moc. I  vyprávění jeho životní příběhu mi přijde daleko zajímavější, než to s Eastwoodem. To ale neznamená, že by mě Eastwood jako herec nezajímal. Jen tady to prostě na celé čáře prohrál s Alanem Aldou, který byl pro mě tou hlavní postavou tohoto filmu.

Takové zvláštní drama, které si totálně lidský příběh hraje tak nějak samo na sebe. Francouzská poetika je z tohoto filmu cítit na sta honů, ale osobně ji mám radši, když v ní pobíhají legendární tváře francouzské kriminálky, než dvě holky, které neví, co se životem a tak se zamilují tady, pak se zamilují támhle a ve výsledku z toho je velká světová ztráta.

Tenhle díl příjemně kombinuje Benovi speciální policejní taktiky vyšetřování vraždy s cirkusovými čísly místního cirkusu, který ve městě spíš krade, než aby dělal radost. A do toho na místním obdělávaném poli zemědělec objeví s nějakou místní mlékařkou mrtvolu, na kterou koukaj tak, jako by mrtvoly vídali minimálně ob den. Do toho Ben zjistí, že cirkusáckej kluk je asi jeho syn, tudíž zjistíme, že i on vede, nebo minimálně v dřívějších dobách, kdy byl o gram lehčí, vedl sexuální život. Vyšetřování je nicméně docela solidní a tak se z tohoto dílu stává další z příběhů ze života lidí v Bad Tölzu, na který je radost koukat.

Tady je krásně vidět, že sláva a moc je mor, který se nedá léčit, pokud k němu přijdete náhodou a omylem. Krásná a zvrácená je klasický televizní film, na kterém je to vidět a není to vůbec na škodu. Má příběh, který se dá naprosto předpovídat, ale k tomu má herce, na které je radost koukat. Rob Lowe a Paz Vega se totiž do svých rolí vysloveně hodili. U Paz jsem dokonce sem tam měl snahu i nemrkat. Vypadá totiž pořád skvěle. No co skvěle...se podívejte sami.

Totálně tuctová buddy komedie, která je, k tomu všemu, od začátku docela slušně trapná. O chvíli později ale rozjede sérii pohodových scén, které dokáží jakž takž naladit průměrnou atmosféru. Celkově ale nic, co by stálo za opáčko.