Chung

Takhle asi ne. Možná že se na to hezky kouká a je to solidně zpracované, ale to neznamená, že to k něčemu je. Osobně nemám nic moc proti historickým fantasiím, které záměrně nedbají na dobové reálie a fakta. Ale způsob užitý zde mi přijde dost nešikovný, protože používá skutečně žijící postavy, jejich životy mění (dost drasticky) ad hoc a tváří se jako příběh, který se doopravdy stal. To mi ale vadilo méně. Daleko horší byl scénář: postavy se chovají tak absurdně směšně a jejich motivace jsou tak těžko uvěřitelné, že jsem občas některé scény považoval za vtip. Bohužel ne. Jistě má smysl usilovat o rovnější společnost, ale myslím, že se to dá dělat o dost inteligentněji.

Obecně jsem spíše skeptický k tzv. queer čtení filmů: často totiž platí, že přání je otcem myšlenky. Ale u tohoto filmu se nemohu ubránit, protože takový výklad se nejen nabízí, ale činí film i daleko zajímavějším a hodnotnějším. V průběhu filmu sledujeme dva příběhy: jeden je příběh mladého hotelového liftboye (Potměšil), který se zamiluje do krásné cizinky a domnívá se, že ona jeho city opětuje. Druhý je příběh ředitele téhož hotelu (Nový), který potkává svého starého přítele (otce cizinky a hotelového magnáta) a oba vzpomínají na dobu, kdy se seznámili a kdy první byl pouhým liftboyem a druhý hotelovým hostem. Pokud přistoupíme na možnost queer čtení filmu, zjistíme, že druhý příběh může být snadno interpretován jako analogie prvního, jako jeho zrcadlové zobrazení. Sledujeme tedy vlastně dva příběhy první lásky: jeden odehrávající se teď, druhý zprostředkovaný vzpomínáním dvou stárnoucích mužů. Užití podobné paralely pro vystavění příběhu jistě není nic nečekaného a nepřirozeného, naopak se jedná o poměrně běžný umělecký postup a troufám si říct, že pokud by se nejednalo o dva muže, byl by takový výklad automatický. Netvrdím, že to byl záměr tvůrců (popravdě by mě to překvapilo), ale už to, že film queer interpretaci příběhu umožňuje, je podle mě v rámci československé kinematografie dost ojedinělé a divím se, že na to doposud nebylo poukázáno (respektive nepodařilo se mi nic dohledat, rád budu vyveden z omylu).

Kdosi říkal, že v případě Vertiga se mění jeho vnímání po prvním a po jakémkoliv dalším zhlédnutí víc než u jakéhokoliv jiného filmu. Souhlasím a troufl bych si doplnit, že kdo tvrdí, že Vertigo opravdu docenil už napoprvé, lže. Ten film prostě roste po každém zhlédnutí – já jsem se od původního zmatení dopracoval až k jisté posedlosti (jak příznačné). Snad každý element filmu je tam, kde by měl být (a kde ho režisér chce): hudba, střih, choreografie pohybů postav, pohyby kamery, kompozice záběrů, práce s barvami, vlastně i ono plíživé tempo. Počáteční očekávání a představy se však obrací naruby, když se Stewartova z počátku sympatická postava začne ukazovat v pravém světle. Naprosto jedinečný film, ve kterém skrz hladinu snového milostného příběhu probublává něco hodně, hodně znepokojivého. Pokud někde Hitchcock vytahuje na plátno své vlastní fetiše, tak právě tady.

Sabotér je typický Hitchcock, pokud jde o scénář a režii: nevinný muž prchající před padouchy i policií, silně nepravděpodobné dějové zvraty (některé postavy jsou opravdu naivně důvěřivé), hned několik parádních scén, které si zapamatujete (úvodní sabotáž, jednozáběrová taneční scéna, ve které se hrdina ostatním nemůže svěřit, slavné finále na soše Svobody,…) a až chirurgicky a naprosto chladnokrevně dávkované napětí s perfektně vygradovaným finále. Film nicméně trochu kulhá v hereckém obsazení: Hitch nezískal žádnou velkou hvězdu typu Caryho Granta a je to opravdu škoda. Ne že by byl Cummings špatný, ale zejména jeho vztah s Priscillou Laneovou prostě není přesvědčivý. Extratřída to tentokrát není, každopádně pokud si odmyslíme trochu dobově poplatné vlastenecké agitace, Sabotér rozhodně režisérovi nedělá ostudu a, troufám si říct, nezklame. Rozhodně stojí za zhlédnutí, pokud chcete poznat Hitchcockův vývoj na poli špionážního thrilleru vrcholící filmem North by Northwest.

Některé filmy, které vznikly předtím, než se začal důsledně vymáhat Haysův kodex, jsou z pohledu dalšího vývoje Hollywoodu naprosto neuvěřitelné. Jen o pár let později už by byl tak silně sexuální tón filmu nemyslitelný. Westová je úplně úžasně bizarní a Grantovi to v černé uniformě sluší jako málokdy jindy, ale zejména kvůli dost samoúčelnému scénáři je jen dobře, že film skončí dřív, než se stane nezáživným.

Asi můj nejoblíbenější Jones. Postrádá sice závratnou akčnost druhého dílu a jistou ikoničnost Dobyvatelů, vynahrazuje to ale vtipem, a to víc než dostatečně. Ale hlavně: přivádí na scénu Seana Conneryho a je to právě interakce mezi ním a Fordem, která filmu nasazuje korunu. Snad ještě dodám, že scéna s plašením racků deštníkem patří z nějakého důvodu k mým nejoblíbenějším filmovým scénám vůbec. Tedy možná po nepolapitelném Marcusovi Brodym v İskenderunu.

Jeden velký filmový Omyl. Ne že by to nebyl skvělý film – je přímo vynikající. Jen opravdu, opravdu nechápu, jak ho může tolik lidí vnímat jako „feel-good movie“, protože je to jeden z nejdepresivnějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Příběh muže, který postupně přišel o vše: vánoční klasika. No jak myslíte. A pokud jde o ten slibovaný happyend, tak ten mi přišel ze všeho nejdrsnější. Jako tragédie film obstojí na výbornou. Doporučuji, leč podtrhávám nesouhlasnou vlnovkou.

Popravdě jsem byl trochu zklamán; myslel bych si, že z tak slibné premisy by šlo vytěžit daleko víc. Není to vůbec špatný film, silné poselství zůstává a herecký ansámbl je fantastický, nicméně dojem z opravdové podívané se jaksi nedostavil.

Jistě, Osm a půl je film o filmu. Jenže ani ne tak o filmu obecně, jako spíše o jednom zcela konkrétním. Osm a půl je totiž film o filmu Osm a půl. Anselmiho problémy jsou vlastně Felliniho problémy, a nápad, který se má objevit ve filmu vnitřním, se dozajista nakonec objeví ve filmu vnějším. Pro někoho tahle zacyklenost a jakýsi metajazyk budou asi znamenat, že je to dílo o ničem. Dost možná ano. Možná, že Felliniho film vlastně ani neexistuje, stejně jako doopravdy neexistuje ten Anselmiho. Každopádně je tento přelud pořád fascinující, zábavný, vizuálně úchvatný a dokáže sám o sobě vyprávět s až překvapující lehkostí.

Až když jsem viděl Blízká setkání potřetí, uvědomil jsem si, jak je neuvěřitelné, že se Spielbergovi podařilo všechny (včetně mě) přesvědčit, že se dívají na strhující sci-fi podívanou, když ve skutečnosti před sebou mají film, ve kterém není snad jediná opravdu akční scéna. Funguje to jednak díky naprosté režijní suverénnosti, jednak díky tomu, bez čeho by Spielberg nebyl úplným Spielbergem – tedy díky Williamsově hudbě. Její význam je naprosto dokonale vidět v závěrečné scéně: všechny postavy jen stojí a dívají se před sebe, završením a nositelem katarze se stává právě hudba. Když jsem se rozčiloval, proč proboha za ni JW nedostal Oscara, zjistil jsem, že byl poražen sám sebou a soundtrackem k jednomu filmu George Lucase. To se tak někdo má.