janisska

Můj oblíbený horor. A pravděpodobně poslední horor, na který se kdy podívám.

Zdá se, že tenhle dokument spoustu lidí uráží, ale nedokážu si vysvětlit proč. Po formální stránce je dost konzervativní, tudíž tímhle to asi nebude. Tak že by obsah? Ale vždyť tu nejsou fašisti, soulož se zvířetem ani nic z téhle kategorie obludnosti. Že by snad někomu vadilo, že se problémy, které se část společnosti snaží odsunout na okraj, cíleně objevovaly v hledáčku médií bez odsuzujícího komentáře? Osobně jsem ráda, že vznikla reflexe neklidného roku 2012 a jsem ráda, že právě skrze několik velice výrazných žen. Historek z osobního života mohlo být méně, nezdály se mi příliš relevantní, ale jestli tohle stačí na odpad, toť otázka.

Jak bych zfilmovala Wuthering Heights (kdybych to uměla)? Takhle.

Občas se najde film, kterému chci dát za každou cenu co nejvyšší hodnocení ještě předtím, než ho vidím. Tohle byl jeden z nich a bohužel mě zklamal obrovsky. Freedom writers navazují formálně i obsahově na Dangerous minds, ale oproti předchozímu snímku zůstávají (zoufale se snažíce o přehlednost) neustále na tom nejnudnějším povrchu. V Dangerous minds se zdálo, že film přirozeně plyne (jen tak, ničím jakoby neřízen), a zároveň odhaloval mnoho paradoxů současnosti. Freedom writers vytvářejí paralely s minulostí, aby mohly současnost nahlédnout - jakoby nově - ale akorát tím ohoblují cokoliv, co by mohlo být potenciálně zajímavé. Silné příběhy se oslabují, tušené hloubky a výběžky se nivelizují. Všechno kontroverzní se redukuje na úhledný a cituplný citát. Romantická dějová linka je přidána naprosto svévolně, je tu zřetelně navíc a nedá se opodstatnit ničím kromě jakési latentní ambice psychoanalyzovat filantropii. Oproti Dangerous minds se film tváří, jako by si vyloučené skupiny obyvatelstva svůj osud určily samy - a měly by zřejmě čekat na bílou vůdkyni, která je z jejich neinformovaného neštěstí vyvede. Dangerous minds si v sobě nesly alespoň částečně étos "protioficiálního" vzdělání, např. partnerství ve školství; tady je naivně moudrá měšťka, která si místo koupě nové čivavy pořídí pár školáků. Hegemonní kultura se tu dělí na osvícené, kteří jsou ochotni trochu světla přinést i nebohým, méně kulturním menšinám, aby tyto mohly vystoupat výš, a neosvícené, kteří nižší kulturu jednou provždy odsuzují k její nízkosti. Tohle s prominutím debilní dělení ve mně ubilo cokoliv, co by mohlo potěšit třeba i jen část mého naivního diváctví.

A já jsem si myslela, že v Glee se scénaristi relativně odvázali... Veronica Mars nabízí pro americký seriál dost netypický pohled na skutečnost. V první sérii (co zatím můžu soudit) platí, že co díl, to zpochybnění hranice normálního a nenormálního. A dost mě baví hudební i textové aluze. Prima!

//Režisérka po skončení filmu promluvila mimo jiné o tom, že chtěla proniknout do soudobého způsobu projevování emocí, do podoby dnešní intimity. Zda se to povedlo, je otázka, ale tento záměr (na první pohled výrazně tělesnými) scénami jasně prosvítá. Občas se asi k duši nejde nedostat tělem a k autentickému osobnímu prožitku předváděním naučené sociální role.

Idée fixe v Petzholdově provedení.// Obzvlášť oceňuju originální kameru, která nikdy nezaostřila tam, kam bych čekala.

Petzold je mistr nenápadných, ale skvěle propracovaných filmů o ženách. Jeho největší síla spočívá v navozování kompaktní atmosféry, která inklinuje k monotónnosti (tedy velmi pozvolným obměnám tónů), a tím i určité bezbřehosti. Zápletky filmů, nálady postav, hudba... všechno se jakoby neměnně přelévá ze strany na stranu, až přichází šokující závěr. A právě ty Petzoldovi nedokážu tak úplně odpustit - působí rušivě a lacině. Jinak ale velmi oceňuju režisérovu nechuť divákovi vnucovat svoje narážky a máčet mu nos ve své precizní práci. Najít si k jeho dílu cestu není tak jednoduché, ale myslím, že se to vyplatí.

Po přečtení obsahu jsem se bála dalšího Twilightu a první minuty filmu moji obavu jen podporovaly. Ani nevím, kdy se to zlomilo. V každém případě mě Keith nakonec - v rámci žánru - docela příjemně překvapil. Jasně: i tenhle teenagerský film obsahuje spoustu schémat, dobře srozumitelnou strukturu, zkratky (nejen) k emocím místo pracné cesty k témuž. To pozitivní na něm se ale odvíjí jednak z toho, co tomuhle filmu navzdory žánru chybí (především dík za to, že se nerochňá v tom, v čem bychom to očekávali), jednak za občasnou snahu schémátka narušit. Čím blíž je závěr filmu (a tím i počátek - cyklická kompozice se tu tentokrát použila opodstatněně), tím vyšší je spád událostí, tím víc se toho pouze načrtne. A ono to stačí - a nejen to: film to dost osvěží. Nebudu prozrazovat víc. Každopádně vězte, že to není úplně tragické.

Pro mě zdařilejší mystifikace než Rok ďábla. A taky samozřejmě metametapunk.