janisska

Čistá, dokonalá subverze.

Nenápadná, ale geniálně ironická přehlídka malosti. Jeden z nejnevtíravějších skvělých filmů, které znám.

"Vyvolení v ráji" nabízejí vynikající zábavu pro každého, kdo má rád camp (a teď nemyslím stanování, ale http://de.wikipedia.org/wiki/Camp_(Kunst)). Setkáme se tu s dosud poslední realizací projektu Gesamtkunstwerk, kdy se uměleckým dílem stávají antická těla, tančící gymnopaedie v hotelu, kde je voda modřejší než modrá a tráva zelenější než zelená. Ironický vševědoucí vypravěč a vtipálek ve střižně pak zaručují dobré vyzdvižení kontrastu mezi ideálem a všedností, krásou a hnusem atakdále.

Vlasy mám ve svých oblíbených filmech čistě díky nepřekonatelnému soundtracku.

Srovnání s Klass se asi nabízí, ale není podle mě úplně dobré. Ben X si neklade ambice vyprávět ucelený příběh stupňovaného psychického a fyzického násilí - gradace tu vlastně téměř chybí. Všechno probíhá monotónně a otázka "Kolik důvodů potřebuje člověk k sebevraždě?" se nevztahuje nutně pouze k nepochopení spolužáků. Scény, ze kterých se má divákovi udělat fyzicky špatně, se vztahují daleko spíše k něčemu běžnému (a většinou zastřenému) v každém z nás, ne k nějaké extrémní touze probouzet u "jiných" bolest.// Čeho si tu cením nejvíc? Film neapeluje na nějaké všeobecně dobré v každém člověku, na lidství a všeobjímající lásku. Nebojí se přiznat, že některý lidem je třeba pohrozit spíše exponováním toho zlého, co v nich je. Apeluje na lidskou singularitu, právo prožívat svůj svět po svém. //A co mě tu trochu zamrzelo? Šroubovaně a nepatřičně působící teze o Aspergerově syndromu, které mají působit toliko osvětově. Některé formální prostředky, které ze všeho nejvíc připomínaly německý film o taneční scéně a uživatelích drog. Scény, které trvaly příliš, opravdu příliš dlouho, protože se zřejmě autor bál, aby jeho poselství dostatečně vyznělo.// Nicméně poselství to je docela prima, film působí závažně i hravě (takže jsem se nakonec v patosu neutopila - ač jsem se toho místy bála), narativní rámec mě bavil a jednotlivé detaily těšily.

Docela dobře udělaný osvětový doják.

O filmu se říká, že působí jako dokument - a aby ne, když "scénář" vznikal tak, jak vznikal. Při pozornějším sledování ale divákovi nemůže ujít množství slovních i vizuálních hříček, které film velmi pevně drží v určitých intencích (a mimo to film zdánlivě retardují, v druhém plánu nicméně také strukturují - rytmus beznaděje, smutného pousmání, snahy o normální fungování a zase beznaděje je neúprosný) a díky kterým film působí dokonale naplánovaně a sevřeně; místy nicméně také relativně chladně (ale i to snad kopíruje typickou zkušenost pozorování umírajícího).// SPOILER: Mám podezření, že české titulky zcela obrátily vyznění filmu. Místo "Nic si z toho nedělej" (Mach dir nichts draus) jsem totiž slyšela "Už se neprobouzej" (Wach nicht mehr auf). Tohle rozdvojení možnosti interpretace mě nicméně ohromně baví, takže se ráda udržím v nevědomosti.// Když jsem jela na film, zjistila jsem, že se v Čechách spustila plakátová (a prý i televizní) kampaň pro "zlidštění" smrti. http://www.umirani.cz/

Nedokážu se ubránit srovnání s filmem "Lepa sela lepo gore". "Ničija zemlja" je z této dvojice přímočařejší a explicitnější, také méně problematická a dojemnější. A pro mě o poznání méně zdařilá. Berte tedy tento můj komentář jako rozcestník, který vám nabízí, kam se vydat dál. Bude to bolestivá, ale krásná cesta.

Hodně *sevřený* i *svíravý* film. Hlavní postava Brandon se ve světě pohybuje nezávisle, s jistotou poučeného spotřebitele, který ví, co dostane za určitou částku. Jeho svět je dokonale uspořádaný, přehledný a pro pozorovatele ubíjející svojí stereotypností. Ženy jsou tu pozorovány jako zboží. Pohled nesměřuje k tichému obdivu, ale k okamžitému sáhnutí po produktu. Když chce Brandon z ustálených schémat vystoupit, selhává. Brandonova sestra Sissy se ke světu váže neuspořádaně, spontánně, citově, ale ničí ji to. Někde mezi tím se pohybuje Brandonův šéf, který si z obou těchto světů jakoby vybírá "to lepší", ale odkrývá tím jen pokrytectví dnešní doby. Všichni souloží. A věřte mi, že ještě nikdy nikdo neudělal ze sexu tak bezútěšnou záležitost.// Je to film záměrně pomalý, který vybízí, abychom si všímali každého detailu. A i tyto detaily jsou sestaveny s ubíjející uspořádaností. Lhala bych, kdybych řekla, že na mě film nezapůsobil. Zpětně v něm ale nacházím určitou rozčilující tezovitost, neschopnost vykročit jakýmkoliv směrem z té dokonalé uspořádanosti. Nikde tu sice není nic řečeno explicitně, ale množství implicitních odkazů nezadržitelně míří k jedinému možnému uchopení, k jediné možné náladě. Cítíme sice jaksi bohatství otázek, které se otevírají kdesi před samotným začátkem filmu, ale snímek sám se vlastně nijak nesnaží k těmto otázkám vybízet. Vychází neustále sám ze sebe a sám do sebe zase vstupuje. Dělá to důsledně, dělá to dobře a dělá to krásně. Ale prostě mi to nestačilo.

Trochu míň product placementu než v Mužích, trochu míň mouder, trochu víc vtipu. Scéna, kdy děti na ulici "skáčou panáka" na obrysu mrtvoly, dává tušit, že to s Vejdělkem není beznadějné - tedy kdyby se držel žánru komedie. Bohužel je zřejmě ambicióznější, a tak u něj musíme i nadále počítat s lacinými (ovšem rádobyhlubokými) bonmoty a vykonstruovanými dialogy, které nás budou někde hluboko chytat za srdíčko. O žensko-mužských stereotypech (které se ovšem důmyslně maskují pod roušku ženské sexuální nezávislosti - ale není nakonec Vilma na mužích ze všech nejzávislejší?) snad ani nemá cenu mluvit. Ostatně podle některých mých přátel se ani ničemu jinému než stereotypům nedá od srdce zasmát. Snad nemají pravdu.