janisska

Jeden vyučující nám kdysi připomínal, abychom se na každou věc dívali z té správné vzdálenosti. "Některé věci se ukážou pod mikroskopem, jiné jen z dálky." We need to talk about Kevin je nejlepší právě v tomhle: jak svižně a účelně dokáže měnit perspektivy a znovu a znovu (a pokaždé o trochu líp) zaostřit. To se daří také díky skvělé hudbě (Jonny Greenwood je génius - měla jsem to podezření už při There will be blood, tentokrát se potvrdilo), která je vždy signálem nových spojení, která otevírá brány do minulosti i podvědomí. Fragmentární narativní struktura (kterou hudba pomáhá udržet koherentní) je v tomto filmu dokonale opodstatněná, funkční a navozuje velmi sugestivní pocit, že zažíváme jakési autenticky "ženské" vyprávění. Postavy jsou skvěle nahozené, barevná symbolika báječně rozpracovaná, zásadní a nezodpovězené otázky jsou položeny. Dohromady je to prostě síla a krása znejistění a téměř dokonalost a pro mě společně s The woman největší letošní překvapení.

Vtipy a mystifiace - ano, ale nesmíme na diváka celou dobu jen lišácky pomrkávat. Čti: to, čím je film velmi cenný (svými herci - neherci), ho zároveň pohřbívá. Tvář hudebníků vtip prozrazuje často už několik vteřin předem a ubírá tak divákovi možnost se nečekaně a od srdce zasmát. I vědomá a jako taková prezentovaná absurdita je poněkud méně půvabná.

Do filmu jsem se z počátku zakoukala díky jeho rafinované narativní struktuře, ale emočně se mě kupodivu dotkl jen pramálo. Na druhý pohled jsem se zakoukala také do o nic méně rafinované fotografičnosti obrazu, určitý pocit chladu ale zůstal. Je to skvělý Haneke, není to můj oblíbený Haneke.

Promítat místo Srpski film na Festivalu otrlého diváka. Xenofobní, špatně udělaná kravina s otřesnými hereckými výkony.

Pro začátek je sympatické, že se film v mnoha ohledech vymaňuje ze schémat romantického filmu: scénář se dost umně vyhýbá jednoznačnosti a přehnané explicitnosti, mnoho podstatných informací se navíc dozvídáme zpětně, nenápadně, nenuceně a poměrně překvapivě. Partnerský vztah se tu prezentuje jako něco ne zcela zásadního, arbitrárního a poměrně racionálního, velkou úlohu hraje nahodilost. Jenže potom nutně přichází otázka, co z romantického filmu zbude, když vypadne romantická láska, cit, osud...? Snad psychologická sonda do fungování mezilidských vztahů. Neříkám, že úplně nevydařená, ale celkově na mě film působil příliš odtažitě a (jak tu popsal Marigold) řídce.

Film - roztomilá hiphopová písnička. Přiznaná autobiografičnost se tu pojí se snahou přepsat vlastní dějiny tak, aby se co nejvíc podobaly americkému gangsta rapu. A proč že to? Aby klučina, kterej byl sám, ukázal, že i on může mít taťku a mamku pohromadě s mladším bráškou, i on má spoustu prachů a hustou káru. A poslouchaj ho vězni a náctiletý. I on má totiž měkký srdíčko a ten hněv, ten hněv v něm, ten překoná odpuštěnim! Dá se takovémuhle počinu vůbec vyčítat prvoplánovost a schematičnost? Nebo to patří k dokonalému naplnění žánru?

Bez jediného zbytečného pohybu.

Což o to, nic proti psychologii, ale tady přece žádná psychologie není - když na začátku představíte figurky a poté se jich snažíte figurkovitosti zbavit pomocí ustálených schémátek, zažitých záběrů a průměrné tklivé hudby, zůstanou na konci zase jen figurky. Jestli se film dostal někdy až na dřeň, jednalo se nanejvýš o pár scén, a to ještě toliko u žen. Karoline Herfurth byla nicméně skvělá a její katarzní taneční vystoupení v závěru pro mě film zachránilo. Facit: dojemný a ne úplně blbý film na nedělní večer.

Z příběhů Mikuláše na mě samozřejmě dýchá dětství a obrovská nostalgie, v tomto provedení jsem ale zůstala pocitově zcela netknuta. Jednotlivé epizody působí nedotaženě, občas na sebe ne příliš šikovně navazují, vznikají podivně prázdná místa. A specifická poetika knižní verze se kamsi vytratila.

Hygienický (čti: sterilní) film, který skoro všechno, co na něm mohlo být hezké, sám popřel.