janisska

Filmařinu teď nechme stranou. Tohle byl... Epický stereotypní děs. Další výlet do země, kde ženám, které se mrazem prochází ve spodním prádle, nehrozí zánět vaječníků. Ale co už. Na téhle zrůdnosti je strašlivé především to, kterak vztah muže a ženy zobrazuje jako stupidní hru s konvencemi danými pravidly, kdy ženy musí pohrdat muži a muži zase ženami. Každý z nich si o tom druhém myslí, že je idiot, kterého musí před realitou chránit lží a předstíráním. Žena je děťátko, které musíme pomocí nečisté hry zabavit, muž je děťátko, které musíme nechat při tom, že situaci kontroluje. Panenanebi. Nemají být hlavní protagonisté dospělí? A kam se poděla skutečná komunikace? Partnerství? Rovnost muže a ženy ve vztahu? Nedejbože nějaké prachobyčejné city. Chápu, že spoustu lidí se dementním stereotypům zasměje rádo, nicméně... Možná by vážně neškodilo trochu přemýšlet o tom, čemu přesně se smějeme. Pro mě byla zábavná asi jen scéna s masérem - kvaziteiresiásem (a to ještě nechtěně). Když mu psal scénárista monology, dal zřejmě průchod nějakým vyšším uměleckým záměrům. Nepovedlo se to. Stejně jako celá tahle urážlivá, vyumělkovaná kravina, která ale svoji vyumělkovanost vydává za ryzí moudrost, osvícenost, zkušenost.// Tento komentář nijak nesouvisí s mým postojem k otázce tzv. nevěry. Souvisí čistě s mým přesvědčením, že lidé se mají navzájem respektovat. Jednat se svým partnerem prostě jako s partnerem a ne jako s dítětem nebo klientem (džouk o prostitutkách, díky za něj). Ale už.

Jediná záporná postava: letuška, která krade erární mejdlíčka. Jediná message: "Každý pilot potřebuje svého kopilota." Co dodat?

Asi bude znít blbě, když sci-fi filmu vytknu především to, že představený děj není možný. Nicméně nejde ani tak o to, že by tento děj nebyl možný tady, teď. Jde o to, že by nebyl možný ani v jakékoli jiné myslitelné situaci, protože prezentovaná logika fikčního světa Zdrojového kódu není logická, resp. není usouvztažnitelná s mnoha prvky filmu. Třebaže se ale pokouším od tohoto oprostit, stále mě neuvěřitelně irituje ta pitomá (a jakoby "hluboká") nasládlost závěru.

"They have more time for practice. We have more heart." Objevil se tu další seriál, kde je hlavní (a prakticky jedinou) podmínkou splnění snu entuziazmus. Neumíš zpívat? Buď více sebevědomý - a za chvíli pěješ jako slavík. Neumíš tančit? Objev své skutečné já - a kariéře tanečníka náhle nic nestojí v cestě. Osobní život se tu neoddělitelně prolíná se starou dobrou písničkou o lásce. Seriál tedy funguje podobně jako např. seriál o gymnastkách Make it or break it: vyřeš svůj osobní život, a splníš tím svůj sen. Pokud to nefunguje, chceš svůj sen splnit moc málo. Musíš mít víc energie, nadšení. Víc srdce. Tenhle roztomile debilní koncept (který stojí v krásném kontrastu např. k japonským seriálům, v nichž se snaží hrdinové dosáhnout svého vytouženého úspěchu; srovnej např. Hikaru no go) zastřešuje celý seriál. Čeho si tu ale cením: 1) propracované a velmi zábavné stylizace, 2) nadhledu, se kterým se tu vše (kromě zmíněného coelhovského konceptu) realizuje, 3) nenápadného posouvání hranic toho, co se může dostat do mainstreamu: seriál tak např. tematizuje homosexuální vztah, a to jako vztah v každém ohledu rovnocenný vztahu heterosexuálnímu; např. první pohlavní styk dvou gayů se tu zobrazuje paralelně s prvním pohlavním stykem chlapce a dívky - a oba jsou zvtárněny jako stejně přirozené. Hloupé (ale podmíněné logikou Glee) je, že zobrazená (někdy opravdu kontroverzní) témata se tu řeší jednak příšerně schematicky (postavy jsou věšáky typických vlastností a názorů), jednak se pokaždé vyřeší stejně: Glee je prostě radostným místem, kde je každý přijat "takový, jaký je", každý objeví své "pravé já" a dá průchod svému talentu (protože každý má talent, pokud ho chce mít). Jakýkoliv problém se nakonec rozpouští tím, že o něm zpíváme (čímž zároveň objevíme své pravé já a zlepšíme se).

Připadá mi, že se filmaři v poslední době rozpomněli na fakt, že vyprávění nemusí být jen lineární (ale postupují bohužel stále častěji podle jakéhosi prefabrikovaného formátu, který ze všeho nejvíc připomíná postupy How I met your mother). Přibývá (romantických) filmů, které experimentují s anticipací, retrospekcí, retardujícími komentáři vypravěče... Tady se ovšem experiment nezdařil. Inu, retrospektivně nahlížené klišé je stále klišé. Navíc tu forma naprosto uztloukla obsah.|| Koukám, že se tu Daydream nation hodně srovnává s Lynchovou tvorbou. Ta podobnost nicméně končí vraždou v přírodě a kouřícím komínem v pozadí. Napětí nulové. Emoce téměř nulové.

Nesourodý, neopodstatněný a v důsledku nesmyslný mišmaš tužeb romantického idiota, který se ocitne ve fantazii - vybrané společnosti svých intelektuálních idolů - jen proto, aby si v jejich přítomnosti mohl vylévat srdéčko a ukájet se stejnými banalitami jako v realitě.

Film, který se nápadně podobá Zbouchnuté - až na to, že tady bizarní pár vzniká (a poté je křečovitě udržován) ne kvůli otěhotnění hlavní postavy, ale kvůli "dobrým mravům", teplé vodě a barevné televizi. S tím "rozchodem s maloměšťáckými představami" to samozřejmě není tak horké: jde vlastně jen o to, že bagrista nevymění teplé místečko za místečko ještě teplejší a nový nábytek se nebude nakupovat do domu rodičů, ale služebního bytu v Klatovech.

oči starých žen/ vyplakané a plaché/ tesklivé a mírné/ vy oči obrácené k zániku// oříšky bez jádra/ misky bez obětin/ předsíňky mrákot/ úryvky dávné hudby/ studánky zasypané/ oblohy zatažené/ noci bez dnění/ dvířka zapadlá/ křtitelničky vyschlé/ vody bez zrcadlení// vy oči starých žen/ vám svět nic není/ vám krása nic není/ vám ošklivost nic není/ vy oči starých žen/ hodin nesledující/ za míjením dnů se neotáčející/ vy oči starých žen

Mladá přeslušnělá křesťanka se vyrovnává se svojí sexualitou a nakonec objevuje sílu a -* funkčnost *- ženských zbraní.// Bavily mě parodicky použité hororové prvky (zejména hudební motivy anticipující tragédii) a důslednost, s níž se rozkládá americký maloměšťácký ideál (tato důslednost lze pozorovat už v úvodních scénách, kde s útulným přízemním domečkem vtipně kontrastují gigantické falické komíny; připomnělo mi to úvodní znělku Twin peaks) i ideál jakési transcendence skrze odtělesnění.

Celou dobu jsem se za postavy cítila trapně. Neskutečně trapně - občas jsem se už nevydržela dívat. Přesto mám z filmu poměrně velkou radost; duchaplných, cituplných a bůhvíčehovšehoještěplných postav je tu tak polovina, zbytek tvoří prapodivné karikatury, které mě ale svou mimozitou vážně bavily. Děj: ze třetiny bravíčkovská rubrika Trapasy, ze třetiny klasicky ulepená romantika a poslední část tvoří něco, na co se dají jen vytřeštit oči, čemu se ale nedají upřít originální nápady.