Jansen

Ač podle skutečných událostí, film vyznívá značně uměle a přikrášleně a jako takový nedrží vůbec pohromadě. Místy si tak musí vypomáhat prostředky prvoplánově podbízivými. Ono je to těžké, když z celého filmu (jako konceptu) není cítit nic z hrůz, které hlavní hrdinové prožívají, a najednou je nám tento pocit vnucován prostřednictvím násilné scény. Celkově ucházející řemeslná práce pana filmaře, ale toto téma by si určitě zasloužilo více tvůrčího citu.

Na pozadí cizorodými zvuky podbarvené scény rozehrává Fassbinder svou Třetí generaci. Právě zvukový šum, který podbarvuje téměř všechny scény, vzbuzuje nepříjemný pocit nejistoty, který dokonale charakterizuje zvolené prostředí berlínských atentátníků. Narážka na Schopenhauera (a vůbec Fassbinderova záliba ve Filozofii života, která je znatelná napříč celou jeho tvorbou), orámování děje citáty z berlínských veřejných záchodků, absence snahy cokoli divákovi ulehčit a osobitý filmařský styl dávají tušit, ze Třetí generace nebude film pro každého. Ve svém projevu typický a skvělý Fassbinder.

Celý děj tohoto filmu, svázaný do jednotlivých „výstupů“, působí jako výtah té nejodpornější vztahové konvenčnosti bez sebemenší naděje na jakoukoli změnu. Pocit klaustrofobické jednotvárnosti umocněn Fassbinderovým nepodbízivým tvůrčím přístupen a rozechvělou kamerou vzbuzuje až jakousi vnitřní nevolnost. Jednotlivé scény jsou jako výstupy vystřižené z absurdního dramatu, přičemž vrchol zosobňuje monolog sousedky-lyžařky. To, co se poté stane je už pouze logickým vyústění děje, který k tomuto okamžiku o začátku spěje.

Poetika tohoto filmu je opravdu ojedinělá. Průběh filmu je jednoznačně diktován Greenawayovými uměleckými choutkami, které nejlépe charakterizují slova jako labuť, surrealismus, amputace, krokodýl, siamská dvojčata, symetrie nebo doba rozkladu. Příběh, neboli výstižněji základní dějová kostra, ale rozhodně nechybí. Pokud jsme teda ochotni přijmout fakt, že jeho základním námětem je cesta za poznáním, která spočívá ve zkoumání rozkladu těl mrtvých živočichů. Ale hledání dějové linky ve filmu tohoto kalibru se jeví jako naprosto podružná věc ve srovnání s přívaly tvůrčí invence, která se na nás hrne z každého záběru. Z každé scény, z každého záběru raší trsy tak originální bizarnosti, že snad ani není v lidských silách ji najednou vstřebat. Tento film přestavuje jakéhosi pomyslného chameleóna, který při každém našem pohledu změní barvu a ani po několikanásobném zhlédnutí si tak nemůžeme být jisti, co přesně máme čekat – vždy nás překvapí něco nového. Lví podíl na výsledném dojmu má samozřejmě hudba Michaela Nymana, bez které by byl zážitek poloviční. Z výborné tvůrčí konstelace tak vznikl film, který ve svém vyznění nemá konkurenci.

Film se vyhýbá samoúčelnému plkání. Obraz, i přes svou zastřenost, působí ostře jako břitva. Atmosféra není vytvářena uměleckými prvky, které zde ale v žádném případě nechybí, nýbrž chladnou nepřikrášlenou autenticitou. Vulgárnost není účel, ale nutnost podmíněná směsicí krve, zvratků a křivd mísících se v obličejích těchto společenských vyvrženců. Nikolaev bez emocí a zbytečného uměleckého patosu zobrazil svět, který kdysi byl někde tam na východě, někde mimo zraky pracující třídy, někde „v podzemí“. Sugestivní a silně nepodbízivý naturalistický zážitek.

Netypická prohlídka jedné „turistické atrakce“ s opravdu výjimečným průvodcem. Na Mistra mi to sice přijde málo, ale vzhledem k dobovému kontextu vzniku filmu je to slušný výkon.

Zatím největší Švankmajerův úlet, co jsem kdy viděl. Jinými slovy absolutní psycho. Umělecké cvičení, zasazené do bizardního rámce, kdy hlavní roli hrají díry vyvrtané ve stěnách. A já si myslel, že díry ve stěně se dělají jen kvůli špionáži, případně kvůli rozvodům nebo vnadné sousedce.

Živý plot, stát za dva, jako kůl v plotě – myslíte, že chápete tahle metaforická sousloví? Tak po zhlédnutí tohoto filmu už si tím nebudete tak jisti. Kolem této zahrady totiž mají tu nejpodivnější odrůdu živého plotu, jakou jsem kdy viděl.

Zajímavý piknik s překvapující pointou a spoustou umělecké invence, která je u tohoto pána neodmyslitelnou samozřejmostí. Jo věci se někdy hodně zvrtnou, a to se potom může stát, že se vymknou vaší kontrole.

Realita utržená ze řetězu. Dokonalá pocta surrealismu. Trošku mi to připomnělo Andaluského psa.