Jansen

Ve svém novém filmu György Pálfi upouští od vizuálně bohatého stylu a zaměřuje se na čistou realitu. Cynická vztahová mozaika v jeho podání v podstatě nenabízí nic nového, ale zároveň si drží docela vysokou úroveň a doplněná o krátký před film z dětské školky získává další rozměr. Možná je to právě zmíněný před-film ze školky, který nejvíce vyzdvihuje následný celovečerní film. [LFŠ 2009 – host: György Pálfi]

Naprostá šílenost hýřící tak ujetým smyslem pro humor až je to k nevíře. Z každého záběru prosakuje radost a je vidět, že tvůrci si rozhodně meze nekladli. Nedoporučuji usedlým povahám. Zbytek, čili tak jedno procento, se skvěle pobaví. [LFŠ 2009 – host: Michael Ostrowski]

První díl hedonistické trilogie Michaela Glawoggera „sex-drogy-rock´roll“ (Nacktschnecken – Contact High - ?) je sice o poznání slabší než jeho drogová variace, ale pořád ještě svým hodně specifickým způsobem pobaví. [LFŠ 2009 – host: Michael Ostrowski]

Přemýšlel jsem, o co se vlastně jedná. Jestli je toto dílo dokument o filmu, film o filmu, film o filmech nebo film o dokumentu? Ale potom mi to došlo je tzv. film (kino) v hlavě: specifický žánr, který si Michael Glawogger vymyslel, aby mohl simulovat své ať už více, či méně zvrácené nápady, takové tvůrčí cvičení. A jen tak mimochodem si k tomu vypůjčil záběry jiných filmařů. Bohužel to ale má smysl pouze pro něho a neměl by tím zatěžovat diváka, protože ten z toho pravděpodobně nic mít nebude. Sice to postrádá smysl, ale zase je sakra vidět, že ten chlap má talent. [LFŠ 2009]

Geniální manifest filmu. Kinematografie musela čekat celých 34 let, než ji někdo vzal, svlékl a ukázal v plné kráse. Navíc s velice působivým místy až kakofonicky násilným doprovodem elektronického uskupení Magnetik jeden z mých nejsilnějších zážitků. [LFŠ 2009 – hudba: Magnetik]

Monumentální dílo německého expresionismu. Svět Metropolis je jedno z nejchladnějších a nejdepresivnějších míst jaké jsem kdy na filmovém plátně viděl. [LFŠ 2009 – hudba: MIDI LIDI]

Průkopnický film německého expresionismu na motivy povídky Edgara Allana Poea. Po obrazové stránce je Pražský student na svou dobu určitě velice zajímavý film, ale pro mě je u tohoto filmu mnohem více než obraz zajímavý literární podtext tohoto filmu, který je velice bohatý. Skloubení faustovského motivu s Poem, Kafkou a Bodlairem je více než výživné. [LFŠ 2009 – hudba: Kazety]

Už dlouho jsem nebyl u filmu takhle rozpolcen. Na jedné straně krásná výtvarná stránka plná surreálních kulis laděných do pastelových barev, které vytváří natolik fantaskní a podmanivý svět, že je to až k nevíře. Inspirace obrazy Reného Margritta je zjevná na první pohled. Samotný film pak prý ale především vznikal inspirací se na díle Paula Delvauxe, jehož kresby dokonce posloužily jako přímá vizuální inspirace filmu. Surreálně laděný svět této pohádkové země evokuje tajemné náladové vize, jež můžou přežívat pouze na tak sugestivním místě jako je právě Taxandrie. Na druhé straně stupidní orámování filmu, už zcela v normálním prostředí bez kulis a čehokoliv alespoň trochu expresivnívního. Zjednodušeně řečeno tvůrci se uchýlili ke klasickému řešení: celovečerní film za cenu krátkého. Finančně náročná animovaná část, tak byla obalena příběhem kluka, který do magického světa Taxandrie pouze vstupuje / představuje si ho, čímž samozřejmě celá kontinuita a veškerá podmanivost vzala za své. Slzy do očí pak přímo vhání, jak samotný Raoul Servais v následující diskuzi sděluje, jak během natáčení došly peníze a celý film se pak musel dotočit tímto způsobem. Z potencionální legendy tak vznikl pouze film, který sice uchvátí, ale zároveň dvakrát tolik zamrzí a posléze vlastně i naštve. [LFŠ 2009 - host: Raoul Servais]

Výtvarně velice originální film s docela zajímavým námětem. Jen mě tak napadá, kde končí tvůrčí invence a originalita a začíná stylistická masturbace a exhibování, protože tento film na to hodně doplácí … bohužel. [LFŠ 2009]

Kontroverzní film belgického surrealisty Thierryho Zéna, který už dopředu přechází jeho pověst kultovního a v mnoha zemích zakázaného filmu. Možná paradoxně právě tento fakt, pořadateli LFŠ všemožně proklamovaný, mírně kalí samotný zážitek z filmu. Ve své podstatě není Svatební váza až tak šokující nebo dokonce násilný film. Celková kompozice černobílého obrazu připomíná malířské plátno, kde by každý záběr mohl tvořit samostatný obraz. Sám Thierry Zéno přiznává, že hledal inspiraci v obrazech. Film rozhodně neoplývá scénami explicitního násilí a většina zvrhlostí je ukázána „dost milosrdně“. Režisér nastiňuje situaci hlavního hrdiny, absencí jakýchkoliv dalších postav a verbálního projevu, jako posledního přežívajícího člověka. V tomto kontextu pak jeho sexuální soužití se samotnou sviní nabývá zcela jiných rozměrů. Pomyslný zlom přichází přibližně v polovině filmu, kdy u hlavního hrdiny dochází k možná nevyhnutelnému duševnímu zvratu. Docela zajímavá se pak zdá být scéna, kdy hlavní hrdina objímá svini a paprsek světla, který je částečně protíná, připomíná ostří nože. Poté přichází zvrhlé scény jako oběšení selátek, pojídání vlastních fekálií atd. Dokonání zkázy pak symbolizuje obřad, kdy se hrdina rituálně pohřbí spolu s mrtvou sviní. [LFŠ 2009 – host: Thierry Zéno]