Jansen

3 alegorická podobenství zabalená do 70ti minut celuloidového pásku. 3 příběhy mučedníků lásky. Přičemž jasně dominuje příběh umývačky nádobí, která se zamiluje do Karla Gotta. Jan Němec to vzal hodně jinak. A spoustě lidí se to asi líbit nebude. Holt avantgarda už je taková.

Pro mě velké zklamání. Ale zklamání způsobené hlavně výběrem námětu. Provedení je opravdu dobré a Aronofsky opět ukazuje svůj ojedinělý talent, který je cítit téměř z každého záběru. Od muže jeho formátu bych ale čekal větší cit při výběru námětu. Příběh o přestárlém wrestlerovi, který je evidentně tak primitivní jako sport, jenž provozuje, mně opravdu nepřipadá nijak originální (jako bych ten příběh už někde viděl: roky přibývají, problémy s dcerou, nová milenka, …:). Navíc jsem nepociťoval nějaké emoce, které by zvýšily nebo naopak snížily moji nákladnost k hlavnímu hrdinovi, přesto že Mickey Rourke byl skvělý. Výsledek tak byl, že mi bylo úplně jedno, jak to s ním dopadne. Což je celkem paradoxní, protože atmosféra filmu jako celku byla výborná. No nevím, připadá mi to tak, že Aronofsky jen tak něco narychlo spíchnul, aby doma taky byla nějaká ta koruna (dolar). Tím ale rozhodně nechci snižovat kvality, které Wrestler určitě má. Na mého oblíbence je to ale prostě sakra málo. Je mi smutno, Darrene. No uvidíme jak dopadne Fighter.

Vláčil je prostě mistr v budování sugestivní a podmanivé atmosféry. Jeho obrazy vtahují do děje, úhly a pohyby kamery vyvolávají pocit drásavého napětí a hluboké tóny zvukové (hudební) stopy působí místy snad až podprahově. Přesně v tom je hlavní síla a kouzlo jeho filmů a ne jinak je tomu i v Ďáblově pasti. Příběh je sice jednoduchý, ale zato velmi emocionálně vypjatý a tudíž i “atraktivní a záživný“, herci hrají skvěle a výběr prostředí pro jednotlivé scény nemá chybu. Budova mlýna na samotě v lese už sama o sobě působí dost děsivě, nehledě na hrůzné neznámé tajemství, co v sobě skrývá. Ale paradoxně je to právě odhalení tohoto tajemství v závěru filmu, co celý zážitek mírně kalí. Až na ten závěr bezchybná filmařina v podání skutečného mistra.

Neskutečně podmaňující a silný zážitek. Terrence Malick umí vytvořit tak odlišný a přitom uchvacující obraz světa, že se pro něj jen těžko hledá přirovnání. Na své postavy nahlíží jaksi z dálky, do ničeho je nenutí a nic po nich nechce. Jeho očima jsou pouze součást přírodního univerza, které on jako náhodný pozorovatel sleduje okem kamery. Kde ostatní filmaři začínají, tam on končí. Scény násilí jsou jeho očima, přesto, že se ve filmu v určité formě objevují, jakýmsi zvláštním způsobem přehlíženy, citlivě zjemňovány a ve výsledku degradovány pouze na náhodný jev, na který se zrovna, mezi nespočetným množstvím dalších dějů v prostoru, zaměřilo oko kamery. Velice silná emocionální stránka, kterou film doslova přetéká, není podpořena ani jedinou zjevně podbízivou scénou, na kterou by jiný režisér ve filmu tohoto rázu čekal doslova jako na boží smilování. Z toho vyplývá, že právě to ,,nejatraktivnější“ (sex, bitvy, atd) Malick vynechal, aby mohl vytvořit do určité míry duchovní obraz jednoho světa (na pokraji zániku) dobývaného světem jiným. Kontrast starý proti novému světu, osobní city versus povinnost ke komunitě působí tak v jeho podání tak silně, jak jen může. Nádherné záběry na přírodu, jako hlavní postavu filmu, a výborná hudba mají výrazný podíl na celkovém dojmu. Nový svět je dlouhý a uchvacující film, který si dokáže udržet pozornost vnímavého člověka bez jediného zjevného zrychlení děle, akčních scén nebo samoúčelně podbízivých obrazů. A takových filmů je málo.

Luis Buñuel a jeho buržoazie. Ani tentokrát jim nic nedaruje a pořádně je potrápí. Film se nese spíše v komediálním duchu a o absurdní dialogy nebo scény není nouze. Na můj vkus je tu ale až moc postav, mezi kterými jsem se místy ztrácel a uniklo mi tak několik určitě důležitých vět. Ale celkový nápad a provedení opět nemá chybu. Buñuel znovu dokazuje svůj smysl pro absurditu a zvláštní smysl pro humor. A závěrečná alegorie církev-ovce - to je celý on.

Gejzír fantazie. Neskutečná kreativita Tima Burtona, tentokrát převtělená do Halloweenského městečka a jeho obyvatel, opravdu bere dech. Bizarní směsice různě deformovaných postaviček, ať už z povrchu zemského nebo ze záhrobí, zpívajících písničky a připravujících se na další Halloween opravdu není běžná podívaná. Ale do Halloweenu daleko, tak proč pod svá křídla nevzít i Vánoce. ,,Přípravy musí začít okamžitě a Satana Kaluse zavřeme a už ho nepustíme.“

Přesně tak si představuji dokonalého Bonda, Jamese Bonda:) Ničím nevázaná a na žádná pravidla nebo fyzikální zákony se neohlížející dokonalá akce se spoustou krásných aut a žen. Určitě nejlepší Brosnanův Bond a svým stylem vůbec jedna z nejlepších bondovek.

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců.

Podařená satira s výbornými hereckými výkony a skvěle napsaným scénářem, která si utahuje z pánů soudruhů a ještě oplývá velice zajímavým a atraktivním dějem. Akorát ke konci mi to už přišlo trochu přeplácaný.

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí.