Tretia generácia

Paralela s Německem na podzim se skutečně nabízí, ale výsledný produkt naštěstí není tak strnulý. Ty hrátky s polyfonií mě skutečně přiměly si takového RWF téměř užít, ačkoli obsahově to bylo opět na hraně a herecký ansámbl už byl také vyčerpaný. A samozřejmě nebyla potvrzena naivní víra, že dobrá soulož může vyléčit závislost na narkotikách. (04.05.2014)

Myslím, že nik lepšie ako Fassbinder nevyjadril myšlienku, že revolučná ľavica (kam patria všetci aktivisti, anarchisti a narúšači systému) a korporativistickí vládcovia (majitelia veľkých korporácií, mediálnych sietí a ich prevodové páky v podobe politickej a policajnej moci) sa navzájom k životu veľmi potrebujú. Opodstatnenosť svojej existencie živia vzájomne prostredníctvom druhého tábora a svoje idey neustále jemným mechanizmom vzájomného prepojenia zrádzajú, aby občasná mučenícka smrť obetných baránkov zabezpečila ďalšie bezproblémové fungovanie (navonok nezmieriteľne polarizovaného) systému. Komplikované a mnohovrstevné zachytenie možných odtienkov tejto základnej tézy prostredníctvom pohľadu do vnútra fungovania oboch strán: jednej z teroristických buniek a na druhej strane veľkopodnikateľa. Všetko podané špecifickým fassbinderovským štýlom spájajúcim vysoké z nízkym. Ten organicky včleňuje do deja rozličné rozsiahle výpočty rôznych položiek, rozhlasové a televízne komentáre, či citáty z diel filozofov s oplzlými nápismi z verejných toaliet, ktorými sú predelené jednotlivé kapitoly filmu. To všetko príznačne vytvára neutešený obraz ľudí hrajúcich sa na zmenu, no v skutočnosti túžiacich po príjemnej nemennosti. (18.12.2006)

Po všech těch filmech co jsem od Fassbindera viděl, musím říct, že mě Třetí generace zklamala. Je patrné, že nejsilnější díla vytvořil tento režisér zpočátku své kariéry a postupně jeho filmy ztrácely na síle. Možná je to i tím, že film je reakcí na události, které jsou spjaty s německou historií, ale spíš bych viděl problém v tom, že snímek není tak propracovaný jako ty předešlé. Postavy teroristů jsou zde vykresleny možná až příliš směnšně na to, aby člověk nad filmem nějak výrzaněji hloubal. Jediné co se mi líbilo bylo experimentování se zvukem. V mnoha záběrech se dialogy postav prolínají například s debatou v televizi. Nebo se mísí hudba ze dvou rádií atd. Zvuková kulisa tak tvoří mnohdy zajímavou koláž všemožných zvuků a monologů. (26.10.2009)

Chápu diváky, co zde hodnotí nízkým hodnocením, protože i já sám jsem měl tak trochu problém se ve filmu vyznat, či lépe řečeno - nějak do něj proniknout, připustit si ho k tělu. Fassbinder byl jedním z tvůrců, jejichž tvorba je spjata s konkrétním místem a konkrétním časem, takže spoustu detailů nemůže člověk, co nežil na konci 70. let v Západním Německu, pobrat. Ale já přesto hodnotím nadprůměrně, protože mě baví režijní styl RWF, baví mě atmosféra filmu, která je místy až noirová, baví mě mix psycha a komedie. Vulgární nápisy ze záchodků střídají citáty největších filosofů dějin a pod tím slyšíme neustálou směsici hlasů z televize, rádia a také jakousi divnou hudbu... No, je to chaotické, je to divné - ale je to zajímavé. Přidávám se k těm, co zde píší, že jde spíš o zajímavý, než vyloženě dobrý film. (26.01.2013)

Tenhle Fassbinder je vedle Satansbraten asi nejnekompromisnější, co znám. Neuvěřitelná zvuková polyfonie je provázena spletí, kterou asi řada lidí tady vůbec nerozklíčovala. Já se nechal okouzlit a pak se na film díval podruhé, potřetí a pozvolna vstřebával "o čem vlastně je". Není toho málo. Přes tu nejstrojovější estetiku přelomu 70. a 80. let, přes godardovské parodické mezititulky s všudypřítomným rozkladem, pornografičností a obecně naprostou otevřeností jsme vrženi do Berlína doby My děti ze stanice ZOO, do Berlína trosek a rozdělení, do devalvace citů a motivací ke změně. Burlesknost tu ale prosakuje jen nenápadně. Oproti ostatním Fassbinderovým persiflážím je vše tak decentně natočené a zahrané - a usazené v estetice a výpravě - že si jen opravdu bystrý člověk uvědomí, kolikrát se nám směje Rainer do očí. Namátkou: scéna zkoušení halenky a referování o nové premiéře v divadle "dotažené do posledního detailu" - stejně si myslím, že řada scén byla tak nějak samozřejmě improvizována; entrée guerilla Paula s jeho knírkem, zastřelení manžela Petry - tak hysterické až k smíchu. Všichni dělají absurditu za absurditou, ale ta karnevalová pestrost je tak neutuchající, že to prostě skoro nejde pobrat. Zakončení filmu je jen další figurou do téhle féerie - absurdnost konec nemá, zbývá ji jen utnout. (07.04.2013)