Brinkley

Můj soused Totoro.... aneb Satsuke a Mei v říši divů (Kočkobus mi nápadně připomínal kočku Šklíbu). Hajao Mijazaki do pohádkového příběhu plného fantasie opět nenuceně vpravil dospělácký střípek (tentokrát pro děti vážnější téma: maminka v nemocnici a strach o ni, slaměný otec...). To je důvod, proč se na Mijazakiho filmy tak ráda dívám (... a proč mě třeba jeho malá čarodějka - doručovatelka Kiki poněkud zklamala).

Vedle uhrančivého Howla moje nejoblíbenější návštěva do světa nezměrné fantasie mistra Mijazakiho. Napínavé, citlivé, melancholické, uhrančivé..... V případě mé osoby však Howl's moving castle své prvenství uhájil.

Je mi líto, ale i přes velice slibný počátek s dětským Skipperem, mým oblíbencem Kowalskim, Ricem a Vojínem tento film na seriál bohužel nestačí. Zhruba v prostředku jsem si navíc uvědomila, že se plíživě blítím ku hranicím spánku. Jako doprovod dětských diváků jsem musela oželet Cumberbatchův hlas, nu což..... vynahradím si jej zanedlouho u Šmaka.

Vskutku zajímavý filmový apokryf k Rembrandtově slavné Noční hlídce, zabývající se možnými okolnostmi jejího vzniku. Bavilo mě, jak Rembrandt (sám rozhodně ne svatoušek a morální vzor) odstřeluje jednotlivé maloměšťáky. A nejen to, obdivuji se kameře - jednotlivé scény umně napodobují šerosvit mistrových pláten; divadelní styl, prokládaný Freemanovy monology na kameru, nevšední zážitek jen umocňuje. I přesto bych ovšem ocenila kratší stopáž...

Milé, ovšem byť pojednávající o malé čarodějnici, bez kouzla.

Ženich na útěku..... ovšem vzhledem k míře poskytnuté zábavy na trestuhodně dlouhém útěku. Docela mě bavil svatební obřad podle Brooke Shields, ovšem to je asi tak všechno.

Původních pět hvězd za originalitu v rámci žánru a čistě osobní obsesi pro Jakea Gylenhaala. Druhé shlédnutí ovšem už obdobné nadšení nevyvolalo.

Díky tomuto snímku jsem Benigniho konečně uznala za herce. Určitě je to i tím, že mě jeho postava (klasický Jarmuschův cizojazyčný mluvka) vyloženě bavila, stejně tak jako veškeré peripetie tří "psanců" na útěku.

Sedláčkovi nelze upřít originalitu, které se v českých luzích pohříchu nedostává. Tu mu nebudu odpírat ani během současného mikinového mediálního humbuku. Zároveň ale nebudu hodnocení Pravidel lží nadsazovat pouze kvůli tomu, že jde o tuzemák. Jinak ve všem souhlas s uživatelem "imf".

Socha svobody je Elvis, Buddha je Elvis, Madonna je Elvis.... všichni jsme Elvis; aneb Memphis očima dvou (nevím, do jaké míry typických) japonských turistů, jedné Římanky a britského "Elvise". Tři vzájemně se doplňující povídky a zaplivaný hotýlek s rázovitým personálem.... to vše ještě před Pulp Fiction. P.S. Carl Perkins byl lepší!