Chlupis

Film, ve kterém je Jiřina Bohdalová hned třikrát. V jednom záběru.

V jádru eticky mnohem horší než Troška s Poledňákovou dohromady, jelikož svou demenci a cílení na hloupé publikum Muži v naději popírají rádoby dramatickými a těžce vyděračskými scénami. Ze všeho nejhorší na tom pak je, že svátečně plné kino se královsky baví. Je mimochodem velká škoda, že se Vejdělek nevěnuje ryzím žánrovkám, protože s určitými klišé prvky pracuje perfektně, což například dokazuje skvělá závěrečná scéna, která ale v kontextu celého filmu působí zcela dementně.

Subjektivně nejlepší válečný film všech dob, při kterém můžete dosáhnout dokonalé meditace stejně lehce jako prožít nejdelší tři hodiny svého života. A přesně o tom to je.

Nejdynamištější film od Pixaru nejen díky ukázkovým montážím.

Po několika projekcích mě film pro svou zbytečnou explicitnost stále výpovědně trochu míjí, filmařsky se ale nepopiratelně jedná o jeden z nejlépe natočených a odvyprávěných snímků v historii. Ze Stromu života se proto opět stává typický Malick, který nemusí vždy myšlenkově zaujmout, svým filmovým umem ale rozkládá (věrné) diváky na molekuly dokonale.

Hitler možná v poušti hledá svoje cetky, hledání je to ale narozdíl od téhle usedlé a jen průměrně bavící jednohubky více než poutavé. Johnston však - jako již klasicky - dělá co může, síly mu ale na předražené náborové video ve výsledku nestačí i přes závěr, který je, díky užití motivu oddělení dvou milujících se lidí, naprosto perfektní. Stejně jako totiž v Iron Manovi oddělovala vztah profese a v Thorovi dokonce vzdálenost mezi vesmíry, v Capovi všemu brání jediné: doba.

Resuscitace poctivého spielbergovského dobrodružství a dokonalých filmových postupů.

Zatímco jednička byla geniálně vypreparovaný "bayovský blockbuster" a dvojka přepálená, ač velmi zábavná pubertální demence ctící klasické, spielbergovsky-dobrodružné schéma, třetí díl je jakousi reflexí mainstreamové zábavy, kdy je nám, divákům servírován téměř tříhodinový hollywoodský 3D kolos přirovnávající lidské postavy k objektům čistě materiální podstaty, navíc obohacen o až nezdravé množství tzv. in-use shots (záběrů propagujících produkt, nikoliv podporujících děj). Těžko říct, jestli Bay zamýšlel něco z toho, pravdou ale je, že opět stvořil neskutečně prapodivný hybrid, který však jakýmsi podivným způsobem dokonale funguje.

Obrazová dekonstrukce jak v čase, tak v uměleckém díle samotném. I přes dosti pomalý rytmus jednotlivých záběrů a scén má film obstojné tempo a diváka nikdy vyloženě nenudí. Jen škoda, že celý "výjev" nekončí přesně v momentě, kdy dojde na poskládání finální podoby obrazu a autor se pouští do rozebírání motivů sahajících tzv. "za roh", což mírně boří původně zvolený motiv filmu.

Pure Bond.