Elerrina

Celá první třetina je docela fajn, a kdyby byl i zbytek filmu jen o tom, jak osvalený Jake posedává u baru, koučuje mladé kluky ve vyhazovačství a jen v těch nejnutnějších případech zvedne prdel, aby zbušil nějakého neposedného motorkáře, tak bych s tím byla úplně spokojená. Jenže se do toho začnou míchat mafiáni a policisté, kteří se, bohužel, skládají z postav záměrně komických, nezáměrně komických a pak úplně tragických. Takže se to postupně zvrhne ve zmatený cringefest, který už nezachrání ani ta až příliš natahovaná řežba v závěru.

Intriky, intriky, intriky! Od milostných až po mocenské a válečné, přičemž je občas nejisté, kde končí jedny a začínají druhé. Začalo to trochu připomínat kompilát z Shakespearových dramat přesazený do Japonska.

Jedno  z nejlepších anime za posledních několik let! Seznamte se s Maomao - dvorní ochutnávačkou, milovnicí jedů a příležitostnou vyšetřovatelkou podezřelých úmrtí a dalších palácových zločinů. Všeobecně platí, že většina seriálů, kde je hlavním hrdinou nějaký šílený nerd (Dr. Stone) nebo nerdka (Vzestup knihomolky) je skvělých, no a Zápisky lékárnice tohle pravidlo jen podtrhují tlustou čarou. Už dlouho jsem nezažila ten pocit, že prakticky všechno mohu jen chválit. Počínaje nádhernou, ale opravdu nádhernou kresbou přes spoustu zajímavých a neuvěřitelně plastických postav až po vršení nejrůznějších záhad, u kterých jsem byla nadšena nejen jejich nápaditostí, ale i tím, jak se z některých postupně staly střípky do mnohem rozsáhlejší mozaiky komplikovaného spiknutí. Maomao sama je navíc neskutečně zábavná, svou výraznou osobitostí i tím, jakým způsobem své postavení a vše kolem sebe komentuje. Dostáváme tak skvělý mix detektivní procedurálky, barvitého historického románu a (velmi lehce) naznačované romance, protkaný navíc příjemným humorem i vážnějšími chvílemi úvah nad pomíjivostí života. Zamrzí akorát to, že mnoho z těch tajemných intrik obestírajících císařský dvůr bylo jen poodkryto nebo naznačeno, takže je jasné, že pokračování bude asi ještě napínavější a čekání na něj až moc dlouhé.

Asi budu zase za kverulanta, ale i když chápu ten koncept, že cesta je důležitější než cíl, a vysoko oceňuji originalitu námětu, až tak úplně mě to nechytlo. Možné spoilery. Pokud se něco děje nebo se dokonce bojuje, je to super, ale větší akční pasáže jsou tu vlastně jen dvě: střet se zákeřnými démony zhruba ve třetině a docela napínavá magická vyřazovací soutěž v závěru. Zbytek je víceméně bloumání - s tunou nostalgických vzpomínek, občasným vzájemným hašteřením a náhodnými setkáními s random postavami, se kterými je nutné pokecat o nesmrtelnosti chrousta. Navíc mi všechny ty charaktery přišly svým způsobem schematické (úplně nejvíc asi Fern, která většinu času víc než šestnáctiletou dívku připomíná šestnáctiletého robota). Na druhou stranu se určitě povedlo vykreslit nápaditý mnohovrstevnatý svět se spoustou průhledů do minulosti dávné i ještě dávnější, máme tu jakýsi nepatrný charakterový vývoj hlavní protagonistky a sem tam potěší i to připomenutí některých jednoduchých životních pravd. Jako například té, že svět je lepším místem, když má hrdinu, na kterého mohou všichni vzpomínat.

Jo, je to ptákovina.

Chtělo by to trochu pokrátit tu prostřední jeskyňářskou pasáž, ale jinak se tu urodila pěkně originální a dost temná pohádka na téma, které by moje babička vyjádřila slovy: holka, život není peříčko, musíš být připravená na to, že s tebou pěkně zamete. Sice je prošpikovaná hromadou nesmyslů, pádem do propasti počínaje a finální konfrontací konče, ale pobavila mě podstatně víc, než obsahově podobný Prey; asi i proto, že Millie je přece jen lepší herečka než ta noname indiánka a nekompromisní dračice je zajímavější než nablblý Predátor.

Baví mě, jak byla uhlazena většina kontroverzních témat z předlohy tak, aby všechny japonské postavy působily lépe, sympatičtěji nebo alespoň pochopitelněji, než tomu bylo v románu. O to víc pak bohužel vyniká to Jarvisovo buranství bílého barbara, který občas působí až nechutně, bez ohledu na jeho výjimečné schopnosti. Ale všechno ostatní lze jen chválit. Je to skutečně krásný kus historické filmařiny, vysoko nad obvyklými standardy.

Skoro po všech stránkách vynikající dramatizace obrovsky rozsáhlé (a dle mého laického názoru vlastně nezfilmovatelné) literární předlohy. Musí se toho stihnout odvyprávět hodně, takže se logicky ztratilo především podrobné psychologické prokreslení některých postav a jejich motivací. Z čehož nejhůř bohužel vychází právě sám Andžin, jehož obsazení necharismatickým a výrazově plochým Cosmo Jarvisem zatím vypadá jako těžký miscast.

Výprava a vizuální věrnost stařičké kreslené předloze jsou skutečně obdivuhodné, ale bolestně tu chybí ta bezprostřednost a zábavnost, kterou se původní seriál vyznačoval. Chápu, že je to asi nutná daň současné době, ve které téma dobyvačné války rezonuje temnějšími tóny, než tomu bylo před dvaceti lety, ale stejně se to bere až moc vážně. Hlavní představitelé občas vypadají, že mají v prdeli vražené pravítko a každou chvilku deklamují strnulé monology o odpovědnosti, přátelství a obětech, eventuelně o moci a vyvolenosti. Což jim zřejmě bohužel nahrazuje absenci hereckých schopností. Nicméně oceňuji, že se Netflix pro jednou vykašlal na (ve fantasy jinak povinné) rasové kvóty a nějakým zázrakem obsadil do téměř všech rolí čistokrevné asiaty, kteří tomu dodávají ten správný východní šmrnc.

Typická adaptace videohry pro odrostlejší děti, čili jednorozměrné postavy, spousta repetetivně otravných dialogů a děj, který se většinou skládá z honiček a nekonečných, ale fakt nekonečných soubojů. Přitom nápad s alternativními střepinovými světy, ve kterých žijí alternativní verze Sonicových přátel, je vlastně docela zajímavý (místy dokonce až trochu překombinovaný) a nabízí potřebnou změnu lokací a také určitou nepředvídatelnost. Kdyby se to trochu (tzn. hodně) pokrátilo, byl by to vlastně docela koukatelný seriál.