Elerrina

Baví mě, jak byla uhlazena většina kontroverzních témat z předlohy tak, aby všechny japonské postavy působily lépe, sympatičtěji nebo alespoň pochopitelněji, než tomu bylo v románu. O to víc pak bohužel vyniká to Jarvisovo buranství bílého barbara, který občas působí až nechutně, bez ohledu na jeho výjimečné schopnosti. Ale všechno ostatní lze jen chválit. Je to skutečně krásný kus historické filmařiny, vysoko nad obvyklými standardy.

Skoro po všech stránkách vynikající dramatizace obrovsky rozsáhlé (a dle mého laického názoru vlastně nezfilmovatelné) literární předlohy. Musí se toho stihnout odvyprávět hodně, takže se logicky ztratilo především podrobné psychologické prokreslení některých postav a jejich motivací. Z čehož nejhůř bohužel vychází právě sám Andžin, jehož obsazení necharismatickým a výrazově plochým Cosmo Jarvisem zatím vypadá jako těžký miscast.

Výprava a vizuální věrnost stařičké kreslené předloze jsou skutečně obdivuhodné, ale bolestně tu chybí ta bezprostřednost a zábavnost, kterou se původní seriál vyznačoval. Chápu, že je to asi nutná daň současné době, ve které téma dobyvačné války rezonuje temnějšími tóny, než tomu bylo před dvaceti lety, ale stejně se to bere až moc vážně. Hlavní představitelé občas vypadají, že mají v prdeli vražené pravítko a každou chvilku deklamují strnulé monology o odpovědnosti, přátelství a obětech, eventuelně o moci a vyvolenosti. Což jim zřejmě bohužel nahrazuje absenci hereckých schopností. Nicméně oceňuji, že se Netflix pro jednou vykašlal na (ve fantasy jinak povinné) rasové kvóty a nějakým zázrakem obsadil do téměř všech rolí čistokrevné asiaty, kteří tomu dodávají ten správný východní šmrnc.

Typická adaptace videohry pro odrostlejší děti, čili jednorozměrné postavy, spousta repetetivně otravných dialogů a děj, který se většinou skládá z honiček a nekonečných, ale fakt nekonečných soubojů. Přitom nápad s alternativními střepinovými světy, ve kterých žijí alternativní verze Sonicových přátel, je vlastně docela zajímavý (místy dokonce až trochu překombinovaný) a nabízí potřebnou změnu lokací a také určitou nepředvídatelnost. Kdyby se to trochu (tzn. hodně) pokrátilo, byl by to vlastně docela koukatelný seriál.

Pohádkový příběh o strachu ze tmy postupně sdílený přes tři generace. Podobně jako newyorkský  židovský intelektuál to zdaleka není tak chytré, jak si to o sobě myslí že je, a navíc otravuje zbytečnou užvaněností a přehlídkou šílených neuróz. Pro děti spíš nevhodné, ale možná by to mohlo potěšit vašeho sentimentálního dědečka.

Hned na začátek je dobré zdůraznit, že tohle je jedno z nejoriginálnějších anime, jaké vůbec existuje. Fantaskní Dům Stínů a podivná dramata, která se v jeho zdech odehrávají, nejsou totiž podobná naprosto ničemu, a to nejen ve sféře kreslených seriálů, ale ani ničemu ostatnímu v hrané a dokonce ani v knižní tvorbě. Vlastně musím připustit, že nedokážu ani pojmenovat žánr, který by to mělo nebo mohlo naplňovat. Mohlo by to být fantasy s přídechem hororu stejně jako historická alegorie s mysteriózními prvky, mohlo by to být sci-fi o vetřelcích, kteří se nenápadně usadili mezi lidmi na konci devatenáctého století, psychologická studie o manipulaci, moci a ovládání nebo symbolismem protkaná filozofická úvaha o tom, kde vlastně leží hranice lidství. Nebo všechno tohle dohromady. Tajemství obestírající životy zdejších dětí jsou ovšem odhalována jen zvolna, po malých dávkách, a navíc je už od samého začátku jasné, že se tu hrají nějaké falešné hry. Tu, která se točí kolem živoucích panenek, jejichž úkolem je (kromě nekonečného uklízení) být tváří svého stínového pána, tu divák prokoukne celkem snadno. Ale kdo nebo co jsou stínové bytosti? Uhlově černé kopie svých služebníků, vizuálně zřejmě inspirované uměním portrétních siluet z 18. století, které ze sebe uvolňují saze. A to nikoliv obyčejné, ale mající zvláštní vlastnosti. Od začátku jsou Stíny představovány jako nadřazené panstvo, šlechtici, ke kterým mají oživlé panenky jen vzhlížet. Tajemství jejich životů a proměn se nedají snadno uhádnout, přestože se nakonec ukáže, že mohou být tak děsivá, že se s nimi nemusí dokázat vypořádat ani oni sami. Přitom chybí očekávané rozdělení na ty dobré a ty zlé, i Stíny totiž mají své city, touhy a výrazné charaktery, mnoho z nich ani nelpí na své nadřazenosti a naopak se spoléhá na důvěrný vztah se svým dvojníkem. Postupem času tak dostáváme komplexní portrét mnoha individuálních přístupů a mnoha různých priorit - od boje o moc nebo i jen o prosté přežití až po přátelství, věrnost a tajnou spolupráci proti krutým pravidlům systému. Ve středu toho všeho stojí naivně optimistická holčička Emilico a její stínová paní, přemýšlivá Kate, které k sobě od začátku nechtěně přitahují pozornost a problémy. První série je víc o nadšené Emilico, která bezelstně navazuje přátelství s každým, koho potká (a často kvůli tomu porušuje pravidla Domu), ve druhé stojí víc v centru pozornosti tichá a inteligentní Kate, která musí vypátrat viníka incidentu, ze kterého byla sama neprávem obviněna. Ačkoliv je seriál rozdělený na dvě série, je lepší dívat se na něj jako na celek, protože právě až druhá polovina druhé série odhalí ta nejzásadnější tajemství Domu Stínů. A nepřestávám doufat, že bude oznámena i třetí série, protože příběh (manga) ještě pokračuje.

Kdyby se to pokrátilo bratru tak o 50 minut a dalo si to trochu práce s větší přehledností časových rovin, tak by to skutečně byl film opojný jak víno. Takhle je bohužel všechna ta krása úderných dialogů i působivých vizuálních momentů s fantastickým zvukovým podkresem rozředěná v až nesmyslné spoustě ubíjející politické vaty, kladené na diváka od začátku až do konce v několika časových vrstvách, pravděpodobně za účelem jeho zadušení. Nolan definitivně zasedl trůn největšího filmového manýristy současné doby. 70%

(původní text ze 7.1.2023) Ubíjejícím způsobem natahované a ukecané antifantasy, jehož jediným smyslem je zřejmě dekonstrukce hrdinského konceptu opírajícího se o předurčení. Za tím účelem propagandisticky adoruje obyčejný život obyčejných lidí (ve fantasy světě!), což znamená přesně to, že se tam půlku seriálu v podstatě vůbec nic neděje. A když se tedy konečně něco dít začne, vyústí to celé do tak šíleně dementního finále, že by bylo bývalo lepší, kdyby se i nadále raději nic nedělo. Ty dvě hvězdy dávám pouze a výhradně za nesmírně sympatického a neobvykle dospěle se chovajícího hlavního hrdinu, kterého bych velmi ráda viděla v nějakém úplně jiném příběhu.

Má to hezkou kresbu a vlastně i docela sympatický ústřední páreček, ale co je to platné, když celá ta zápletka o nesmělé šlechtičně ochraňované pohledným čarodějem je podaná na úrovni nevtipné anekdoty, ubíjejícím způsobem natažené na dvanáct dílů, i když by se v pohodě vešla tak do dvou do tří. Naprostým děsem jsou pak všechny vedlejší postavy, které dodávají pojmu otravnost nové a dosud netušené významy a většinu té romantiky vlastně dokonale zabíjejí.

Neuvěřitelná slátanina, která mění lokaci každých pět minut, aby mohla nabídnout nějaký dějový twist, a kvůli ambici být tou nejvíc velkolepou fantasy, jakou jste kdy viděli, vykrádá vizuální odkazy z asi úplně všech známějších fantasy ság (na první dobrou se dá odhadnout Pán Prstenů, Star Wars a druhý Thor, plus něco je možná i originální, třeba ty masožravé kytky). V komiksové podobě to možná mohlo vypadat lákavě, ve filmové to funguje jen místy a občas, a to nejen kvůli nekonzistentnímu ději. Jednu hvězdu navíc musím ubrat za ten odporný podvodní digibordel, trapné kostýmy a Kvákvamanovo nesmyslné buranství.