Elerrina

Ano, už je to konečně plnohodnotný Star Trek. A ačkoliv je zápletka poměrně archetypální, daří se dokonce budovat i nějaké to napětí a lehký pocit tajemna. Škoda té finální vysvětlovačky, která zbytečně sráží dojem z předchozích událostí.

Konečně něco, co lze s přihouřením obou očí  a za hodně snížené viditelnosti považovat za Star Trek. Na tak dlouhou stopáž to má ovšem příliš málo děje, příliš mnoho cheesy dialogů a tak nějak to celé působí dost lacině. Pike a Spock jsou kupodivu docela fajn, nejvíc prostoru ale bohužel dostává Uhura, která je strašlivě cringe (a asi nelze doufat v to, že jí brzo něco sežere).

Už ten úvodní vulkanský koitus interruptus je varováním pro každého trekkieho, že asi bude opět nutné, stejně jako u Karfiol show, píchnout si před sledováním každé epizody kvalitní sedativa. Sestava na můstku Enterprise ve složení Pike, Spock a Babovřesky a děj, který zase vyústí do nesmyslu o tom, že něčí mocenský konflikt můžete vyřešit okecávačkou, to jistí.

Po zachraňování hotelu a odlehlého ostrova v minulých dvou filmech se tvůrci rozhodli, že je čas přestat troškařit a zachránit tentokrát rovnou celý svět. Což by bylo asi hezké, kdyby scénář nebyl tou nejhorší ukázkou hipsterské lenosti ve stylu proč vymýšlet něco originálního, když můžeme vytáhnout z babiččiny skříně něco ze sedmdesátých let a předstírat, že je to in. Takže tu máme celosvětovou teroristickou organizaci jak ze starých bondovek, záměnu kufříků, drobného zlodějíčka, který se připlete do akce a samozřejmě odpočet tikajících bomb. Tím je položka děje prakticky vyčerpaná a zbytek tvoří jen standardní MHA souboje s příliš rychlým střihem a příliš mnoha patetickými proslovy. Kresba opravdu nic moc, na to, že je to film.

Po úžasné čtvrté sezóně přichází zatím nejslabší MHA pokračování - celých pětadvacet dílů je totiž jen roztahaným a roztěkaným prequelem k nějaké zásadní budoucí bitvě. V tom zmateném překlikávání od jednoho hrdiny ke druhému, desátému, dvacátému, padesátému a mezi těmi různými sidequesty, flashbacky a fillery se úplně ztratila jakákoliv dějová výstavba. Z Midorii se prakticky stala vedlejší postava. A to, že se Shigaraki v závěru vyvine z úplného trapáka v o něco menšího trapáka, pro mě fakt není dostatečná útěcha.

Skvělou akcí a jednoduchými gagy našlapaná jednohubka, cílená především na všechny, co si právě založili mozek do šuplíku s tím, že ho vlastně ani tak moc nepotřebují. Vykrádačky a honičky týhle partičce seknou, když ovšem přijdou ty neblahé chvíle, kdy se mají najednou zčistajasna polepšit nebo předvést sílu přátelství, je to asi tak uvěřitelné jako volební program libovolné politické strany. A zřejmě proto, aby to nebyla taková prvoplánová moralitka, dojde i u jiných postav k zásadním, ale nijak blíž neobjasněným twistům na ose dobro/zlo, které navíc v druhé polovině slouží jako jediné dějotvorné posuvníky. První liga to tak rozhodně není, ale jako prostinká pocta všem heist filmům obecně a George Clooneymu konkrétně to funguje velmi dobře.

Dojmy z první třetiny: shounen pro holky? Paráda, sem s ním! Je to milé, je to kouzelné, je to úžasně nápadité, a i když hlavní hrdinka Akku je umanutá blbka, ba přímo učebnicový prototyp umanuté blbky, držíte jí palce, aby se z té pozice nejhorší čarodějky na škole dokázala někam vypracovat. Zajímavá je nepřítomnost jakéhokoliv antagonisty.  Druhá třetina: máme tu konečně nějaký quest a objevila se budoucí záporačka. Nápady už jsou ovšem občas divné a umanutá blbka Akku začíná být trochu otravná. Poslední třetina: do čeho se to proboha zvrhlo? Boj mezi kouzly a moderní technikou a válečný konflikt, který zorganizovala aplikace v tabletu? Ta urputná snaha ukázat nadvládu a nebezpečí moderních technologií tak nějak popírá všechno, co bylo doteď na Akademii hezké. Umanutá blbka Akku, která se urputně snaží všem kolem sebe vnutit svůj pohled na věc, je už akorát zralá na pár facek (ale všichni ji samozřejmě pořád milují, haha). Takže zas jedna ukázka toho, že méně by bylo více - kdyby to celé skončilo po dvanácti epizodách prostě jen sesbíráním těch sedmi kouzel za účelem magického restartu, bylo by to v pohodě za pět hvězdiček.

Ministerstvo práce a sociálních věcí varuje: nefunkční rodinné vztahy vás mohou zabít! Poněkud divadelně koncipovaná, ovšem vizuálně atraktivní dvouhodinová agitka na téma "proč nepřivádět na svět děti vzniklé z nekonsensuálního sexu" (protože jsou to emocionálně vyprázdněná surová hovada s mentální dispozicí smažky těsně před exitem). Děj se samozřejmě sestává ze všech tří a půl očekávatelných zápletek, popsaných v příručce Úplný výčet klišé, spojovaných s vikingskými filmy o pomstě a lásce, ovšem se dvěma výjimkami. Jednou je odhalení minulosti a motivace královny, což je jediná scéna, která má nějaké zajímavé emoce, a druhou nečekaně zábavné utkání ve vikinském kontaktním baseballu. Násilí je tak všudypřítomné a zároveň tak amatérsky stylizované, že občas působí jako nezáměrná komedie. Zvláštní zmínku si zaslouží herecký výkon hlavního představitele, to hluboké a bytostné vyjádření podstaty dřevitě-dřevní dřevěnosti mi urgentně připomnělo, že budu muset jít koupit nějaká prkna do OBI.

Zoufalství, zoufalství, zoufalství. Pokud jsem obvinila finále minulé série, že ujíždí na lysohlávkách, tak tady se přešlo rovnou na muchomůrky tygrované. Linka z reálného světa se mění v neskutečně debilní a paranoidní politickou agitku, patetický fanservis vyloženě bolí sledovat, přeexponované proklamace přátelství i nepřátelství se stávají svou vlastní parodií a z dějových zvratků se akorát zvedá kufr. #hrebyvocich

O prvních dvou SAO sériích mám docela vysoké mínění, přesto - nebo možná právě proto - jsem se tomuhle pokračování dlouho vyhýbala. Po ne úplně povedeném filmu, který byl jen prozkoumáváním slepé uličky zabarikádované fanservisem, jsem totiž vážně pochybovala, že by autor těchto příběhů mohl přijít ještě s něčím smysluplným. První polovina návštěvy Underworldu se ovšem tváří jako docela lákavý návrat k původním kořenům – tedy pokud ignorujeme částečně nesmyslnou zápletku z reálného světa včetně všech těch technoblábolů o kopírování duší. Konečně tu zase máme Kirita uvízlého v podivném herním světě, připraveného o tradiční nalevlovanost i harém a donuceného plnit nějaký neznámý quest. A nejpříjemnějším bonusem je, že tentokrát má pro změnu vedle sebe parťáka, kterému se také dá bez problémů fandit. (I když bez dramatického zachraňování nějakých těch holčin se to samozřejmě neobejde.) Naznačovaná tajemství vyvolávají mírnou zvědavost a skoro až do konce to celkem slušně šlape. Velké finále ovšem zbytečně ujíždí sem tam na houbičkách, sem tam na nezvládnuté erotické fantazii a závěrečný cliffhanger je už jen přípravou na brutální sešup ze svahu diváckých očekávání. Zvláštní také je, že jak kresba, tak celková dramaturgie jsou o úroveň horší než u druhé série.