Myslivir

Když se podaří, co se dařit má, když se dají na správné cesty, tak se podaří, co podařit se má, a všechny budou hvězdy.___ Naštěstí tvůrcům jde poezie a poetika vyprávění mnohem lépe než mně, takže si můžu nerušeně užít tuto od vnějšího světa odtrženou minisérii. Takovéto jednohubky totiž chutnají nejlépe, právě když člověk zahání pachuť po jiných dramaticky nedomrlých a natahovaných seriálech. Dějová sevřenost a soudržnost je patrná již od prvopočátku - seriál na nikoho a na nic nečeká, diváka prostě hodí do vody a příběh začíná in media res. Takřka okamžitě začínají politické intriky a hry s řadou frakcí a postav, v nichž tedy není úplně jednoduché se zorientovat. Po proniknutí do této pavučiny vztahů a jmen však nejsilnější stránka Šóguna chytne a nepustí - dialogy a morální otočky fungují perfektně. Zatímco jedné postavě se životní ideály rozplynou jako pára nad hrncem, u jiné po řadě zkoušek zůstanou pevnější než kdy dřív. A to vše prezentováno opravdu dobrými promluvami o oddanosti, podřízenosti, věrnosti, (ne)úctě k jiným kulturám a především pak hlavně o životě a smrti. Právě nejnapínavějšími okamžiky jsou ty chvíle, kdy se smrt stává v podstatě měnou či symbolem a nabývá mnohdy větší váhy než samotný život. Neméně šokující efekt pak zanechávají i momenty a zvraty, kdy smrt přichází neočekávaně (což silně kontrastuje situacím, kdy se postavy na smrt chytají i epizodu předem). Bohužel i přes napínavost děje postupně s přibývajícími díly nastupuje únava z vizuální stránky. I když častý a silný déšť pomáhá budovat atmosféru, tak nějak kvůli tomu seriál vypadá jako natáčený někde v lesích za Londýnem. Tomu také neprospívá fakt, že krajina obecně postrádá japonský nádech (což asi bude tím, že je většinou CGI) a téměř jakékoliv jiné barvy než hnědou, šedou a tmavě zelenou. Osobně mi pak úplně nesedla ani stylizace kamery, kdy okraje rámu bývají zamlžení či začerněné, a volba širokoúhlých objektivů, protože jejich prostor ohýbající a deformační účinky nebyly využity psychologicky a působily pouze rušivě. Výsledná chuť po dokoukání tedy není vysloveně sladká (mimojiné také díky velmi rychlému “budoucímu” sledu událostí na konci), ale rozhodně neznechucuje dílo jako celek. Šógun je správnou cestou pro hranou seriálovou tvorbu, už jen díky práci s jazykem - prostě se tady bude mluvit japonsky a basta a divákům odmítajících titulky nezbude než koukat jako péro z klobouku alá Blackthorne většinu času v samotném seriálu.

Potenciál fungovat jako vesmírné fantasy to mělo. Jenže Snyder svoji příběhovou vizi buď v té obří směsi nápadů ztratil, nebo ji vůbec neměl. Těžko se to poznává, protože film ve všem jen klouže po povrchu a selhává v prohlubování postav a jejich vztahů. Částečně z nedostatečného sblížení s postavami mohu vinit půlroční pauzu od prvního dílu, ale Jizvonoška vysloveně začíná rekapitulací a obsahuje řadu už po několikáté omílaných flashbacků, takže nezaujatost v nudné a karikaturní postavy spočívá z větší části ve slabém scénáři. Ten stejně ze širšího hlediska postrádá hlavu a patu (obřímu galaktickému impériu až podezřele hodně záleží na hrstce obilí z malé vesnice) a postrádá nějaké líbivější audiovizuální lepidlo, které, jak ukázala druhá Duna, může odvádět pozornost od nedostatků samotného příběhu a chabě napsaných postav. Holt místo toho, aby je Snyder nechal reálně prokázat své charakterové vlastnosti, tak nám radši dá dvě montáže sklízení obilí, samozřejmě ve slow motionu. Zpomalených záběrů jsou pak pochopitelně přes dvě desítky, počet explozí jde pomalu do stovek a nenápaditější sekvencí je ne zrovna přehledný finální souboj v padající lodi, přičemž v závěru to skoro až vypadá, že by mělo dojít i na další pokračování. To málem i dává smysl - hlavně vzhledem k tomu, že se v obou filmech na poměry jejich rozmáchlého zasazení stalo relativně hovno. Pořádnou dávku energie a snahy Snyderovi však nemůžu upřít. Snad to příště už konečně vyjde a bez keců okolo režisérské verze. Ty mají totiž fungovat jako jemná dochucovadla, a ne jako zcela nové ingredience.

Pro někoho jsou pietním filmem Pelíšky, televizní Babička, díly původní série s Vinnetouem, počátky franšíz Vetřelce či Terminátora, Jurský park, Matrix nebo trilogie o Luku Skywalkerovi. Mé nejcitlivější filmové místo v srdíčku však skoro určitě navždy bude patřit Pánu prstenů. Tři filmy a současně Jeden - aby vládl všem dalším filmům. Snad je všechny jednou přivede a do peak fiction sváže. Ale do té doby bude Pán prstenů stát na vrcholu zcela neochvějně, neb toto dílo Petera Jacksona není pouze peak fiction, ale i peak cinema. Je to film točený na úchvatném přelomu tisíciletí, v době, kdy se scény odehrávající se venku skutečně natáčely v exteriérech, a divák si tak mohl plnými doušky užívat skutečně nádhernou krajinu - což zrovna v případě LotRa učinilo Středozem ještě více živější a hmatatelnější. Společenstvo prstenu je tedy dokonalý a nejlepší možný vstup do Tolkienova příběhu, byť začíná extrémní naloží expozice. Jackson však chápe dvě zásadní věci: 1. že je extrémně důležité o věcech nejen mluvit, ale hlavně je ukazovat - a tak úvodní vyprávění paní Galadriel či Bilba doprovází i obrazové výjevy. A za 2. že kamera a rám se mohou pohybovat, i když vše ostatní zůstává téměř nehybné. Zde tedy Jackson a kameraman Andrew Lesnie excelují, kdy i zdánlivě “nejnudnější” dialogy obohacují o různé kamerové pohyby či přibližování/oddalování a hlavně o geniální práci s perspektivou a úhly nahlížení. A co je na tom všem nejlepší? Že tady to teprve začíná a pro Pána prstenů neexistuje nic jako krok zpět.