Sarkastic

„Co z tebe bude?“ - „Buchta.“ - „Co?!“ - „Buchta. To říká máma.“ Na režisérovi Jiřím Svobodovi mě příjemně překvapuje jedna věc; viděl jsem od něj doposud 4 filmy a každý mi přijde úplně jiný. To, co všechny spojuje, je společný převládající žánr, drama. A také kvalita, se kterou na tom byly také všechny podobně, Dívka s mušlí rozhodně není výjimkou. Na úvod je třeba říct, že film je takřka konstantní depresí. Těch pár záchvěvů něčeho pozitivního vždy velmi rychle zmizí, jako by to bylo něco nepatřičného. Snové (a tolik vypovídající) Venduliny představy spolu s výbornou Hapkovou hudbou tomu jen napomáhají. Stejně jako herecké výkony většiny zúčastněných. S Vendulinou matkou snad ani nejde soucítit, jen jí opovrhovat, s dcerou je to už kapánek těžší. Na jednu stranu ji člověk upřímně lituje a chápe, na druhou kroutí hlavou nad tou umíněností a možná krásnou, ale zcela naivní, sebezničující představou. A pak přijde konec a člověk si jen posteskne nad tím, že tuší, jak by to asi pokračovalo dál. Hodnotím slušnými 4*.

Nezajímám se o Vincentův život, jeho techniku malování či výtvarné umění vůbec. Spíš hledám filmy s animací odlišnou od té mainstreamové, chcete-li Walt Disneyovské/Pixarovské. Tento film mé očekávání splnil do puntíku, dokonce ho překonal. A pokud jsem se nejdřív trochu obával nudného příběhu, mrtvolných postav, brzy mě snímek vyvedl z omylu. Prostředí samozřejmě bylo statické, ale tvůrci vždy dodržovali jeho interakci s živými bytostmi (pohybem, světlem, stíny). A právě postavy působily velmi živým dojmem, jistě některé víc než jiné, někdy hlavně díky danému malíři, jindy kvůli dabérovi, nebo souhře obou (zvlášť patrné u převozníka, Adeline a dalších). U takových detailů jako odraz tváře ve vodě či zvedání se z postele jsem byl velmi překvapený propracovaností. Ale ze všeho nejvíc se mi líbily černobílé vzpomínky, dokázal bych si v podobném duchu představit celý film. „Detektivní“ příběh možná nebyl tolik nosný, ale bavil mě, ačkoliv o něj tu nešlo. A ten silný pocit melancholie na konci…velká spokojenost, dávám silné 4*.

„Nejsou rasisti.“ - „No dobře.“ - „Řekla bych ti to. Nebrala bych tě tam. Zamysli se nad tím.“ Už od úvodu si film buduje výbornou atmosféru. Těšil jsem se na každý další záběr, postupně vzrůstá napětí, lekačky fungují a divák začíná být stejně zneklidněný jako hlavní hrdina. Poté přijde jeho kruté prozření a člověk čeká, jak tohle dopadne. A pak následuje posledních cca 15 minut (vše začíná směšně epickou hudbou) a film jde do háje, kompletně a se vším všudy. Totiž to, co přijde, by mohlo být absolutním vrcholem hororové parodie, u které bych se řezal smíchy, ale u filmu, který se celou dobu bral víceméně vážně, působí něco takového maximálně trapně, amatérský, klišoidně a nechtěně vtipně. Pokusím se ubránit spoilerům (krom jemného rýpnutí si, že „kusem textilie nad hypnózou nevyzraješ, brouku“), ovšem při zpětném přehrání si chování „určitých“ postav zjistíte, že jejich jednání nedává ale vůbec žádný smysl. Nebo toho chci po hororu až příliš. Vidím to na lepší průměr, pokud vás nenaštve poslední čtvrthodinka jako mě, možná přihodíte.

„Dostal jsem strach, že mi má lež vynese něco horšího než rány. Ale později jsem si uvědomil, že to byl jediný způsob jak s nimi mluvit. Skromnost byla u nich zbabělostí, drzost byla chlapská.“ Přežil jsem svou smrt staví na trochu jiném typu hlavního hrdiny. Odvaha a vůle žít by se dala považovat za v podstatě samozřejmost, ale on má tu výhodu, že je ve výborné fyzické kondici a věří, že právě díky ní má šanci přežít („…díval jsem se na cestu do koncentráku jako na těžké utkání“). A divák mu pak i fandí, jak kdyby byl zrovna v ringu. Zejména při těch scénách, kdy mu hrozí bezprostřední smrt. Když nosí pytle, hází chleba či třeba zrovna tahá kamen do schodů (nejdelší, ale možná i nejpoutavější pasáž filmu společně s výslechem). Ale jak sám přiznává, nedostal by se tam, kde je, bez pomoci kamarádů…jakože vedlejší postavy byly neméně zajímavé, nejvíc mě zaujal Menšík. 5* nedávám čistě z jediného důvodu; ten národně-politický podtext je bohužel až příliš citelný a tvoří tak jedinou kaňku na jinak výborném filmu.

„Bez obav, tobě se nic nestane. Ty jen musíš zůstat klidný. Řekl jsem to co nejrychleji. Doufám, že jsem tě nezdržel dlouho.“ Po předchozích 2 filmových zkušenostech s režisérem jsem čekal, že podívaná bude tak nějak „mimo“. Jenže tentokrát mi příliš nesedla. Ale popořadě. Pomalé budování příběhu a poznávání postav mě nijak nenudilo, spíš naopak. A ta Martinova prohlubující se citová „fixovanost“, vzrůstající časové nároky a jeho postupná „proměna“ mě dost bavily (Keohganova postava je správně děsivá a slizká). Jenže pak přišel první stupeň „trestu“ a film jakoby sám sebe začal trumfovat ve své absurditě, zvrhlosti a řekněme „mimóznosti“. Předhánění se sourozenců v „užitečnosti“, otcův dialog ve škole, matčin návrh v posteli…a vše korunuje posezení v obýváku s „ententýky“, to mě přepadl skoro hysterický záchvat smíchu nad tou koňskou dávkou trapnosti (a konec to věru moc nevylepšil). Pouhý průměr. Doufám, že Lanthimos si příště spraví reputaci a přijde s podivností co do kvality srovnatelné se Špičákem a Humrem.

Aneb když se člověku během pár dní zhroutí celý svět a nastalá zoufalá situace si žádá čin stejného ražení… Susanne Bier se s tím jednoduše neštve. Druhá šance je silně emocionální dílo, které jde místy na dřeň a rozhodně se nebojí přitlačit na pilu. Díky tomu střídá jedna extrémnější situace druhou a ne úplně každému to asi sedne. Já s tím větší problém neměl. Samozřejmě je to o tom začít fandit hlavnímu hrdinovi a snažit se ho pochopit (u mě splněno obojí). Jeho rozhodnutí je totiž zoufalé a absurdní…ovšem na druhou stranu ani zdaleka ne nepochopitelné, ba naopak. Navíc je film celkově výborně herecky zvládnutý, takže některé činy postav člověk snadněji přijme. V podstatě jediné, co mi na filmu vadilo, bylo Simonovo „procitnutí“, které mi příliš věrohodné nepřišlo a od tohoto momentu to už nebylo ono. Každopádně mi, po Oscarem oceněném Lepším světě, jenž mě k mému nemilému překvapení zklamal, Susanne Bier dokázala, že má i nadále smysl zajímat se o její nové filmy. Druhé šanci přiklepávám solidní 4*.

„Nevšiml sis ničeho?“ - „Je léto, teplo a všichni trochu víc smrdíme, ne?“ Od filmu jsem měl jen ta nejvyšší očekávání. Španělští tvůrci jsou totiž v mých očích velkým příslibem do budoucna. Nadějí, že tu a tam se ještě dá natočit kvalitní (krimi) thriller, a to i v dnešní době. A Que Dios nos perdone tohle splňuje do puntíku. To, že je film chytlavý, chvílemi solidně napínavý a dobře ukončený je jedna věc. Druhá je ta, jakou hlavní dvojici se podařilo přenést na plátno, to jsou skutečně parťáci k pohledání. Vznětlivý rapl a koktavý asociál sice na pohled působí nesourodě, ale sehraně, často si vystačí jen s všeříkajícími výměnami pohledů. Díky (nejen) jejich chemii film navíc obsahuje slušnou porci humoru, a pro mě je vždycky nesmírně osvěžující, když se můžu u kriminálního thrilleru od srdce zasmát něčemu (záměrně!) vtipnému. I když na depresi také dojde…slabší, ale zasloužený plný počet směr Španělsko (jen tak dál, pěkně prosím). „Představ si, že...že ho máš před sebou. Co bys udělal?“ - „Vždyť víš, co bych udělal. Co bys udělal ty?“

„Nepotřebujeme chlapa a určitě nepotřebujeme kuchaře.“ - „Moje sestra říká, že každá žena potřebuje muže. Někdy více než jednoho.“ Hlavním důvodem ke zhlédnutí pro mě byl Eddie Murphy. Nezklamal mě. A to, k mému překvapení, v podstatě vážné roli, nebo jistě „serióznější“ než z jakých ho mám zapamatovaného. Mr. Church však není vyloženě smutný, je i dojemný, úsměvný, vtipný a pohodový. V mnoha směrech bych film označil za takový ten typický „feel-good movie“. Barvité vaření (naštěstí pro mě jsem film sledoval najedený) a příjemný hudba tomu výrazně napomohly. A nejvíc už výše zmíněný Eddie. O čitelnosti vývoje příběhu se asi není potřeba příliš rozepisovat, nic neočekávaného se nestane. Problémem ovšem je, že vyprávění nevybočí ani trošičku a vše, co je předem nalajnované, se také stane, takže se člověk dočká i nejednoho klišé (důraz na jisté hodnoty také zřejmě nikoho nepřekvapí). Což je velká škoda. Film mi příjemně utekl, ale na víc než slušné 4* to nebude.

„Stojí tu, že jsi neonacista. Vážně jsi? Na první pohled to člověka nenapadne.“ Když to jediné, na čem v životě skutečně záleží, je jablečný koláč…Netradiční podívaná. Už jen ten nápad koncentrovat na 1 místo naivního faráře, otráveného neonacistu, arabského zloděje a otylého alkoholika se ukázal již po chvíli jako velmi neotřelý a zábavný. Ačkoliv…s Jensenem a především jeho hodně černým humorem to není tak úplně jednoduché. Místy přijde s geniálními fóry, někdy je hodně na hraně, sem tam se mu podaří dostat až za ni a člověk se už nesměje. Avšak na rozdíl od Blikajících světel a O kuřatech a lidech se mu zde podařilo zůstat po většinu času u těch kvalitních, absurdních fórů. Snad s výjimkou scény s neonacisty (oproti takovému sestřelování „návštěvníků“ jabloně, to bylo přesně na hraně vtipu a mrazení zároveň). A konec mě opravdu překvapil…a kupodivu nepůsobil jako pěst na oko, ba naopak, velmi se mi líbil. Dávám silné 4*. „Proč radši nepřepadne jednu banku?“ - „Khalid se politicky angažuje. Přepadává jenom nadnárodní firmy.“

„Nápravné zařízení Redleaf je věznice s maximální ostrahou. Já ale preferuji jiný výraz. Takový, díky kterému si uděláte jasnější obrázek. Věznice s minimální svobodou. Když budete dělat potíže, vaše minimální svoboda se ještě zmenší. Na tak malou, až bude skoro mikroskopická. Rozumíte mi?“ Stejně jako v předešlém Kosti a skalp si Zahler jede to své pomalé tempo, zas má k dispozici vcelku velkorysou stopáž, a přesto mě nestačil ani na chvilku začít nudit. Člověk tak může v klidu poznat hlavního hrdinu a začít mu fandit, a alespoň trošičku se naladí na následné čekání ve vězení. Ačkoliv ve své podstatě je to jen past na diváka, protože Bradleymu brzy začne docházet to, čeho má zdánlivě ze všeho nejvíc…čas. Vaughna mám spojeného s jiným typem rolí a upřímně řečeno i kvalitami. Tady jsem ho však opravdu „žral“. A maximálně jeho postavě fandil, protože peklo, které zažívá, se stále víc stupňuje. Pak najednou přijde telefonát a už je vše jasné…Zahler znovu nekompromisní a vyžívající se v brutalitě. A já ho zas odměním solidními 4*.