Sarkastic

„Myslím, že se Max zlobí. Nebo ne?“ - Ano“. Vskutku. Hlavní hrdina nemá toho dne moc důvodů k radosti. Žena, se kterou se již dávno odcizili, mu nebere mobil, milenka ho čím dál víc tlačí ke zdi, v práci naráží na škrty (výborná úvodní „nápaditost“) a příprava na svatbu, jejíž je organizátor, se nevyvíjí vůbec dobře, od bouřícího se personálu přes konflikt mezi jeho zástupkyní a náhradním zpěvákem až po svérázného fotografa či kritického ženicha. A to ještě netuší, kolik neplánovaného se toho stane právě během tohoto „slavného“ dne. Zorganizovat něco takového je totiž pořádná řehole. A tenhle film o tom vypráví způsobem veskrze příjemným, odlehčeným a úsměvným. Snímek je spíš tragikomedií než čistou (romantickou) „veselohrou“, řekl bych, že místy je to opravdu jen ke škodě (určitě toho humoru mohlo být více). Ale pozitiva převládají (a výborný soundtrack mi bude v hlavě znít ještě nějakou tu chvíli; mimochodem opravdu podařená pasáž s výpadkem proudu, a to nejen z hudebního hlediska). Celkově to vidím na slušné 4*.

„Jen seď na zadku a neřvi.“ - „Ale já potřebuju za ním!“ - „Hele kamaráde, tohle je Praha, a ne nějaká zasraná Boleslav, rozumíš?“ Instruktážní film pro naivní, ambiciózní (nebo možná spíš bezskrupulózní?) hochy ze „Škodovky“, kteří se chtějí vydat do našeho krásného hlavního města a vydělat si tam pěkné peníze. Ještě před zhlédnutím jsem četl o nadužívání ústřední písně v tolika komentářích, že jsem se na to při sledování začal soustředit a…úsměvné (až směšné?) to určitě je, ale že by mi z toho krvácely uši či mě to prostě „jen“ otravovalo, to zas ne. Hlavní téma „když proti něčemu nedokážeš bojovat, tak se s tím spřáhni“ se určitě dalo zpracovat lépe, o „odumírání svědomí“ ani nemluvím (to nahrazuje otec, ačkoliv jeho neustálé „zničehonic“ objevování se zarazí), na druhou stranu jako sonda do určité doby a „jevu“ to podle mě funguje velmi dobře. Já osobně se s hodnocením zastavím tak někde na půl cesty, tedy průměru. „Nechci nikoho vokrádat.“ - „Co to meleš vole, jak jinak chceš v tomhle státě uplatnit obchodní talent?“

„A až se prach usadí, udělá naše vlast to, co umí nejlíp. Vše vyčistí. Vybuduje infrastrukturu. Demokracie zvítězí.“ Není nad líbánky v Číně, doporučuje 1 z 10 zdravotních sester s pistolí v ruce a polomrtvým manželem na zemi, aneb jak to tak asi může dopadnout, když Sobotka letí do Šanghaje…Ač je každý díl jakýmsi uzavřeným příběhem, přišlo mi líto, že se vůbec nevysvětlilo zmizení předchozí partnerky a objevení se nové (ale ok, od příště už to očekávat nebudu). Oproti dvojce určitě krok vpřed (vlastně 3). Přibylo humoru na odlehčení (zvláště Luther a Benji solidně hláškují), malinko ubylo absurdní akce (i když třeba u „skluzavky“ či „padáku“ musíte úplně vypnout) a záporák je o dost lstivější a krutější, takže napětí opět nechybí. Přepálený závěr jsem už očekával, takže se bez větších problémů vracím s hodnocením k 4*. „Hele, nechci být neslušný, ale měli jste spolu něco? Ty s Lindsey.“ - „Lindsey byla jako moje mladší sestra!“ - „A s mladší ségrou jsi nikdy nespal, je to tak? No, když se tě na to nezeptám já, tak už nikdo.“

„Mohli bychom Beriju lehce degradovat. Dát mu třeba ministerstvo rybolovu.“ Téhle filmové satiře jsem se s vidinou možného fiaska dlouho vyhýbal. Nakonec mě přesvědčil Buscemi. A viděno žánrovou optikou si s Chruščovem poradil výborně, podobně jako představitelé Beriji, Molotova, Malenkova či Žukova (největší „badass“ filmu). Samotný humor se prakticky neustále pohyboval na tenké hraně. Mezi podařenými absurdními, hrubě černými fóry a trapnými, jednoduššími frky. Navíc má člověk při sledování pořád na mysli fakt, že jde o něco, z čeho třeskutě mrazí. Iannucci a ostatní protagonisté dělali, co mohli, aby humorné a vážné momenty přetavili ve funkční mix, a já si jejich odvážné, mnohdy trefné úsilí převážně užil (dokonce i bez té ruštiny, ačkoliv mi zde chyběla). Celkově dávám slušné 4*. „Můžeme mít při hře s Maďarskem zbraně?!“ - „Od pádu letadla nemáme lepší hráče.“ - „Žádné letadlo nespadlo! Nebo ano?! Sovětská letadla nepadají a Stalinův syn nikdy nic neposere!“ - „Máme Bobrova. Ten v letadle nebyl.“ - „V jakém letadle?!“

A jaký trest byste si vybrali vy? Tak předně, film je psychologickým dramatem s prvky mysteriózního thrilleru (nevím, kde někteří vzali horor). A jde až na samotnou dřeň. Stírá hranice. Člověk čeká, že se to ponese „jen“ v duchu sdělování tajemství a ono vše postupně nabývá až nepříjemné fyzičnosti a extrémnosti (samotné provedení trestů sice nevidíte do detailů, ale tvůrci zbytek ponechávají vaší fantazii, která již udělá své). Nervy a strach pracují (je dán deadline), démonický „soudce“ nesmlouvá, s každým dalším odkrytým tajemstvím se co do trestů přitvrzuje, ale pod tíhou odhaleného člověk postupně mění názor (a to na všechny postavy). Jak jsem naznačil, film jde do extrému, takže některé scény nevyznívají moc přesvědčivě (nejvíc asi cizí chlap, který s „tím“ nemá problém ani před kulisou), přesto tajemná a brutální atmosféra strhne natolik, že to téměř nevnímáte. S fatálním koncem jsem až takový problém neměl, přece jen po tak výživné duševní „očistě“ už člověk „asi“ nejedná úplně racionálně. Celkově to vidím na solidní 4*.

„Dám vám vědět, kam pojedu.“ - „To nemusíte. Pak by to nebyla žádná dovolená.“ Kdepak. Ethan může na volno zapomenout. Zvlášť, když se jeho zaměstnavatel nespokojí s pouhým mobilem a podřízeného nahání vrtulníkem v horách. Už po té úvodní skalní exhibici jsem pochopil, že budu muset „vypnout“, což se mi naštěstí vcelku podařilo. Takže všechny silně přestřelené, kaskadérské akční sekvence (vedou ty s motorkou, vrcholem je pak pistole v písku) jsem zvládl prakticky beze vzteku, dávivého smíchu či psychické újmy. Kvalit jedničky sice druhý díl nedosahuje, právě kvůli té místy až do absurdnosti vedené akci, ale to rozhodně neznamená, že bych se nebavil či snad nudil. Z postav je to samozřejmě hlavně o Ethanovi, ovšem Nyah má dostatek šarmu („Takže nejen hezká tvářička.“) a záporák Sean též není vyloženým šlápnutím vedle. Škoda, že Woo neodhadl tu míru, čistý průměr. „Ne…na tohle není proškolená.“ - „Jít do postele s mužem a lhát mu? Je to žena. Má tedy veškeré potřebné proškolení.“

„Chybíš mi, Rasmusi. Nebo jsem to neměla říkat?“ Máloco popisuje nevyrovnaný vztah tak trefně a naléhavě. Ano, někdo film odpálí s tím, že má ryze mužský pohled na věc, Rasmus je slaboch, režisér si nejspíš řeší svůj dřívější vztah atd. Ale to by byla škoda. Tato studie ne až tak ojedinělého vztahu je totiž ohromně zajímavá a chytlavá. Nenápadností manipulátorky (vše začne obědem u rodičů), omotáváním si zamilovaného kolem prstu a jeho přetvářením dle svých představ (změna stravy, interiéru, názorů atd.), falešným ústupem při vzdoru a oplácením ve formě naschválů až k bezcitným slovním útokům (ten opovržlivý výsměch ničí) a „konci“ (amen). Ač je film spíš vážný, často jsem se u něj chápavě smál (ala „já vím, jak ti je“), a to stačí, že člověk zažil na vlastní kůži či ve svém okolí jen hrstku toho, co Rasmus (smutné je, že takhle skončí nejeden z nás, a to více či méně dobrovolně). Vytknul bych jen ty 2 uvědomělé pohledy do kamery, jinak celkem s přehledem 5*. „Já nejsem nebezpečná, nebo snad ano?“ - „Ne.“

„Kde jste poznal Édouarda Péricourta?“ - „Na kótě 113.“ - „A tam jste spolu upekli…to spojenectví?“ - „To je dlouhý příběh. Složitý.“ - „Máme moře času.“ Ale uteklo to, i když jsem se trochu bál opaku. Úvodní válečná vřava byla perfektní, hodně mile překvapila. Pak už to bylo podstatně méně akční protloukání se 2 povahově odlišných přátel, nicméně nuda se nedostavila. Žánrově je film spíš (místy) odlehčeným dramatem než vyloženě tragikomedií, přičemž osobně jsem se zasmál jen párkrát (vede pasáž s ministerským inspektorem Merlinem), což je možná i škoda. Jinak snímek obsahuje řadu dojemných momentů, u kterých ovšem nemáte pocit emocionálního vydírání. Vůbec se mi trochu zvláštní atmosféra celého filmu (vhodně podpořená hudbou) zamlouvala. Konec k ní však nepasoval, posledních pár záběrů bylo vyloženě chabých a snahu změnit celkovou náladu považuju za zbytečnou, i proto hodnotím „pouze“ solidními 4*. „Nejsem anatom, ale to je běžné, aby byly nohy na hrudi a hlava vespod?“ - „Boje byly kruté.“

„Pravidla boje?“ - „Srát na všechno. Vyčistěte to.“ Po prvním díle jsem už neměl tak vysoká očekávání (k tomu ostatně přispěly i zdejší reakce, z nichž nejedna popisuje Soldado jako slabší verzi jedničky), takže jsem si ani nepřipouštěl nějaké větší zklamání. A on to opravdu žádný velký průser nebyl. Jistě, postava Emily Blunt mi chyběla, ale k dvojce Benicio Del Toro – Josh Brolin se přidává ještě pro mě dosud neznámá Isabela Moner, a je fakt, že prominentní „tvrďačku“ Isabel Reys mě bavilo pozorovat. Co do kvality snímku bych mohl více či méně zkopírovat superlativy z prvního dílu, a to i přes to, že Sollima (nečekaně) není Villeneuve (a kvalita je níž), na druhou stranu režisér Suburry také není žádný nazdárek, a očividně se snažil v rámci možnosti ducha jedničky zachovat. Plný počet ovšem uteče i dvojce (tentokrát výrazněji), a znovu kvůli konci, který…no, musel jsem si ho nechat projít hlavou podobně jako Alejandro, ehm ...(ano, v podstatě jediná do očí bijící kaňka na filmu, ale tak velká, že výsledně hodnocení sráží až k slušným 4*).

„Víš, lesknou se ti oči. Když se ti lesknou oči, tak máš buď nové boty, nebo pocit viny.“ Je celkem osvěžující vědět, že se dá ještě také narazit na novější francouzskou komedii, která není zatížená řešením „multikulti“ problematiky, jak se bohužel stalo smutným pravidlem…no, přejdu k filmu. Říká se, že příležitost dělá zloděje…a v případě tohoto snímku falešného vozíčkáře. Já osobně proti stárnoucímu a nenapravitelnému sukničkáři s vizáží lázeňského šviháka nic neměl, i když nejen v jeho případě je herectví kapánek stylizovanější (sluší se ale dodat, že nijak zvlášť otravně…snad s výjimkou hodně střelené Marie). Humor je trochu jednodušší (a stejně jako příběh předvídatelný), spíš se sází na hodně pohodovou a úsměvnou atmosféru (v žánrech film zvládá spíš ten „romantický“ než „komedii“). Čímž se dostávám k mému trochu nenaplněnému očekávání; myslel jsem, že se zasměju podstatně víc. Nicméně zklamaný nejsem, film mi příjemně utekl, snad jen ten závěr nemusel být tak odfláklý. S hodnocením končím na lepším průměru.