honzikk

Tento film odvedl opravdu dobrou práci ve vyobrazení nejen pocitu osamělosti, ale také deprese. Je to zvláštní věc představit si, že jste v jednom z největších a nejvíce přelidněných měst na světě, ale stále se cítíte osaměle. Vztah Boba a Charlotte je velmi čistý, příjemně se dá sledovat, jak si užívají společnost toho druhého. Oba pocházejí z nezdravých vztahů, manžel, který je posedlý svou prací a nemá zájem o život Charlotte, a manželka, která se stará jen o své děti a neustále se strefuje do Boba za všechno, co ve svém životě dělá špatně. Scény s pohledy kde se Bob a Charlotte dívají na sebe, to jsou scény, které považuji za velmi důležité a procítil jsem je na maximum. Například když jsou oba v hotelovém baru a poslouchají zpěv té ženy, Bob se podívá na Charlotte a protočí oči a oba se usmějí. Další scéna je, když všichni zpívají karaoke a zatímco zpívá Bob, oba spolu sdílejí chvilku kde se na sebe upřeně dívají a hlavou jim nejspíš proletí myšlenka „že jsou zamilovaní?“. A poslední scéna která byla ke konci, když se Bob loučí s Charlotte v hale hotelu. Charlotte nebyla nadšená, že ho vidí odcházet, mířila k výtahu mezitím co se Bob fotil s fanoušky, těsně před zavřením dveří výtahu, Charlotte se stačila ještě rychle podívat na Boba, který se podíval na Charlotte a vypadal velmi rozrušeně. Pohledy můžou říct opravdu hodně, aniž by vlastně kdokoliv něco řekl.. Okamžiky sdílené mezi Bobem a Charlotte jsou tak krásné a emotivní, že je lze s lehkostí sledovat a při tom si uvědomovat že jejich vztah je skutečný, tak jak ho život nabízí. Smutné je, že se pravděpodobně už nikdy neviděli, sdíleli tento krásný krátký okamžik v jejich životě, který si nechali jen pro sebe. Doufám, že navzájem vzpomínali jeden na druhého, doufám, že našli štěstí, doufám, že se nakonec našli v sami sobě a doufám, že se už nebudou cítit ztraceni.