novoten

Zdaleka ne tak rozsypané jako minulý rok, ani ne tak jednostranné v takřka nepřetržitém monologu o zásluhách té či oné skupiny. Absence moderátora (a tím pádem i pevnější kostry) na nejsledovanější akci v oboru ale přesto dává pocit, že zodpovědným lidem záleží jen a pouze na výsledném obrázku a na zábavě pak až někde ve třetím plánu. Ze smířené letargie mě nejzásadněji vytrhlo sehrané duo Maya Rudolph-Kristen Wiig a samozřejmě Phoenixův proslov, ten nejupřímnější chlapský doják.

Přes lavinu dívčího švitoření a překřikování si to Ženy namířily k upřímným činům, dějovým zlomům nebo překvapeným slzám. Tušil jsem, že mi vzývaná adaptace může učarovat, ale že se bude jednat o všestrannou podívanou, která bude měkčit srdce i těm nejzatvrzelejším, to je překvapení z nejpříjemnějších. Celá sestava je navíc obsazena naprosto dokonale a nejraději bych ji vídal ve všech kostýmních dramatech, která se chystají. Tohle je totiž vzájemná chemie, která přijde jednou za generaci.

Od začátku do konce formálně dokonalá podívaná, kde žasnu nad tím, kolik práce za každým záběrem je a kolik zákopů bylo potřeba vykopat pro tu kterou scénu. Jenže u strhujícího vizuálu to také končí. Za srdce mě bezútěšné putování nechytilo ani na moment, vyprávěcím stylem mě nutí vzpomínat na nejednoho žánrového předchůdce a na konci v něm vidím jen tu nejohmatanější válečnou vyprávěnku, kterou v nejprvotnějším základu i je.

Tak moc jiný film, než jsem zvyklý v kině vídat, až mi z něj šla trochu hlava kolem. Právě ona jinakost je ale zároveň natolik sympatická, že odpustím přepálený humor ve scénách, kde bych ho vůbec nepotřeboval. O chvíli později totiž třeba dorazí gag takřka geniálně načasovaný, nebo mi Taika naopak zasadí nečekanou ránu pod pás, za kterou mu divák ve správném emocionálním rozpoložení ještě poděkuje.

Dlouho mnohem skromnější, než bych čekal, kdy se první díl odehrává na dvou lokacích a druhý většinu času dokonce na jediné. Až ve finále se naplno rozpálí přesně ten zápal, který bych od tvůrčí dvojice čekal. Moffata s Gatissem mám rád ve všech autorských polohách a Dracula mi nejvíce připomíná jejich slavného Sherlocka. Klasické dílo se i tentokrát často cituje, často parafrázuje, často staví na hlavu a často se střílí dost odvážně od boku, občas přesně do těch míst, které diváci budou milovat a občas úplně vedle. Já je za tuhle odvahu vždycky obdivoval a právě u Sherlocka jim všechny roviny vyšly s plnou parádou. Jenže tam se jejich postupně obměňovaný a čím dál rozevlátější styl tvaroval na ploše třinácti epizod natočených během dlouhých sedmi let. Napichovač se pokouší o ten samý přerod během tří dílů odvysílaných ve třech dnech. Tím pádem nemůže oslnit dlouhodobým vývojem a dokážu pochopit, proč je konec někomu tak silně proti srsti. Mně se naopak Temný kompas trefil do nálady úplně přesně, snad svým bezuzdným blázněním, snad pocitem, že se tu zase jednou plní scenáristické sny, a snad protože ústřední měření sil titulního antihrdiny s věčným nepřítelem skončilo jinak, než čtenáři chtěli. Občas taková atmosféra hraničí až s bezhlavým fan servisem, ale nezlobím se. Proč taky, zasáhl plnou silou právě mě. Za jiných okolností bývám v dodržování předlohy, klasiky, tradic a kánonu často konzervativní, tenhle hrabě mi ale přirůstal k srdci tím víc, čím dál se od klasického (a nutno říct, že už stokrát viděného) pohledu odkláněl.

Nesnadná podívaná, kde si hlavní hrdina neváží ničeho, nikoho a nejméně sám sebe. Snad každá jeho křižovatka končí tak, že se rozhodne špatně a při klíčových situacích myslí kompletně za roh. Jenže všechny jeho eskapády jsou natočeny tak sugestivně a dynamicky, že každý, kdo do casina alespoň strčil hlavu, nervózně podupává a čeká, do jaké další šlamastyky strčí hlavu Mark Wahlberg. Velké díky za parádní soundtrack a za to, že zlatým kompasem je pro Jima studentka s tváří Brie Larson.

Možná je Lloydův příběh průhledný až běda, jenže ta bezelstnost, se kterou se celoživotní morous brání tomu roztát tváří v tvář nejhodnějšímu člověku na světě, je odzbrojující od první společné scény. Tom Hanks mě jako pan Rogers vyloženě hypnotizoval, onou neústupnou laskavostí proti hrubosti, upřímnými doznáními a pevným pohledem a dobrotou, která by se snadno mohla zamotat s ostýchavostí. Až se usmívám nad tím, kolika lidem přijde nevěrohodná nebo rovnou protivná představa, že právě takový nezadržitelně pozitivní a odhodlaný člověk mohl existovat a pokoušet se pomoci všem, co mu naslouchali - a ještě raději těm, co naslouchat nechtěli.

Úvodní pětiminutovka mě vyděsila, protože všechno nasvědčovalo tomu, že Randolph zkouší replikovat vlastní hyperaktivní styl Sázky na nejistotu. Naštěstí ho tenhle elán rychle přešel a začalo se vyprávět v klasičtějším životopisném rytmu příběhu, který i přes nejednoznačné vyznění klíčových scén vykládá karty na stůl až příliš rychle a nenechává proto dohrávat hlavní hvězdy tak vysoko, jak by si jejich klíčové party zasloužily. Přesto září nejen neselhávající Nicole Kidman, ale hlavně Margot Robbie, která překonává sama sebe a právě její Kayla táhne celou dusnou kauzu do nadprůměru. Mimo zřetelnou šablonu se ale podařilo vykročit jen napůl, závěr totiž ani nedojme, ani neřízne. A to je u tématu, které je stále ještě palčivě aktuální, pořádná chyba.

Dramaticky deklamující hlavní hrdina je na hraně parodie, stejně jako dialogy nebo pointy, na komedii je tu ale úmyslného humoru tuze málo, nehledě na to, že ten nejočekávanější finální převlekový vtip vyzní v dnešní době už úplně naprázdno. Veškeré zásluhy tak jdou na vrub Kirka Douglase a jeho chlapského pohledu, kterým klidně i v jediné scéně (u klavíru) dokáže rozhýbat, možná až rozbořit veškerá očekávání a okolní šeď. Zbylý děj i postavy jsou ale jak z té nejočtenější paperbackové frašky.

1. série - 100% - Už nějakou dobu se snažím pojmenovat pocit, který ve mně tahle nečekaná trefa vyvolala a nejlépe ho vystihuje slovo hlad. Hlad po čemkoli, co souvisí s Kontinentem a všemi jeho říšemi, hlad po poznání dalších magických či dravých tvorů a hlad po dalších dobrodružstvích titulního hrdiny, ať už v podobě jednotlivých odměn nebo jako součást velkého příběhu, co třeba změní svět. Baví mě všechny roviny příběhu (jakkoli jsem Ciri chtě nechtě popoháněl po cestě pořád dál) a užívám si jak odlehčenou stránku, tak chvíle, kdy jde do tuhého a vím, že ta či ona příhoda zkrátka nebude mít šťastný konec. Protože se s vědmákem setkávám poprvé a mám tak spoustu studijního materiálu zejména v knižní podobě ještě před sebou, nemůžu se dočkat jak srovnání toho, co už znám, tak všeho možného nového. P.S.: Pro diváky, kteří chtějí na seriál plivat kvůli barvě pleti jednotlivých herců mám jediný vzkaz a to "Fuc-", chci říct "Sper vás ďas!" 2. série - 90% - Protože jsem s Geraltem strávil v pauze mezi sezónami pěkných osm knih, je zážitek u pokračování v něčem jiný, ale v něčem naštěstí stejný. Stejně dobrý. Jakkoli nejsem příznivcem nadměrného překrucování předlohy, tady s ním nemám problém ani v nejmenším. Charakter hlavních hrdinů zůstává v základu nezměněn a příhody, které v sobě knihy neměly, jsou výplní pro ty části, během kterých by oblíbené ženské postavy z děje na půl roku zmizely. Zamrzí snad jen navádění k příhodám, které se navzdory názvu epizody neodehrají vůbec (Drahý příteli), ale jinak vážně nemám výhrad a užívám si i otevřené dvorní intriky, které se objevují o něco dříve a zcela logicky nejsou poschovávané jen mezi řádky. Vzhledem k blížícím se konfliktům je takové zjištění velkou úlevou. Zvláštní uznání pak musím vyjádřit Freye Allan, která potenciálně nevděčnou zarputilou roli dokáže v libovolné vteřině odlehčit a hlavně uhrát tak, že bych za Ciri vložil ruku do ohně. 3. série - 90% - Poslední dobou se mi protiví Zaklínače řešit písemně, ústně a vůbec jakkoli. Stalo se podivně agresivním územ na seriálovou adaptaci kydat ten nejsmradlavější hnůj pomocí -fobních, rasistických a nejrůznějších s odpuštěním debilních pokusů o vtip, případně pomocí oblíbené fráze o Netflixu, který z knih nenechá stránku na stránce. Právě pro takové rozumy slouží tato sezóna nejlépe. Respektive by sloužila, kdyby nejhlasitější buřiči měli z románů přečtený alespoň prolog. Ale abych jen nelamentoval nad bezvěrci, žasnu nad tím, jak šikovně si s problematickou předlohou tvůrci poradili. Když se sága o Geraltovi, Ciri a ostatních přeměnila z povídek do poctivé fantasy ságy, přinesla s sebou i spoustu rozvážných, někdy až natahovaných míst plných rozmluv králů s radci a čarodějkami, kde se to hemží opakovanými intrikami, prozrazovanými záměry a zeměpisnými termíny, které by na hlavní děj mohly, ale také nemusely mít vliv. Na obrazovce se ale všechno dění souvisle připravuje na jasný dějový vrchol, tedy konkláve a co z ní pošlo. Fascinující událost si pro sebe takhle krade takřka tři epizody. A konečně největší poděkování patří předfinálnímu dění na poušti. Zdánlivě nekonečné literární putování tady pro zúčastněnou má dějotvorný i psychologicky srozumitelný aspekt a sebevědomě nakračuje do nových krajů a ke změnám v hereckém obsazení, které snad nebudou na dlouhodobé ambice seriálu mít vliv.