novoten

Perfektní film pro všechny, kteří si myslí, že nejde skloubit laskavý a přitom morbidní humor. Smoljak je jako spojka geniální.

Po vizuální stránce naprosto parádní záležitost a ať už se objevil Pyramid Head, Alessa nebo jakékoli jiné zjevení, jenom jsem žaul, co všechno Gans divákovi s parádním klavírním doprovodem předkládá. Bohužel jakožto osobě, která nehrála herní předlohu, jsem se docela silně ztrácel, abych se na konci ztratil úplně a nebýt toho, že jsem si hodně věcí dohledal, asi bych doteď nevěděl, jestli se mi Silent Hill líbil nebo ne. Po docvaknutí hlavních souvislostí trochu ustřelené čtyři hvězdy s tím, že v téhle atmosféře se mělo pokračovat hned o rok později a nedělat z podezřelého města mlhy lacinou horrorovou značku.

Byla to tehdy hrozná rána. Po čtyřech dobrodružstvích s elegánem Brosnanem přišel drsňák Craig, nekompromisní ostrostřelec, krvácející rváč, mučený jízlivec a neotesaná hora agentského potenciálu. Před jeho charizmatem jsem z respektu málem zalezl pod sedadlo, ale k dosavadnímu vnímání bondovské značky mi neseděl. Suché hlášky zůstaly, technické hračky ustoupily špinavé akci a já až dlouhých čtrnáct let po premiéře v rámci revize konkrétní "regenerace" prohlédl, jak dokonale vyvážená nakonec černohorská karetní podívaná je. Od černobílého úvodu až po italskou střelu.

Těžko obhajitelný nebo naopak zatratitelný film. Nevím, jestli knižní předloha měla nějakou hlubší myšlenku, ale v adaptaci jsem ji nenašel. Herci sice předvádějí výtečné exhibice, ale příběh se ztratil už při prvním tripu.

Když jsem se rozhodl, že oproti původnímu záměru na Skrytou identitu přece jenom zajdu, byl jsem skálopevně přesvědčen, že se nebudu snažit ji srovnávat s předlohou. U filmu, kde nejlepší momenty jsou ty, které ji přesně kopírují, nemůžu jinak. Co se týče hvězdami nabitého hereckého obsazení, tak DiCaprio, Damon a Sheen skvělí, Baldwin a Wahlberg průměrní a Farmiga a hlavně k mému obrovskému překvapení i Nicholson hrozní. Hlavně v jeho postavě Departed dokazuje, proč remake neměl vzniknout. Místo nenápadného vůdčího gangstera je Costello oplzlým a zbytečně vulgárním arogantem, kterému nezáleží na ničem a na nikom a mezi dva hlavní hrdiny scénáristé vložili hloupě se chovající ženskou postavu, díky které navíc vzájemné míjení obou infiltrantů ztrácí na věrohodnosti. A hlavně Scorsesemu neodpustím zásadní věc, z napínavé, emocemi nabité a v mých očích navždy nezapomenutelné závěrečné scény u výtahu, která pro Volavku byla korunkou jejího triumfu, se v remaku stala fraška, která nacpala tři zvraty do několika vteřin a absurdně podané závěrečné střílení hlavních postav vyvolalo v sále zasloužený a téměř nevěřícný posměch. Scorsese zničil film, který mohl redefinovat žánr gangsterky, ale místo toho jen vypreparoval předlohu a zběsile ji překroutil - a tím si u mě zadělal na všechno možné, jen ne na slibovaný vrchol kariéry.

Když se během úvodní čtvrthodiny objevila třetí nicneříkající vraždící scéna, začínal jsem být mírně rozpačitý, a když všechno ve svém ironickém duchu směřovalo ke stejně laděnému vyvrcholení, začínal jsem být už skoro vytočený. Jenže pak přišlo to, co jsem čekal, že snad přijít nemůže. Zapomněl jsem totiž, že Slevina točí Paul McGuigan (rozhodně by nebyl rád, kdyby viděl, kolik lidí ho obviňuje z plagiátu Tarantina), který už si jednou se zmateným spletencem pohrál, když mi předložil výtečné Miluj mě, prosím. A něco podobného se mu povedlo i tady, když přijde s komplikovanou, ale s bravurou natočenou gradací, která je delší než je obvyklé a na všechny otázky dává velmi jasnou a dostatečně efektní i efektivní odpověď. V tuhle chvíli si říkám, že ten ironický nadhled v první části vlastně nebyl tak zbytečný, protože byl vyvážen super atmosférou a soundtrackem přesně na pomezí tónů sarkazmu a gangsterky. Ve výsledku tedy necelých 80%, naprosto dokonalý Willis a nadprůměrný zbytek hereckého obsazení, k tomu výtečná kamera a McGuigan, na jehož další počin se vyplatí čekat.

Nádherný, pomaloučký a tím nejčistším způsobem hladivý film, který při dalších zhlédnutích získává v mých očích punc geniality. Spacey předvádí, že i ta nejtěžší herecká výzva pro něj není nepřekonatelná a parádně mu přizvukuje civilní Bridges. Výtky směrem ke scénáři jsou bezpředmětné, kdyby Prot jen bloumal po blázinci, léčil pacienty a ohromoval znalostmi vesmíru, velmi brzy by to ztratilo kouzlo, díky kterému jsou tyto scény nezapomenutelné. Právě dramatická linka, vinoucí se druhou polovinou, dodává K-PAXu auru filmu promyšleného do nejposlednější scény.

Na začátku jsem se stěží bránil téměř až zhnusení, nakonec jsem to ovšem díky na dětské poměry dobrým trikům a několika vtipným situacím dopracoval na hodně ušmudlané dvě hvězdičky, za které se upřímně stydím. Aby se tenhle výtvor mohl rovnat s původním seriálem, musel by se zbavit všudypřítomné a nesnesitelné ukřičenosti.

Další nezapomenutelná Woodyho záležitost, zasazená přesně mezi perfektní satiru a úžasnou komedii. Za geniální tah považuji obsazení sama sebe jako Zeliga, protože jen Allen dokáže hlavního hrdinu obdařit zvláštní aurou. Navíc s každým dalším zhlédnutím tahle genialita zraje až k režisérovým nejlepším filmům vůbec. Takovýhle nápad se vyvažuje zlatem. Jedná se o něco, co si přivodil po mexické stravě.

Osobní dilema. Po dvaceti minutách sledování anonymního shluku postav, který jsem ani po několika pokusech nerozpletl, jsem chtěl odejít z kina a neřešit film, kde spolu mají vztah Egypťanka a Chorvat a divák netuší, jak se tihle dva dali dohromady a proč spolu proboha vůbec zůstávají, když na sebe nedokážou neštěkat déle než půl hodiny. Herci navíc režisérovi moc nepomáhají, většina scén působí téměř jako by se místo správných políček pásku dostaly do finálního sestřihu ty nepovedené. Když se některá z postav zasekne uprostřed věty a koktavě pak pokračuje, má asi divák chápat dění tak, že charaktery mají být přirozené. Ne, nefunguje to, Gunnarsson opravdu není Alice Nellis. Zachráncem filmu se tak v mých očích stal Davídek. Už to, že nehezký, protivný a despotický sobec je zdaleka nejlepší postavou, za něco mluví. Jeho hlášky při záchvatech vzteku zachraňují místy nesnesitelně statický příběh a pomáhají tak přežít nelogicky se chovající sbírku podivínů kolem. Když si ale v tuhle chvíli na Silný kafe vzpomenu, pocítím docela pohodovou atmosféru se solidním soundtrackem a k vlastnímu údivu soudím, že kdybych náhodou narazil na film v televizi, asi bych se repríze nebránil. Nicméně lepší hodnocení to nebude, protože si zároveň vzpomenu na scénu "improvizace na lodích", kde krásná Coufalová pronese nezapomenutelné "Jeďte nebo vás...to...napíchnem". Mohl to být úžasný film, takhle chci vidět jen další film s postavou Davídka a nějaký povedenější snímek s Coufalovou, ve kterém ani nemusí moc mluvit. P.S.: S odstupem několika let rád uznávám, že ačkoli je forma opravdu mizerná, obsah mi zůstává v hlavě pořád. Některé dialogy jsou odkoukané ze života a syrově neupravené, takže s klidným svědomím zvedám na tři.