novoten

"When you're young, everything feels like the end of the world." Když je ve vrcholné formě Zac, Michelle i Leslie Mann a žánr kříží pár klišé s nostalgií silnou jak fanouškovská vlna, nelze odolat. "Jiné" teenagerovské komedie stále umí zahřát.

Mark Waters = ghostbuster. Jinak si nedovedu vysvětlit, že podruhé zatíná romantický drápek do nadpřirozena a zase to funguje. Záchvaty smíchu a upřímné dojetí pravidelně naskládané za sebe, prvotřídně složený soundtrack a McConaughey definitivně vyzrálý do charismatického vtipálka. Překvapení roku a šokovaných 85%

Jakkoli mě prvních pár scén vyděsilo tématikou krásné, bezbranné a ohrožené planety, od chvíle, kdy se děj přesune na Enterprise, je všechno jinak. Frakesova režie nemá stejně jako u Prvního kontaktu chybu a k válečným dilematům přidává i překvapivě výborné vtípky (důsledky účinků planety na posádku se přesně drží na hranici osvěžující inovace a lehké bizarnosti). Obrovskou zásluhu na výsledném dojmu má ale náboj Picardovy postavy. Nechci sice protěžovat starou gardu, ale nejspokojenější jsem byl právě ve chvíli, kdy se kapitán stává téměř až kirkovsky zásadovým i rebelujícím hrdinou. Vadou na kráse je tak snad jen přepálené finále. Těch komplikací při něm bylo až moc a hodně tak zachraňuje vygradované setkání dvou kapitánů. Jinak ale překvapivá spokojenost a poznání, že Jonathan Frakes tuhle filmovou sérii doopravdy zachránil. 75%

Drama, které není pro mě. Věčně rozverné a melancholicky usměvavé nálady působí občas až otravně a prosvěcují je jen dva hlavní hrdinové, kteří už po pár společných minutách dokážou na minimálním prostoru působit jako staří přátelé. Jenže proti lehce problematické hřejivosti je druhá polovina plná existenciální tíživosti a vyrovnávání se s krétskou mentalitou daleko horší a přichází naprosto nečekaně a nepříjemně hlasitě. Nevyrovnaná a okoralá klasika, které třetí hvězdu pohříchu získali Quinn s Batesem.

Eastwood a nejpevněji držený vzorec. Příběh, který by se dal převyprávět třemi větami, natáhne přes dvě hodiny, ale fascinujícím talentem přinutí diváka si onen čas náramně užít. Každá emoce působí opravdově, Angelina překonává svoje herecké hranice a dobová atmosféra útočí na všechny moje smysly. Nebýt celý film prodchnut velmi věrohodným, nepříjemným a neustupujícím nádechem nelidství, mohlo být ještě lépe.

1. série - 90% - Musím se mu smát, musím mu fandit v akci a musím mu přát Sarah. Chuck je v lecčems totální nešika, ale nikdy nepřesáhne míru, při které bych zakroutil očima a přestal ho mít rád. Snad každou svojí vlastností, od záliby v počítačových hrách až po umění zaexperimentovat a udělat to nejšílenější právě v tu nejméně vhodnou chvíli, se mi dostával víc a víc pod kůži. Navíc celkový potenciál seriálu ještě slibuje mnohé. 2. série - 100% - Tohle není jenom o tom, že se objeví více krásných agentek, překvapivých menších rolí nebo popkulturních odkazů. Tohle je o tom, že Chuck+Sarah je dvojka, které fandím od začátku do konce, Chuck+Morgan je dvojka, jejíž přátelství mě nejednou až dojímá a Chuck+Casey je dvojka, jejíž každý dialog hlasitě rozesměje. Navíc epizodní zápletky se stávají až exoticky zajímavými a hlavně: Posledních pět epizod je tak dokonalou akčně-dobrodružnou jízdou, že se dech tají ještě dlouho po zhlédnutí. Chuck už zkrátka dávno není super jednohubka, ale regulérní bomba. 3. série - 100% - Akci má originální, v humoru snadno překonává i sitcomy a ve vztahově-rodinných věcech stále vidím Schwartzův producentský rukopis toho lepšího z O.C. Chuck zkrátka zůstává na vrcholu všech přítomných žánrů. Znovu přibylo dlouhotrvajících linek, kde si každá hlavní postava přijde na výraznější prostor a ty vedlejší potěší díky známějším tvářím (Daniel Shaw je díky Brandonu Routhovi fascinující každou svojí scénou). Stále žasnu. Nad tím, že má Zachary Levi nové a nové grimasy, mise pak stále rafinovanější pointy, ale hlavně, že laťka jde posouvat stále výš a výš. 4. série - 90% - Z nesmělého sympaťáka od vedle se vyklubala naprostá jistota. Nové odstíny v pozadí rodičovské minulosti rozkrývá zcela samozřejmě, starosti á la Buy More jsou pak vítanou možností pro nádech a výdech. A vůbec mi nevadí, že se z komediálního špióna stala vztahovka, ve které se občas vyrazí do akce. Obě polohy totiž pořád miluju a v hodnocení to tentokrát stovka není jen proto, že se v epizodických zápletkách trochu ubralo na tempu a nápadech. Celý příběh kolem Volkoff Industries a příslušných osob to ale bohatě vynahrazuje. Ohlášená finální série tak měla dveře dokořán k triumfálnímu závěru. 5. série - 100% - Konec na dosah, hrozba v důsledku maximální, hlášky stále smrtící. Chris Fedak a další scénáristé moc dobře věděli, co dělají, když svěřili Intersect tam, kam svěřili. Na ploše třinácti epizod se totiž odvíjí rozlučkový příběh se vším všudy. S poslední dávkou krásných žen, hrdinských agentů, statečných činů a lásky jako trám. A v zádech jim i tentokrát stojí smrtící Morganovy glosy, adekvátní sebeshazovačná nálada - a Jeffster. Těsně po skončení poslední epizody tak nemůže být v hodnocení nic jiného než stovka jako vyšitá. A srdcová. Goodbye, team Bartowski.

Nejen důkaz toho, že na dobrodružství není nikdy moc pozdě, ale hlavně potvrzení, že ve správných režisérsko-animátorských rukou se i z neobvyklého poskládání několika oblíbených klišé dá udělat perla. Doteď totiž žasnu nad tím, že drama o nesplněných snech si s dobrodružnou podívanou neodporuje, ale perfektně jí dodává hlubší rozměr.

Atypická mozaika na jediné lodi, spousta dokonalých hitů a další Curtisova bomba, která by se klidně mohla přejmenovat na Vlnu nebeskou. Tyhle nálady, které se schovávají strašně hluboko, dokáže vyvolat jenom britský génius se slabostí pro vztahy.

Moby jako obvykle zintenzivňuje atmosféru, Sarah je nádherná jako snad nikdy, ale Richard Kelly tentokrát na režisérské stoličce sedí v úloze patlala, který rád nadělá nepořádek a pak se v něm s radostí brodí. Doteď nechápu, po jakých stopách jsem se měl dát, proč spolu souloží auta, proč dostala postava Krysty tolik prostoru a hlavně to, jak dokázali zrovna Rock se Scottem udržet vážnou tvář, i když vůbec nemohli chápat, o co běží. Od marných pokusů o hraní si na vrcholná Lynchova díla ruce pryč.

Po dvaceti minutách jsem ještě stále neprohlédl, po devadesáti ale tleskal. Jakmile si Keith lehce podkopne pozici pohodáře, kterého nic nevyvede z míry a který otravuje svým neutuchajícím entuziazmem, tušil jsem, že při troše štěstí se můžu zamilovat. Povedlo se. Nejlidštější film za hodně dlouhou dobu, mistrovská režie Todda Keslera, který se v mých očích stal vlaštovkou budoucnosti, ale pro mě nepochopitelně na něj kariéra úspěšného filmaře nečekala, a v neposlední řadě dokonalý soundtrack jako extrakt mého nejoblíbenějšího hudebního stylu. Nádhera.