novoten

Zdánlivě zamotaný a komplikovaný, v jádru ale jednoduchý tím nejkrásnějším způsobem. Takový je tenhle staromilský kousek s nadhledem naplněným Billym Zanem a přesvědčivým Daviesem. Jeden z nenápadně, ale o to důsledněji vyznívajících snímků, které nám dokážou, že když milujeme film, tak v tom nikdy nejsme sami.

Cage s Travoltou se předhánějí kdo bude větší frajer a někdy mívám pocit, že snad není možné, aby to oba zahráli takhle skvěle. Oběma totiž jde jak záporná, tak kladná role na jedničku a když připočtu vizuální stránku se scénou se zrcadly nebo vrchol filmu při pohřbu, tak těžko se hledají chyby. Film nadupaný od začátku do konce, nejlepší Woo vůbec a jako třešnička na dortu Dominique Swain, která definitivně zabraňuje jít pod 100%.

Nejlepší válečný film z Vietnamu, který zanechává ultrahluboký dopad. Stoneův nápad vytvořit drama jednotlivce na pozadí konfliktu fanatického velitele a chlapa s dobrým srdcem je prostý a zároveň geniální. Díky atmosféře a strhující režii jsem se Taylorem stal já a na konci jsem se ptal, jestli bych spoušť zmáčknul.

Od první do poslední scény úžasně vymyšlené, každým výstřelem vás to do sebe pohltí, až máte pocit, že každou chvíli přiletí kulka i k vám a celé to má takový dopad, že každé zhlédnutí nemůžu pár dní dostat z hlavy. Jenom mi trochu vadí, jak obrovské a poněkud nadbytečně hrdinsky roztahané to je, že Spielberg svou touhu po velkých příbězích nekrotí ani o píď. Ale to už bych si stěžoval na něco, co jindy chválím. Vážím si ale toho, jak pan režisér, kterému je nejčastěji vytýkána rodinnost a laskavost, dokáže všechny tyhle připomínky obrátit parádně na hlavu.

Když milujete knižní sérii a filmové adaptace můžete sjíždět pořád dokola, jste schopni mnohé odpustit. Například nataženost honičky s drakem, nedostatečné vysvětlení druhého úkolu i to, že se film musí opírat o hlášky (byť jakkoli kouzelné). Klovesův scénář poprvé musel z originálu vynechat opravdu hodně a to s sebou nese i občasné šlápnutí vedle, které z Harryho dělá nerozhodného troubu, z Brumbála hyperaktivního podivína a z filmu tak rozhodně nejhorší adaptaci. Jediné štěstí je, že Newell v neakčních pasážích dělá, co jen může a svými dobrými nápady a geniální vícevrstvou pasáží s namlouváním, tančením a samotným plesem přetváří Pohár v dobrodružnou romantickou komedii. Jenže to je nakonec právě onen zásadní problém. Já chci totiž vidět to, co mi dala kniha, přesněji ducha knihy. Zatímco knižní Vězeň je z větší části stále ještě spíše pohádkovým příběhem, předloha Fénixova řádu už je temnou, dramatickou až thrillerovou fantasy z kouzelnického prostředí. Pohár má pak představovat od každého polovinu. Onen přerod tu ale chybí. A je obrovská úleva, že pod Yatesem už od příštího dílu dál bylo vždycky mnohem, mnohem lépe.

Nejhorší Mayovka vůbec (snad možná na úrovni Old Firehanda). Všechny západní s Surehandem jsou stále o třídu lepší než tenhle paskvil. Lex Barker byl vždycky to, co umělo Mayovky nakopnout, ale tohle bylo i na něj moc. Hrubě nepovedený maglajz, který kazí jméno o hodně vydařenější Pyramidě Boha slunce, se kterou bohužel tvoří jeden dějový nedělitelný celek.

Rozpačitý pokus o fantasy pohádku. Bowie nemá jako záporák charismatu ani trochu a jednoduchý příběh plyne nesnesitelně pomalu. Alespoň povedená výprava potěší a dokáže zaujmout, ovšem jinak je tenhle pokus sáhnutí vedle a je dobře, že zůstal v osmdesátkách.

Stoupající potemnělost českých pohádek zde byla dovedena až do krajního extrému - většina děje se odehrává v setmělém paláci, Chýlková působí více než děsivě, děti sbírají perly a téměř nedostávají najíst a pro mladší diváky je z toho menší trauma. Nemluvě o tom, jaký na mě při tehdejší návštěvě kina měla dopad jedna větší ryba. I po letech se ale jedná o jednu z nejlepších porevolučních pohádek, z těch v německé koprodukci pak rozhodně nejlepší. Kombinace krásné Jitky Schneiderové a neotesaných hlášek Jana Hrušínského pořád funguje na jedničku.

Seabiscuit svádí zápletkou i scénářem k tomu být tuctovým dojákem, ale v důsledku je vším jiným, než právě tím. Poselství o ztrátě a touze jít za každou cenu dál z filmu křičí snad každou minutu a díky němu je tohle sportovní drama záležitostí vskutku jedinečnou.

Když se pohnutí mysli spojí s úžasným dramatem, dostaví se u mě dojetí, úsměv a pocit dokonalé komplexnosti. Přestože stopáž letící přes dvě hodiny trochu rozmázne konečné dojmy, stala se z Čisté duše překvapivě nadčasová záležitost, která se při poslechu Hornerova soundtracku vrací věčně živá a pulzující.