novoten

Tohle není akční komiks, tohle je do nejhlubšího nitra pronikající drama o rozdvojení osobnosti a následcích vlastních hříchů. A tak trochu komiks. To, co Ang Lee rozpoutá v závěrečné půlhodině, je psychologická bomba a očišťující obětí od Betty pak pomáhá duši samotného diváka. Škoda, že na takovýhle zážitek velká většina z nich ještě v té době nebyla připravena.

Uvěřitelná psychologie s neotřelou akcí, fascinující postavy, dokonalý Magneto a hlavně typově nepřekonatelný hrdina Wolverine, díky kterému série získala svou duši. Bryan Singer tady poprvé a ne naposledy vládl jako komiksový král.

As time goes by... Ta nejkrásnější osudová žena a ten nejcharizmatičtější cynik na sebe narazili jednou a došlo k událostem, které změnily jak svět kolem nich, tak svět v jejich nitrech. A když se ukázalo, jak dokáže být celá zem osudově malá, nebyly následky o nic méně závažné. Chci zažít svou vlastní Casablancu a chci se stát součástí přesně takové nadčasové dvojice. I když nikdy nebudu Bogart a nikdy nebudu moci prokázat odvahu a lidskost tak zásadně. Takže si nadávejte na klišé jak je libo. Všechna totiž mají svůj počátek a ten je právě tady. V Casablance, kam utíkají za druhé světové války uprchlíci ze všech koutů světa...

Debakl a katastrofa, díky které je zase o mnoho lehčí se vysmát úrovni českého filmu. Nero, Krajčo nebo Vondráčková by už neměli hrát nikdy nikde, protože jsou doslova ostudní a jakýmkoli citovým pseudoprojevem jenom zvyšují pocit naprosté trapnosti. Bez Jiřího Langmajera by to pak byl největší provar posledních let. Je mi jedno, co se Jakubisko snaží říct, touhle formou by neprodal nic.

Nejjednodušší návod, jak se vrátit v královském stylu. Zdravě překombinovaná hierarchie protivníků, ještě chladnější přístup a záplava strhující a formálně rozcuchané akce, která se stala měřítkem pro každý další akčňák, který si vypůjčil ruční kameru. Pro příběh je největším plusem určitě chladnokrevné duo Urban - Roden jako protiklad k mojí favoritce Pamele Landy. To, že srdeční tep okamžitě zařadí vyšší stupeň jen se Jason objeví na ulici, mě nikdy nepřestane udivovat.

Kdysi dávno jsem vymýšlel vlastní scénáře pro nové díly, kde byl nový nezničitelný záporák, Michael byl ještě stylovější a K.I.T.T. ještě vymakanější. A můj čas jednou přijde.

Nezapomenutelný dětský kult, na který jsem denně spěchal uřícený ze školy, abych mohl vidět, jak se svázaný hlavní hrdina pomocí izolepy a větráku dostane ze stoprvní přísně střežené továrny na zbraně. A abych vlastně viděl stojedenkrát to samé a přitom jsem věděl, že další den budu spěchat znovu.

Úroveň koprodukčních minisériových adaptací pod francouzskou záštitou došla na konec své cesty dolů. A vždy u toho byl Gérard Depardieu. Nejdřív u fantastického Monte Christa, poté u zručně natočených Bídníků a nakonec i u tohoto razantního kvalitativního sešupu. Dialogová roztříštěnost a dějová rozháranost jsou natolik zřetelné, že jsem dokonalé herce doslova litoval.

Zářná ukázka vrcholného herectví v Donutilově podání a nejlepší divadelní adaptace, jakou jsem kdy viděl. Ta síla do nejúžasnějšího konce vypointovaných situací je přímo smrtící.

Kde jsou moje blatníky?