evapetra

Ve filmu hrají důležitou roli Dickensovy Nadějné výhlídky a pro díváka Mr.Pipa je předchozí znalost tohoto románu dost prospěšná. Já jsem sice knihu nečetla, ale hodilo se mi, že jsem nedávno viděla její filmové zpracování. Alespoň jsem tedy věděla, o co jde ve scénách, které si Matilda, zaujatá předčítáním pana Wattse, po svém představuje. Hugh Laurie i roztomilá Xzannjah táhnou svými výkony celý film hodně nahoru. Pouze závěr mi připadal poněkud rozpačitý a už zdaleka ne tak silný jako zhruba ty dvě třetiny, ve kterých byl představitel pana Wattse na scéně.

Mám ráda příběhy o přátelství, ale tento, ač prý podle skutečných událostí, mě nijak zvlášť za srdce nechytl a místy trochu i nudil.

Přesvědčivá výpoveď o úspěšném a sebejistém muži, který byl zvyklý, brát si od života vše, co nabízí, bez ohledu na své okolí. Když se mu pak náhle přestane dařit a přichází jedna rána za druhou, sebejistota se vytrácí a Bern Willenbrock začíná ztrácet půdu pod nohama. Těch ran a nezdarů přijde najednou až příliš a dříve sebevědomý muž padá na držku tolik, až jsem měla dojem, že film natočila nějaká německá Věra Chytilová. Až na ten závěr, ovšem...Axel Prahl zahrál tu proměnu do sebevědomého člověka k politováníhodnému klubíčku neštěstí tak dobře, že Willenbrocka považuji za jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší film Andrease Dresena.

Tato přerostlá slepice, vlastně pardon, obří sup, neboli další monstrum likvidující zlobivé Američany, je nejlegračnější příšera, jakou jsem zatím měla možnost v podobném filmu vidět.

Režisérovi se podařilo přenést na filmové plátno celou tu nádheru Renoirových obrazů a dokonale vystihnout atmosféru, která provázela jejich vznik. Jsou to přímo vizuální orgie, doprovázené navíc krásnou hudbou. Děj filmu se odehrává v jednom z posledních roků Mistrova života, v době, kdy byl již hodně sužován nemocí a stářím. Jeho pozdní díla se rodila v bolestech a utrpení, ale přesto září pestrou škálou tónů jásavých barev. Malířovy moudré myšlenky a postřehy, týkající se života, malování a vnímání umělecké tvorby se jistě dotknou každého umělce a obohatí i člověka, který se sám alespoň dokáže z té krásy, kterou vytvořili jíní, radovat.

Chytilová viděla velmi dobře do lidských duší. Prostředí psychologické poradny sedí k takovým výpovědím velmi dobře, povedla se i konfrontace se životem samotné rádkyně-psycholožky, která se plácá ve stejném marasmu jako její klienti. Té nadsázky tam bylo akorát tolik, aby se téma sem tam trochu odlehčilo a člověk se mohl občas i od srdce zasmát.

Tak nadšená jsem z loutkového filmu nebyla od dětských let. Opravdu mistrovské provedení. Není divu, že tvůrci pobrali tolik mezinárodních ocenění.

Milá pohádka o jednom neobvyklém přátelství, plná dobrodružství a zkoušek. Oko potěší krásná animace.

Spíše než komedií je film dramatem o trochu neobvyklém (ne)manželském trojúhelníku. Jediná, která v něm zažívá rajské pocity, je servírka Eden, manželka neúspěšného právníka Davida. který skončil jako delegát, organizující program seniorům v místních lázních. Eden se seznámí s Gregorem, proslulým šéfkuchařem a nechává se hýčkat jeho božským kulinářským uměním. Skvělá kuchyně citlivého ale asexuálního Gregora na ni působí jako afrodiziakum a své nově ojevené erotické touhy naplňuje se svým manželem. Ten se ovšem nehodlá smířit s rolí jednoho z kohoutků na společném smetišti a vyráží do boje proti nenáviděnému sokovi.

Příchod stáři ještě nemusí znamenat, že člověk ztratí schopnost zamilovat se a přijde o sexappeal. Příchod stáří taky samozřejmě nemusí znamenat nástup moudrosti. Bohužel. Jinak by si Inge mohla vystačit s tím, že si popovídá o svém milostném vzplanutí s chápající dcerou a nemusela by vše vytroubit manželovi. Chvíle, ve kterých si matka s dcerou tak trochu vymění roli a svěřuje se jí se svým tajemstvím, se mi z tohoto filmu líbily asi nejvíc.