evapetra

Asi jen málokdo to nezažil. To rodičovské kázání, mentorování, vnucování a zakazování. Čím lépe míněné, tím více otravnější.Tatínek v podání Rudolfa Hrušínského to tady předvádí tak mistrně, až mě dostal do kolen. A oba s Vlastou Chramostovou skvěle zahráli ten přechod, či spíše přetvářku, z truchlivého rozpoložení k rozjásanému dechovkovému juchání na společném vystoupení. Pozorovat, jak se mění výraz Járy Zárubeckého, který při své exhibici pozoruje naslouchajícího syna a my z něho čteme, co se právě děje, i když nemáme synka právě v zorném poli, to je taky lahůdka. To, že má kluka rád a opravdu mu na něm záleží, je z otcova jednání rozhodně cítit, jen dává tu lásku najevo poněkud nešťastným způsobem. Ale závěr pro mě vyznívá tak, že je lepší snažit se udělat aspoň něco, i když blbě, než mávnout rukou a zůstat lhostejným, jak tomu asi bylo u rodičů ostatních trotlujících kluků.

Úchvatné ledové scenérie, efektní výbuchy, děj ovšem nic moc. Ale celkem vzato, taková příjemná oddychovka.

Smutné vylíčení marnosti a beznaděje v případu jednoho padesátkového vězně v konfrontaci s arogancí, hloupostí ale i chytrou zlobou jeho věznitelů a soudců. Kolik by si Koval asi z těch svých zbývajících sedmi ještě odseděl, když se mu nepodařilo dosáhnout osvobození v roce 1957, tedy už po pádu stalinismu a po následném uvolnění ze strany represivní státní moci? Tipuji, že už "jenom" tak pět let.

Nehezká Séraphine mi přišla v některých scénách až krásná a mnohý z jejich obrázků bych si ráda doma pověsila. Nejvíc mě ale okouzlila její dílka z doby, kdy její umění prý ještě nebylo tak vyzrálé. Zářila z nich stejná čistota a jednoduchost, jako z malířčiny duše. To, jak se Séraphine začala později měnit a zdála se být mamonem přitahována více než samotným uznáním svých děl, bylo možná způsobeno už její počínající duševní chorobou.

Pobavila jsem se, jako bych tu noc v hotelu pod Tatrami prožila taky. Režisér Peter Solan byl výborným vypravěčem a taky měl dobrou ruku na herce. Excelují tu Július Pántík, Labuda s Dančiakem, spolu se svými českými partnerkami i další představitelé tragikomických postaviček personálu restaurace a hostů. Více než na Lásky jedné plavovlásky, které se tady v komentářích připomínají, jsem při sledování filmu vzpomínala na Světáky. Přesto, že patří do jiného žánru.

I když se pravda dostane ke slovu, nemusí to ještě znamenat vítězství spravedlnosti. 26. června 1968 zrušilo Národní shromáždění cenzuru v československých sdělovacích prostředcích. O dva měsíce později jsme tu měli sovětské a další spřátelené tanky. Díky alespoň tomuto krátkému období, počítajíc v to i nějaký ten čas předtím a potom, mohly u nás vznikat takového filmové skvosty. Dobře, že nebyly zničeny a mohly pak po vytažení z trezoru opět promlouvat .Bohužel však toto emotivní soudní drama, ač obsazené výbornými slovenskými herci, zůstává zapomenuto a dosud našlo jen velmi málo diváků.

Zdá se, že v roce 1968 měli tvůrci volnost ještě větší než v době dnešní. Kdoví, jestli by dnes vůbec mohl být proveden takovýto experiment a výsledný dokument pak odvysílán na veřejnoprávní TV. Když i tváře vypovídajících lidí, které mohl divák v původním materiálu vidět, musely být pro současné vysílání zakryty, jak se píše v obsahu.

V hodně neradostném dokumentu lidé vysvětlují důvody, proč pro ně otěhotnění a příchod dítětě často nebývají zrovna tím, čemu se říká radostná událost.

Chvályhodný projekt, s dobře natočenými příklady, které slouží jako přesvědčivé argumenty pro tvrzení, že láskyplná rodičovská péče pozitivně ovlivňuje další vývoj dítěte už od jeho narození. Pokud se jí nedostává, rozvíjí se malý človíček pomaleji a trpí citovou deprivací. Profesor Matějček udělal v oblasti dětské psychologie opravdu velký kus užitečné práce. Poselství dokumentu neztrácí na naléhavosti ani dnes, po padesáti letech od jeho vzniku.

Po první poněkud rozpačité polovině se příběh newyorského detektiva, který řeší celou řadu problémů v osobním i profesním životě, překulí do velmi slušného psychologického dramatu.